Anketa: Jaké byly vaše TOP kulturní zážitky i zklamání roku 2023?

Ivan Adamovič

spisovatel, publicista a literární kritik, pracuje v Muzeu literatury

1) Návštěva Ateliéru radostné tvorby a galerie Art Brut Praha, které zastřešují výtvarnou tvorbu lidí s odlišným myšlením od většinového, přináší skutečně radost. Tolik tryskající fantazie nezkrocené představami, jak by měl vypadat obraz. Tato „art brut“ tvorba s sebou také nese otázky, kde leží hranice umění a zda musí skutečně umělec znát umělecký kontext, aby mohl být brán vážně.

S touto tvorbou souvisí také kniha Aleše Palána Muž, který sází borovici blatku a jedna část veskrze intelektuální výstavy Myšlení obrazem. Když jsme u výstav, před díly Petra Brandla jsem zažil povznášející pocit, ač tento druh malířství zrovna nevyhledávám.

Na poli zábavy mne nadchl animovaný seriál Modrooký samuraj. Zkušený americký scenárista Michael Green poprvé vložil do příběhu něco ze svého vlastního života a společně s manželkou částečně asijského původu a francouzským animačním studiem Blue Spirit vytvořili mistrovské dílo.

2) Město Praha je v otázce urbanismu vybaveno vražednou kombinací opatrnosti, nekoncepčnosti a přilnavosti k bohatým developerům. Naposledy jsme to viděli u soutěže na nástupní halu Hlavního nádraží, sporná je i stavba kancelářského kolosu u Masaryčky, ale třeba i ponurá čerň zvolená pro zastávky MHD. Nemluvě o neschopnosti vystrnadit z města ilegální reklamní plochy.

Na poli zábavy mne zklamal sci-fi velkofilm Stvořitel. O co měl lákavější trailer, o to tupější samotný příběh. Ty naděje jsem si dělal, protože už je to hodně let, co mě nějaká filmová sci-fi opravdu dostala.

Pohled do výstavy Myšlení obrazem: Vizuální události Miroslava Petříčka, foto: GHMP – Tomáš Souček

Anežka Bartlová

výtvarná kritička, šéfredaktorka webu Artalk

1) Největším zážitkem pro mě letos byla vlna podpory a nových koalic či dokonce přátelství, které přinesly aktivity a protesty směřující pozornost na tzv. status umělce a umělkyně. Před ministerstvem kultury se v červnu sešla spousta lidí, kterým není osud podpory živého umění lhostejný, protože se jich většinou přímo týká. Takto široké spektrum lidí, kterým jde o stejnou věc, bylo nesmírně povzbuzující. Doufám také, že se to podaří udržet a z těchto aktivit vzešlá Kulturní a kreativní federace bude silná a prospěšná organizace.

2) Zklamáním byl způsob provedení výběrového řízení na ředitelku Galerie Rudolfinum, který budí dohady, nedůvěru a otázky tam, kde je to zcela zbytečné. Kéž se brzy naučíme dělat výběrová řízení na vedoucí pozice klíčových institucí pravidelně a transparentně.

Ona přichází, on odchází. Julia Tatiana Bailey a Petr Nedoma po tiskové konferenci k novému vedení Galerie Rudolfinum; Praha, 6. listopadu 2023, foto: ČT – Michaela Říhová

Milena Bartlová

historička umění, výtvarná kritička, pedagožka na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze

1) Potěšila mne dvojice výstav Neue Nationalgalerie v Berlíně, které ověřovaly kurátorské a vědecké koncepty směřující k nové dlouhodobé expozici 20. století. Ačkoli jde o „národní“ galerii, nezúžily svůj zájem pouze na německé umění, čímž se úspěšně vyhnuly nutnosti ho nějak definovat. První polovina 20. století na výstavě s názvem The Art of Society 1900–1945: The Nationalgalerie Collection se na Německo soustředila a francouzské či skandinávské umění zůstalo zjevným doplňkem. Druhá polovina století na výstavě s názvem Extreme Tension. Art between Politics and Society. Collection of the Nationalgalerie 1945–2000 už je otevřeně a důsledně transnacionální, takže se například dostalo i na dva české tvůrce: malbu Zdeňka Sýkory a projekci několika scén z filmu Hair Miloše Formana. Dobrovolným omezením výstav byly vlastní sbírky, doplněné o několik aktuálních nákupů (Hilma af Klint) a několik zápůjček: soubor videí a filmů, které reprezentují body-art šedesátých až osmdesátých let primárně jako ženské a feministické umění. Na obou výstavách bylo spoustu chytrých řešení, jež uvolnila přísnou chronologii, umožnila přítomnost žen a velmi dobře zpřítomnila obě „kontroverzní“ historické etapy německého 20. století. Škoda, že u nás nedokážeme takto pečlivě a zodpovědně dlouhodobé expozice připravovat a sázíme na výrazná kurátorská gesta, která těžko nacházejí pochopení u odborné i široké veřejnosti.

2) Pociťují zklamání nad tím, jak pomalu se daří prosazovat principy udržitelnosti, nerůstu a environmentální zodpovědnosti v uměleckém a muzejním světě a v uměleckém školství. Když vidím, jak intenzivně mladá generace prožívá již bezprostřední ohrožení, stydím se za nás starší, jak nedokážeme využít jejich iniciativy. (Pokud nepovažujete toto téma za kulturní, tak jste na omylu: je to téma naprosto všech zákoutí našeho života a světa.)

