Výborná inscenace o tom, kterak se český malíř na Novém Zélandu prosadil

Hru Renaty Putzlacher nazvanou Lindauer? Pākehā! převedl do jevištní podoby režisér Radovan Lipus, jenž s plzeňským souborem pracoval vůbec poprvé. Námět hry mu však byl blízký – Lipus totiž s oblibou vyhledává lokální témata a o Lindauerovi už natáčel televizní pořad Šumné stopy. Bohumír Lindauer (1839–1926) se roku 1874 vydal na odvážnou cestu do neznáma, na Nový Zéland. A časem tam proslul svými portréty domorodých Maorů. Lindauerova osobnost se dostala do povědomí širší tuzemské veřejnosti vlastně až díky výstavě pořádané roku 2015 Západočeskou galerií v Plzni. Na expozici tehdy putovala díla z Art Gallery Toi o Tamaki na Novém Zélandu, kde je malířově dílu věnované celé jedno patro.

Renata Putzlacher-Buchtová (* 1966), česká básnířka, překladatelka a spisovatelka polského původu, mapuje ve své hře Lindauerovu životní a uměleckou dráhu od útlého dětství, seznamuje nás s jeho rodinným zázemím – a vše dává do souvislostí s historickými reáliemi. Zaujmout může třeba fakt, že na Nový Zéland putovala za vidinou půdy z okolí Plzně řada takzvaných Čechoněmců, nebo že na Novém Zélandu měly ženy jako první na světě volební právo. A perličkou je, že na místě dnešního Velkého divadla, jež bylo v Plzni otevřeno roku 1902, se kdysi rozkládala arciděkanská zahrada, kterou malířův otec jako zahradník obhospodařoval.

Avšak Lindauer? Pākehā! není životopisnou freskou či encyklopedickým heslem. Autorka našla v malířově příběhu nosná témata: hledání identity (byl vlastně Lindauer spíš Bohumír nebo Gotfried?) i hledání sebe sama coby člověka a také hledání uměleckého výrazu; v neposlední řadě pak vzájemný respekt a pochopení odlišných kultur. A Radovan Lipus se stal vynikajícím jevištním vypravěčem tohoto příběhu. Inscenace, trvající (včetně přestávky) dvě hodiny, plyne bez jediného zaškobrtnutí. Je zábavná, poetická, s důrazem na dobré herecké výkony.

Marek Mikulášek v titulní roli inscenace Lindauer? Pākehā Divadla J. T. Tyla, foto: DJKT – Irena Štěrbová

Poetický ráz podtrhuje výtvarné řešení. Autorem scény je architekt David Vávra, který si vystačil s jednoduchou konstrukcí kvádru, jenž je jednou bytem Lindauerových rodičů, jindy zaoceánským parníkem. Lze ji podle potřeby přemísťovat po jevišti nebo zhoupnout na tazích jako na rozbouřeném moři. Jiné konstrukce evokují malířské stojany a umožňují tak neiluzivně, v náznaku, pracovat s tematikou malířství. Až pohádkovou atmosféru dodávají projekce Vávrových kreseb, ať půvabných mořských živočichů nebo novozélandské přírody či pohledů na starou Plzeň.

Bohumír – či chcete-li Gotfried – Lindauer portrétoval novozélandské Maory s úctou a v důstojných pozicích jako bohaté měšťany. Pokud si pozorně prohlédneme jeho obraz Heeni Hirini s dítětem, takzvané maorské Madony, tak nás kromě kontrastu v obličeji potetované domorodé ženy a tradičního pojetí portrétu 19. století zaujme neobyčejný cit té malby: Jako kdyby důvěra mezi portrétovaným a malířem z díla přímo sálala. Obdobně jemné a procítěné je pojetí postavy Lindauera v podání Marka Mikuláška. Skvěle zahrál proměnu od odhodlaného mladého muže po stárnoucího umělce, který touží po domově a bilancuje svůj vztah k ženám a k rodině.

Jan Maléř, Marek Mikulášek a Matyáš Darnady v inscenaci Lindauer? Pākehā Divadla J. T. Tyla, foto: DJKT – Irena Štěrbová

Co se týká výkonu Jana Maléře coby novozélandského domorodce, tak sugesce, zda tu nemáme co do činění se skutečným maorským náčelníkem, je málokdy vídaná. Za průvodce a komentátora děje autorka zvolila Lindauerova syna Viktora. Pravda, některé vysvětlivky mi přišly polopatické a myslím, že i bez nich by se divák dovtípil, o co zrovna běží (třeba v momentě, kdy Viktor vysvětluje, že první Lindauerova žena nebyla jeho matkou). Matyáš Darnady byl jakožto Viktor energický a nenucený, vynikající bylo třeba jeho podání zhudebněné básně Konstantina Biebla. Ostatně hudba Tomáše Kočka tvoří velmi organickou součást inscenace. Povedené jsou různé hudební vtípky. Silná i humorná je scéna prvního setkání Čechoněmců s Maory, kdy se z počátečního strachu zrodí mix písně Plzeňská věž převyšuje kopce a maorského bojového tance, to vše za doprovodu dud.

Co nám může životní příběh Bohumíra Lindauera dát dnes? Odpověď se skrývá možná v onom zapeklitém názvu hry. Pākehā maorsky znamená člověk evropského původu, vlastně přivandrovalec. Můžeme si tak krásně připomenout, že i my, Češi, jsme kdysi za dob rakouského mocnářství bývali někdy migranty. Takoví podivíni, kteří si z místních opeřenců a listů palem udělají to svoje vepřo zelo.