Rodina, která se zabije. Bez motivu. Proslulý režisér Rau a jeho hra na samé hraně
Jednou z nejdiskutovanějších inscenací, která byla k vidění na letošním mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni, byla Rodina slavného švýcarského režiséra Milo Raua. Zobrazení každodenního života rodiny bylo dokonalé, inscenování jejího otřesného případu, navíc skutečnou hereckou rodinou, však bylo pro mnohé za hranicí etiky.
Milo Rau (* 1977) se během zkoušení inspiroval skutečným příběhem rodiny z francouzského Calais, která v roce 2007 spáchala hromadnou sebevraždu. Vyšetřování neodhalilo zjevné důvody činu, například nemoc, finanční krizi či příslušnost k náboženské sektě. Režisér se rozhodl do inscenace belgického divadla NTGent angažovat skutečnou hereckou rodinu: manželský pár An Millerovou a Filipa Peeterse s jejich –náctiletými dcerami Louisou a Leonce + dokonce s jejich dvěma psy. Během zkoušení do hry nadto vložil řadu reálných podrobností ze života jak rodiny své, tak oné herecké rodiny. (Ti v besedě po představení prozradili, že původně zamýšlel režisér zpracovat jiné rodinné drama, jednou z možností byl příběh matky, která zabila své děti.)
Diváci sledují výjevy z běžného rodinného večera. Na jevišti stojí realistické kulisy bytu včetně kuchyně s tekoucí vodou, kde otec uvaří skutečné, až na balkon vonící jídlo. Na jevišti se děvčata učí angličtinu, povídají si, mazlí se se psy, táta se motá v kuchyni a máma se jde osprchovat. Nic nenasvědčuje tomu, co se rodina chystá učinit. Snad jen to, jak matka vylepuje rodinné fotografie na stěny nebo jak všichni společně sledují rodinná videa, by podle psychologů k bilanční sebevraždě patřilo. Podezřelé mohlo být i vyhození veškerých zbytků od večeře nebo zabalení vybavení domácnosti do banánových krabic. Kam se asi rodina chystá? Na letní byt? Najít si jiný příbytek?
Na dotek
Po celou dobu jsem měla pocit jakési nepatřičnosti, jako bych skutečně byla, ač nepozorována, u někoho doma. Všechny dialogy působí naprosto nenuceně, jako by se vzájemná chemie skutečných členů rodiny dala neuvěřitelně snadno přenést do hlediště. Veškeré jednání obyvatel „domu“ – včetně detailů tváří a jejich výrazů – je navíc přenášeno metodou live cinema na velkou obrazovku, umístěnou nad kulisami bytu. I když tento postup není v dnešním divadle žádnou novinkou, v několika momentech mě překvapil. Jednak technickou kvalitou přenosu, jednak přirozeností herců: jako by snad ani nehráli, nýbrž prostě byli.
Vše plyne v jakémsi poklidu, dokud matka nezačne pomáhat dcerám s dopisem na rozloučenou; připojí k tomu i literárně-historickou perličku o Flaubertovi, jako by taková vědomost děvčatům ještě k něčemu byla. Snad první moment inscenace, který mě začal nějakým způsobem znepokojovat, bylo loučení dívek se psy – poslední pomazlení, slzy. Pak se všichni svátečně oblečou, matka zavelí: „Děti, už je čas!“ Mladší dcera se ještě trochu brání a nechce se zvednout z postele, matka se s ní chvíli pere, a to už mi začalo poněkud napínat nervy…
V souvislosti s touto inscenací bývá skloňován termín naturalismus. Spíše bych použila slovo hyperintimita. O úplný naturalismus zde neběží, režisér Rau úmyslně vložil do inscenace několik zcizujících efektů. Třeba ten, když starší z dcer sedí u stolu před kulisami a mimo jiné líčí, jak společně s rodiči jela do Calais pátrat po osudu rodiny, o níž se tady hraje.
Přituhuje. Záběr z inscenace Rodina belgického divadla NTGent, foto: NTGent – Michiel Devijver
Z několika důvodů mi Rauova inscenace přišla pozoruhodná, ovšem nikoliv proto, že by šlo o nevídaný divadelní zážitek. Pozoruhodná je ona intenzita náhledu do soukromí, navození intimity a všednosti v prostorách velké divadelní budovy. A právě proto konec, kdy se všichni čtyři členové rodiny houpají na oprátkách (zde je termín naturalismus v pořádku, protože technicky nechápu, jak se mohli neoběsit, jak to bylo provedeno), mi přišel tak nějak mimo. Bylo zvláštní sledovat na jevišti postavy, jež k svému jednání nemají motiv. Na besedě mě zajímalo, zda si herci do hry vložili nějakou motivaci, aby se jim lépe hrálo. Odpověď: záměrem bylo sdělit záhadu skutečného příběhu, rodina totiž ke svému činu žádný očividný motiv neměla.
Patří se tomu vůbec zatleskat?
Ptám se po smyslu zpracování tohoto otřesného případu a bojím se, že vysvětlení herců, že jim zkoušení a příprava hry poskytly a posílily vědomí, že život má smysl pro své krásné maličkosti, je pouze uměle vloženým, chtěně dodaným významem. A také jsem měla – stejně jako někteří kolegové dotazující se ve vzpomenuté diskusi – problém na závěr představení zatleskat, ačkoliv herci byli výborní?
Celá ta inscenace v sobě prostě nese etický problém. Nikoliv proto, že by snad daná reálná herecká rodina s nedospělými dcerami mohla být v otřesném případu příliš citově zainteresovaná; tohle vtělování prostě k herectví patří. Ale proč vlastně dělat show z tak vyšinutého a zbytečného činu, pakliže nemůžeme zkoumat jeho příčiny? Nevím, zda je ona nevyjasněnost dostatečně nosná pro celovečerní inscenaci.
Milo Rau. Rodák z Bernu studoval sociologii, němčinu a románské jazyky a literaturu v Paříži, Berlíně a Curychu, mimo jiné u Pierra Bourdieua a Tzvetana Todorova, zdroj: Theatre Contemporain NTGent – Milo Rau: Rodina
Režie: Milo Rau, herecký kouč: Peter Seynaeve, dramaturgie, rešerše: Carmen Hornbostel, scéna: Anton Lukas, kostýmy: Anton Lukas, Louisa Peeters, video: Moritz Von Dungern. Hrají: Louisa Peeters, Leonce Peeters, An Miller, Filip Peeters.
