Mladá Němka nahlíží na osud starých odložených lidí s radikálním realismem

Když švýcarsko-německá dramatička, performerka a muzikantka Katja Brunnerová (* 1991) napsala (post)dramatický text Duchové jsou taky jenom lidi, bylo jí třiadvacet. Se značnou ostrostí, s pozoruhodnou empatií a s básnickou zkratkou v něm nahlédla do „zmatených“ duší starých lidí, kteří dožívají v domově pro seniory. Jak ke konci textu i jeho tuzemského scénického uchopení mluvčí říkají: Daleko lepší by bylo být doma než v domově.

Když se nemůže před publikum

Původně byl titul Duchové jsou taky jenom lidi připravován pro Novou scénu Národního divadla a s premiérou se počítalo na loňský květen. Avšak uhodila pandemie a nastal odklad – na 27. října 2020. Rovněž na podzim se hrát nedalo, inscenace ani nestačila být dozkoušena. Co s tím? Po diskuzích, zda pokračovat, se našlo řešení v podobě experimentu: tým v čele s režisérkou Kamilou Polívkovou se dopracoval k videoformátu, jenž bývá označován jako VR, virtual reality. Dění je natočeno kamerou s několika objektivy, které jako celek snímají dění v úhlu 360 stupňů, prostě kolem dokola. Když pak záznam sledujete v tabletu či na počítači, můžete se v něm „pohybovat“, vybírat si z oné kruhové scény takový záběr, který vám z nabídnutého materiálu přijde v ten okamžik nejvýstižnější. Dá se na to zvyknout velmi rychle, nevídanost záhy zevšední, přece jen neběží o 3D virtuální realitu. Zvuková kvalita je nadto v tomto případě průměrná, určitě jsou pro sledování, respektive pro poslech vhodnější sluchátka.

Pusťte si teaser z natáčení inscenace Duchové jsou také jenom lidi. Na snímku režisérka Kamila Polívková hovořící s herci, foto: Národní divadlo – Petr Neubert

Když si na stránkách Národního divadla zakoupíte online vstupenku na tuto produkci, obdržíte kromě čísla vstupenky, která vám dovolí dvoutýdenní přístup k záznamu, možnost stáhnout si program ve formátu PDF. Drobná, ale obsažná knížečka formátu zhruba A6 (188 stran!) poskytuje množství informací a textů o autorce, inscenátorech, o tématu a také původní podobu textu, který přeložila Viktorie Knotková. Doporučuji číst jej až po zhlédnutí inscenace/filmu. Tato znalost usnadní čtenářskou orientaci v textu a také umožní zpětně si uvědomit, jak moc si jej pražští inscenátoři v čele s režisérkou Kamilou Polívkovou přizpůsobili. Což je v případě typu textů, jež bývají označovány jako postdramatické, naprosto legitimní, přímo nezbytný přístup. Z otevřené slovní struktury, z nabídnutého vějíře volně za sebou položených replik, kdy lze hovořit o mluvčích, ne však o postavách, si inscenační tým musí uhníst svůj tvar.

Ten výsledný tvar označuje dramaturgyně titulu Nina Jacques jako film, brání se pojmu inscenace, nicméně v zásadě běží o divadelní zinscenování textu za pomoci filmové techniky. Scéna vytvořená Antonínem Šilarem je velmi jednoduchá, dominuje jí sestava křesel, ve výsledku má mnohem blíže k inscenaci v divadle než k architektonickému řešení ve filmu. I proto zde používám dvojtvaru inscenace/film. Objektivy ve zvolené kameře mají fixní ohniskovou vzdálenost, velmi širokoúhlou; když už se vyskytne detail tváře, tak pouze při těsném přiblížení se k čočce – v tom okamžiku jsou obličeje herců podány silně deformovaně. Režisérčino aranžmá tohoto zkreslení občas využívá, ale nepřechází v manýru.

Duchové jsou taky jenom lidi čítají v online podobě patnáct samostatných videobrazů různé délky (od jedné a půl do dvanácti minut). Ke každému obrazu je přiřazen název, případně pár vět. Takto, krok po kroku, můžete „chronologicky“ postupovat inscenací/filmem. V průběhu pravděpodobně seznáte, že k některým situacím se není od věci vrátit, s trochu odlišnou volbou záběru. Návratům a variacím při sledování ostatně napomáhá povaha výpovědi: Nejde o příběh, nýbrž o paletu situací na dané téma, o provázaný soubor svého druhu litanií či elegií.

