Společnost je nemocná – a Steigerwaldova Neapolská choroba zůstává aktuální

Karel Steigerwald (* 1945) tuhle postapokalyptickou grotesku napsal v roce 1984. Poprvé se dostala na jeviště o čtyři roky později v režii Ivana Rajmonta; role komořího se tehdy zhostil Leoš Suchařípa. Text, odrážející atmosféru strachu, lží a podlézání mocipánům, se vzápětí dočkal inscenací v Chebu a v Brně. Pak už se v ČR Neapolská choroba nehrála. (Pravda, roku 1996 ji uvedl Ivan Rajmont ve Slovenském národním divadle.)

Nyní po titulu sáhli režisér Břetislav Rychlík s dramaturgem Zdeňkem Janálem a po koronavirovém odkládání ji uvedli (nejprve před prázdninami v předpremiéře, a s plnou slávou nyní, 8. září) na jevišti Velkého divadla v Plzni. Je zajímavé sledovat, kolik aktuálnosti v textu zůstává. A nejsou to pouze narážky na mast z netopýrů a nedostatek zdravotnických pomůcek, jejichž podobnost s realitou dneška je nakonec spíše úsměvná… Steigerwaldův bezmála čtyři desetiletí starý text je i nadále trefnou satirou, oplývající inteligentním humorem, i když pár škrtů by mu přece jen slušelo, což by do plzeňské inscenace vneslo více dynamiky.

Z inscenace Steigerwaldovy hry Neapolská choroba v plzeňském Divadle J. K. Tyla: zleva Zdeněk Hruška, Jan Maléř, Pavel Pavlovský, Karel Vondrášek, foto: DJKT – Alena Štěrbová

Stačí mít správné kalhoty

Neapolská choroba se odehrává kdesi v budoucnosti, po blíže neurčené katastrofě. Na zanedbanou lesní kliniku se přijíždí léčit komoří, rozuměj velké zvíře z hradu. Protože mu jeho neduh nepřipadá dostatečně důstojný, sám si diagnostikuje interesantní pohlavní chorobu – vždyť přijít k něčemu takovému v jeho věku, to je obdivuhodné! Kdo se však odváží vyslovit, že komoří trpí prachobyčejným průjmem? A co dělat, když léčba „neapolské choroby“ je se stavem pacienta v kontraindikaci?

Ačkoliv textu nechybí ironie a nadhled, můžeme na něj pohlížet jako na svého druhu sociologickou studii. Na troskách rozkládající se civilizace se totiž odehrává i rozklad morální. Na pozadí vyhrocené situace jako bychom všechny charakterové nedostatky viděli pod lupou: srabáctví, hloupost, prospěchářství a ohnuté hřbety v této hře bují stejně, jako všudypřítomný prales. Ve Steigerwaldově utopii společnost ztratila vymoženosti civilizace, nezná elektřinu, tužku nebo léky. Zato mechanismy moci v ní fungují stejně. Postavy hry jsou vlastně modelovými charaktery, které se se stavem věcí snaží různě vyrovnat. Někteří chtějí vytěžit co nejvíc pro sebe, jiní se ho snaží změnit, jenže jim chybí vůle. Situace je bezvýchodná.

Ředitel nemocnice Werner a jeho pomocník Knappe se v honbě za vlastním prospěchem neštítí žádných prostředků. Jen částečně na hru mocipánů přistupují manželé Zdravý a Zdravá, kteří si všemožná potvrzení a razítka obstarávají pomocí úplatků. Mezi všemi vybočuje Schlizout, který se jako jediný snaží pacienty léčit. Dokonce tajně studuje v lékařských knihách, i když knihy jsou v oné totalitní zemi nedostatkové, a hlavně zakázané. A jako jediný se Schlizout chystá říct komořímu pravdu. Nakonec to nedokáže, přesto je zlikvidován – hrdina tedy umírá, aniž by se stal hrdinou.

A pak je tu Představitel, obdařený schopností zorientovat se v každé době. Za bývalého režimu si žil tak dobře, že mu prdelky krásných slečen splývaly s obličeji potentátů z četných konferencí a rautů. Na scénu sice přišel jako vandrák, ovšem kalhoty zděděné po komořím jej zase vyšvihnou mezi vládnoucí „elitu“.

