Glosa: Argumentace Daniela Špinara, odcházejícího z ND, není úplně přesvědčivá

„Je to prostředí plný strachu, trafik, rutiny, cynismu. Je to prostředí, kde vůbec nejde o divadlo. Je to prostředí, kde se hodně manipuluje a kde se dělá taková ta taktika Já tobě, ty mně. Je to něco, s čím jsem se jako umělecký šéf setkal opravdu vydatně,“ říká na počátku své promluvy a o něco dál pokračuje: „Pořád musím vysvětlovat, že už nejsem žádný školáček ve svých dvaačtyřiceti letech. A pořád poslouchám, že se neumím chovat, rozuměj, že nedokážu tancovat na písničku oficiálního divadelního českého establishmentu.“

Daniel Špinar nikoho nejmenuje, v jeho proslovu nepadne jediné jméno, jediná instituce, vyjma úvodního konstatování, že odejde z Národního divadla. Je to sice vzkaz určený veřejnosti, přitom však vzkaz kryptický, zacílený interně, do divadelní obce, která už zřejmě moc dobře ví, kdo je těmi obecnými slovy míněn. Z kontextu předešlých veřejných výstupů Daniela Špinara je patrné, že nepochybně má na mysli stávajícího ředitele Národního divadla a dlouholetého pedagoga DAMU Jana Buriana. Ale koho dalšího? Existuje nějaká mocná klika? Která? Kde? Kdo tvoří „oficiální divadelní český establishment“? Koho si má veřejnost pod tím představit? Sleduji pražský divadelní život desítky let, ale vážně nevím, koho Daniel Špinar přesně myslí.

Šéf činohry ND říká, že se domníval, že stávající poměry bude snášet napořád, protože tak byl vychován. Avšak oči mu nedávno otevřela a postoj změnila iniciativa studentů DAMU Ne!musíš to vydržet, která přinesla anonymní svědectví o poměrech na této škole. Špinar vyzývá, aby si každý z nás položil otázku, zda na stávající situaci „taky tak trochu neparazitujeme“. Ale kdo my? My divadelníci v Praze? V celém Česku?

„My jako divadelníci strašně rádi nadáváme na politiku. Na Andreje Babiše. A přitom si neumíme zamést před vlastním prahem. (…) Měli bychom žít v pravdě,“ apeluje Špinar. Protože v ní nežijeme, vede režisér svoji myšlenkovou linku, „oficiální divadelní scéna tak strašně zahnívá, je tak strašně konzervativní, nikam se neposouvá, je zkostnatělá. My se pořád schováváme za nějaký klasiky, ale vlastně vůbec nevíme, co chceme říct, nejsme vůbec autorští, osobní a vlastně nejsme svobodní,“ pokračuje Špinar v množném čísle. „A jakej je výsledek? Divadelní síť v Praze je naprosto přehuštěná. Soubory jsou v podstatě formální celky. Žijeme v nadprodukci. V chaosu. Nedokážeme se na nic soustředit. A naše výsledky v porovnání se zahraničím jsou podprůměrný, v nejlepším případě průměrný. A můžeme si za to sami,“ praví ve videu tento samozvaný delegát entity zvané „my“.

V zásadě se Špinarovým hodnocením divadelní situace v Praze souhlasím. Nadprodukce je v hlavním městě značná, zapamatovatelných inscenací se vyskytuje poskrovnu. Kritika se často stébla chytá a nadhodnocuje tituly, které jsou produkcí, po níž za dvě tři sezony neštěkne pes. Ale je příčinou nynější situace ona „atmosféra strachu, toxicity, elitářství, sexismu, zneužívání moci, mazáckého přístupu, cynismu?“ jak současnost charakterizuje Špinar, v níž se podle něho nedá „svobodně a kreativně tvořit“. Máme tedy tomu rozumět tak, že atmosféra, v níž tvořili Jan Grossman, Josef Topol, Václav Havel, Otomar Krejča či Ladislav Smoček, když psali kapitoly pražských divadelních scén, které svým významem přesáhly hranice Československa, že tehdejší komunistické poměry byly snesitelnější než dnešek? Není to možná spíše tak, že intelektuálně současné české divadlo na něco obdobného prostě nemá, protože lidé s takovou kapacitou, energií a imaginací se dnes plně a svobodně realizují v jiných oborech, neboť dnes si skutečně může každý vybrat? Byla by to samozřejmě věc dalekosáhlé a mezioborové diskuze, chci prostě jen naznačit neúnosnou přímočarost Špinarových dedukcí.

„Jsem hrdý na to, co jsme tady společně s mým týmem, officem a herci dokázali za těch šest let,“ praví v závěru promluvy Daniel Špinar, který pár desítek vteřin předtím soudil, že „naše výsledky v porovnání se zahraničím jsou podprůměrný, v nejlepším případě průměrný“. Jak z toho necítit podiv, rozpaky a smutek, pokud tedy k tomu nezaujmu cynicky pobavený postoj a nevezmu to jako teatrální hru „na drámo“.