Záběr z inscenace Duchové jsou také jenom lidi, foto: Národní divadlo – Petr Neubert

Dramaturgyně spolu s režisérkou vydestilovaly z textové hmoty navršené a nabídnuté Katjou Brunnerovou skupinu postav, z nichž každá si vede svou. Dohromady skládají srozumitelnou sestavu určitých typů či přesněji osudů. Včetně figury, jíž se ujal Vladimír Javorský, a která neřekne fakticky nic, jen prostě existuje. Režisérka Polívková vedla herce a herečky— bereme-li v potaz povahu textu – vesměs ke střízlivému, v některých případech (Johanna Tesařová, Alois Švehlík) k téměř ztišenému, ale neunavenému zprostředkování rezignace. Hořkost i poslední zbytky vzdoru kapou z existencí ztělesněných Miloslavem Mejzlíkem a Radkou Fiedlerovou. Expresivita naopak prýští z postav ošetřovatele (Jan Bidlas) a zejména lékařky (Pavlína Štorková), kteří jsou nutnými výkony „v domově“ zoceleni až k cynismu, jemuž se snad i dá rozumět, protože není vysloveně zlý, pramení z únavy…

Bez ohledu na experimentující tvar, u něhož při detailnějším projíždění videobrazy nejspíš usoudíte, že některá aranžmá jen málo využívají potenciálu zabíraných 360 stupňů a že v celku běží o studijní osahávání si jistých technologických možností, jsou „Duchové“ drásavou věcí. Takhle ostře, natvrdo, syrově a „surově“ není zvykem na současných českých jevištích hovořit a hrát o lidských bytostech, jejichž těla došla na konec své cesty, a v jejichž myslích se mnohdy přelévají a přeskupují v paměti uložené události a časy do chaotických obrazů. Někdy jsou však některé tyto bytosti schopny nahlížet jak svoji situaci, tak běh lidského života ve zcela neiluzorní jasnosti a výstižnosti, neboť jejich osobní budoucnost je zužující se škvírou, za níž se rozkládá nicota; už si vážně netřeba nic namlouvat.

Text Katji Brunnerové rovněž rázně tematizuje fýzis, neboť fyzické chátrání a strádání odebírá značnou část zbylých kapacit klientů v seniorských domovech. Zřejmě to byl hlavní důvod, proč některé herečky z ansámblu Národního divadla odmítly přijmout účast v inscenaci; říkají se tu slova a provádějí úkony, jež lze mít za neúctyhodné, anebo za takové, které raději snad ani nehrát. Patří se dodat, že pražský výsledek má svoji sílu, ale nemá v sobě tolik „bezohlednosti“ jako samotný text Katji Brunnerové. Jeho nejdrsnější a dá se říct i nejkonkrétnější partie kupříkladu sexuální či vyměšovací totiž zůstaly v konečné podobě pražské inscenace/filmu stranou. Což není míněno jako výtka, nýbrž jako konstatování respektující výslednou podobu. Dramaturgicky se jedná o jeden z nejlepších počinů první české scény za několik uplynulých sezón.

Duchové jsou také jenom lidi: Vladimír Javorský, Johanna Tesařová, Miloslav Mejzlík, Radka Fidlerová, Zoja Oubramová, Alois Švehlík, foto: Národní divadlo – Petr Neubert

Národní divadlo, Praha – Katja Brunnerová: Duchové jsou taky jenom lidi
Překlad: Viktorie Knotková, režie: Kamila Polívková, dramaturgie: Nina Jacques, scéna: Antonín Šilar, kostýmy: Ivana Kanhäuserová, hudba: Ivan Acher, světelný design: Daniel Tesař, kamera: Šimon Dvořáček, zvuk a zvuková postprodukce: Dominik Dolejší, pomocná režie, střih a postprodukce: Zuzana Walter, technická podpora a postprodukce: Erik Bartoš. Hrají: Pavlína Štorková, Johanna Tesařová, Jan Bidlas, Vladimír Javorský, Alois Švehlík, Radka Fidlerová, Zoja Oubramová. Miloslav Mejzlík.