Z inscenace Steigerwaldovy hry Neapolská choroba v plzeňském Divadle J. K. Tyla: Zdeněk Hruška a Veronika Pichlerová, foto: DJKT – Alena Štěrbová

Vyladěný soubor

Plzeňská inscenace disponuje několika superlativy a jedním z nich jsou perfektní herecké výkony všech zúčastněných. Břetislav Rychlík, který ve zdejší činohře pracoval poprvé, si se souborem porozuměl. Hvězdou inscenace je Pavel Pavlovský v roli Komořího – uvadajícího potentáta, vládce vzešlého z lůzy, který nahání strach a je směšný zároveň.

Asi první velkou příležitost od svého příchodu do souboru dostal Zdeněk Hruška coby ředitel kliniky Werner. Zvládl všechny polohy od krutého šéfa, podlézavého prospěcháře, přes vystrašenou nicku. Svůj komediální potenciál skvěle využil Jan Maléř jako Knappe, nejprve Wernerův pomocník, pak zrádce. Jako vždy přesný byl výkon Jany Kubátové jako Zdravé; dojemné jsou třeba její útěky z reality (čekání na dávno mrtvého syna nebo neschopnost přijmout smrt manžela). Překvapila i hostující Anežka Šťastná jako Schlizoutova milá Laura, čistá a nezkažená, zároveň odhodlaná.

Působivá je scéna Martina Černého, představující rozpadlý Žižkův pomník na pražském Vítkově. Narušená socha koně je umístěna na točně a umožňuje plynulé změny scén, hlava Žižky se válí opodál. Zdařilé jsou rovněž kostýmy Markéty Sládečkové, která postavila do kontrastu otrhanost a ušmudlanost se zlatým oblekem Komořího. Autor scénické hudby Petr Hromádka cituje z prezidentské fanfáry nebo husitského chorálu. Vše dohromady navozuje pocit totálního rozpadu.

Z inscenace Steigerwaldovy hry Neapolská choroba v plzeňském Divadle J. K. Tyla: v pozadí Karel Vondrášek a Jana Kubátová, v popředí Martin Stránský a Veronika Pichlerová, foto: DJKT – Alena Štěrbová

Ta budoucnost tu už je?

Autor psal hru jako vizi o tom, co (z)bude po vládě komunismu. Vlastně nevím, zda ona postkomunistická budoucnost nastala právě teď, anebo by se mělo hrát s aktuálním akcentem spíše o tom, jaký svinčík zbude po vládě stávající. Každopádně trefně zní replika jedné z postav, konkrétně Zdravé: „Odjakživa jsem si myslela, jednou bude líp, a najednou vidím, že líp už bylo tenkrát, když jsme na to zlepšení teprve čekali.“

Text, který byl v době svého vzniku podobenstvím o totalitě, zvůli moci a všudypřítomném strachu, má tedy co říct i dnes. I nyní jímá mnoho z nás pocit zmaru. Téma hledání pravdy zůstává živé. Navíc motiv katastrofy má teď také ekologický přesah (líbila se mi narážka v podobě PET lahví, které Zdravá neustále rozstřihávala a přetvářela na různé ozdoby nebo nástroje). Stručně: plzeňská inscenace Neapolské choroby je poctivě udělané divadlo. S důrazem na text, herecké výkony, vizuální složku.

Divadla J. K. Tyla, Plzeň – Karel Steigerwald: Neapolská choroba
Režie: Břetislav Rychlík, dramaturgie: Zdeněk Janál, scéna: Martin Černý, kostýmy: Markéta Sládečková, hudba: Petr Hromádka, pohybová spolupráce: Zuzana Hradilová, Ondřej Jiráček, světelný design: Antonín Pfleger. Hrají: Pavel Pavlovský, Zdeněk Hruškam Jan Maléř, Karel Vondrášek, Veronika Pichlerová, Anežka Šťastná, Martin Stránský, Josef Nechutný, Jana Kubátová a další.

Premiéra 8. září 2021.