Glosa: Co nám dnes říká Balzac? Divadlo Na zábradlí na to neodpovídá
Po pandemických odkladech se adaptace románu Honorého de Balzaca Ztracené iluze konečně dostala do repertoáru pražského Divadla Na zábradlí. Tato téměř tříhodinová inscenace má svoji výrazovou energii, zdatné herecké výkony, a jeden zásadní problém. Neříká nám, proč adaptovat Balzacův román právě takto a právě teď.
Autor dramatizace a režisér inscenace Jan Mikulášek vyňal z Balzacova rozsáhlého textu linii sledující vzestup a pád básníka Luciena Chardona a zcela pominul osudy tiskaře Davida Sécharda, druhé stěžejní postavy románu. Lucien se z maloměsta vypraví se svou podporovatelkou a ctitelkou paní de Bargeton do Paříže, kde se prosadí v novinářské obci, ocitne se v mlýnici vztahů a zájmů, zaplete se do pařížských mocenských her. Postavení a vliv, jehož se různými ústupky a intrikami domohl, však ztrácí. Těžce prohrává.
Podívejte se na trailer inscenace Divadla Na zábradlí Ztracené iluze. Na snímku Jana Plodková a Dita Kaplanová, zdroj: Divadlo Na zábradlí / YouTube Mikulášek Lucienův příběh přenesl z první půle devatenáctého století do neurčité současnosti, jak je patrné z kostýmů, hudby a koneckonců i ze scény, byť ta je maximálně oproštěná: jeviště ze tří stran obestupují světle zelené závěsy z jakéhosi nepřírodního materiálu. Z provaziště se několikrát snesou barevné neonové nápisy – strohé, ironicky komentující Lucienovo jednání. V jednu chvíli zazní zvuková stopa současného televizního zpravodajství, takže je patrné, že tvůrci inscenace vztahují Balzacem vykreslený svět do našich časů. A v tom tkví kardinální problém Ztracených iluzí Na zábradlí.
Balzac byl kronikářem modernity a kapitalismu éry, kterou nelze mechanicky přenášet do jednadvacátého století s tím, že lidi se takzvaně nemění a mocní pořád mají své zájmy a kdo nehraje s nimi nebo je mezi nimi maloměstskou naplaveninou, tak bude vypuzen. Paříž před bezmála dvěma sty lety byla společností daleko stratifikovanější, panovalo v ní mnohem více tvrdé, gründerské animality, ale současně i rituálnosti a formálnosti. Především však: tamní elitní společnost neskonale intenzivněji než nyní ovlivňovaly tištěné noviny a kultura. Jestliže nájemný novinář Lucien vyzdvihuje nebo existenčně bezmála ničí toho či onoho spisovatele tím, že o něm napíše příznivou, anebo naopak odsuzující kritiku, jestliže herečka může být profesně likvidována zdrcující kritikou publikovanou v tisku, tak tato pravidla platí právě pro Balzacovu epochu, kdy ekonomické, společenské a kulturní kruhy byly těsně provázané a pařížská elita žila boji, jejichž součástí bylo i divadlo a literatura. Inscenovat toto v Praze roku 2021 způsobem, že balzacovské společenské pořádky a procesy aktualizuji nalepením zvuků televizního zpravodajství, je poněkud prostomyslné.
Herecký ansámbl v čele s Vojtěchem Vondráčkem v roli Luciena si sice může těla roztrhat, ale neslouží bohužel ničemu dalšímu než převyprávění dějové linie, jejíž hodnotový a kulturní svět se nese v plně v intencích francouzské společnosti třicátých a čtyřicátých let devatenáctého století. Ke kritickému zpodobnění nynějšího českého mediálního a literárního světa s jeho slouhy a hybateli by musel být použit jiný dramatický materiál, který však prostě není k dispozici. Vyjadřovat se k dnešku skrze klasiku je jistě možné, ale daleko obtížnější, než se to jeví. Tím, že Lucienu Chardonovi odebereme oblečení a účes z Balzacových časů, tak z něho neučiníme našeho současníka.