Wolfgang Mattheuer: Brasker Landschaft, 1967, Staatliche Museen zu Berlin, Neue Nationalgalerie, foto: Roman März / VG Bild-Kunst, Bonn 2023

Tomáš Bojar

filmový režisér, scenárista a producent

1) V podstatě každý koncert České filharmonie pod vedením Semjona Byčkova je velkým zážitkem, ale dlouho mě nic nenadchlo tolik jako říjnový dvořákovský večer zakončený Novosvětskou. Myslel jsem si, že zrovna na této skladbě už mě nic nedokáže opravdu překvapit, přece jen jsem ji v životě slyšel mnohokrát, navíc v bezpočtu různých interpretací. Ovšem ta Byčkovova byla do té míry jiskřivá, soustředěná a zejména v závěrečné větě až neuvěřitelně gradující, že jsem všechny důvěrně známé tóny najednou vnímal úplně nově. Ten večer se znovu potvrdilo, že v Praze máme velký orchestr s velkým dirigentem, který i v unavených, opotřebovaných posluchačích pořád dokáže probouzet nefalšovaný údiv a čistou radost z živé hudby.

2) Vášnivé diskuze po zveřejnění vítězného návrhu přestavby pražského Hlavního nádraží jsem sledoval jen zběžně, ale jedné poměrně otravné tendence jsem si v nich všimnout stačil. Když kritici vyslovili k projektu své různé – v řadě ohledů myslím oprávněné – výhrady, od jeho obhájců v mnoha případech nenásledovaly žádné věcné protiargumenty, ale spíše jen obecné floskule o nedostatku rozhledu, odvahy, pokrokového ducha či pochopení pro měnící se svět a jeho trendy. Jestliže má zrovna tento druh uvažování ztělesňovat onen pokrok, tak to pak tedy Bůh s námi.

Zahajovací koncert 128. koncertní sezony České filharmonie pod vedením jejího šéfdirigenta a hudebního ředitele Semjona Byčkova; Praha, Rudolfinum, 27. září 2023, foto: ČTK – Kateřina Šulová

Ladislav Čumba

moderátor někdejší rubriky AZ news na webu ČT art, milovník opery, spisovatel

1) V roce 2023 se tuzemský kulturní provoz pomalu, ale jistě konečně/bohužel vrací k předcovidovému normálu. Spočítat setkání s dílem tvůrců, kteří si tak jako deset a půl milionu z nás prošli společenskými událostmi posledních čtyř let, se dá spočítat na prstech, obávám se, pouze jedné ruky.

Divadlo tady a teď představovalo scénické čtení hry Smečka od španělského dramatika jménem Jordi Casanovas. Kolektiv mladých svrchovaných divadelníků kolem překladatele Petra Gojdy a režiséra Róberta Štefančíka čtyři dny po rozsudku nad Dominikem Ferim v kavárně pražského Činoherního klubu v ulici Ve Smečkách četl divadelní hru o tom, že v jednom státu Evropské unie už je možné dostat za stejnou skutkovou podstatu 23 let natvrdo. A hlavně proč. Drama a proces proměny společenského myšlení ztvárnili natolik podmanivě, že se i chodci na ulici zastavovali a němě přes sklo z ulice pozorovali dění na jevišti.

Pokud chce ortodoxní operní milovník vidět a slyšet to nejlepší z české produkce v podání umělců, kteří si vydělávají v zahraničí, musí mu postačovat Česká filharmonie a její program uvádění alespoň koncertních verzí operní klasiky. Po loňské Dvořákově Rusalce s božskou Asmyk Gregoryan v titulní roli a čarodějnicí v podání fenomenální Jammie Bartonové letos došlo na Bohuslava Martinů. Jednoaktová opera Ariadna je esencí české hudebnosti ze skladatelova posledního tvůrčího období.

Zkušený americký divadelník, skladatel a dirigent John Adams zavítal poprvé do Prahy. Přijel dirigovat Českou filharmonii na festival Pražské jaro. S naším prvním orchestrem představil své skladby Stále ještě tančím a Musí Ďábel mít všechny ty dobré melodie?. Adams při se při zkoušení na své skladby víceméně vykašlal a všechnu svou dirigentskou péči věnoval skladbě své žačky Gabrielly Smith. Skladba se jmenuje Tumblebird Contrails  a obsahuje environmentální naléhavost, poetickou jemnost, snovou hravost a hudební slovník 21. století. Po všech těch sto let starých skladbách dávno mrtvých autorů a velmi řídkých pokusech alespoň o setkání s ještě žijícím skladatelem proběhla až divadelní zvukově-společenská událost, která nejenom publikum, ale i účinkující posunula do světa v roce 2023.

Chtěl bych číst takové knihy pro dospělé, jaké pro děti ve věku od 4 do 99 let píše a kreslí ilustrátorka a spisovatelka Magdalena Rutová. Její letošní opus se jmenuje Já, chobotnice s podtitulem Obrazová kniha o lidském světě očima moudrého hlavonožce. Pohádka. Environmentální téma. Moře českým pohledem. Humor a nadhled. Často se zapomíná, že kniha není individuální dílo, takže určitě část obdivu směřuje za kolektivem nakladatelství Baobab, protože to, co odlišuje Chobotnici od ostatních knih roku 2023, je také grafická úprava i redakční péče.

Musica Florea dokonce dvakrát uvedla operní veledílo Jana Dismase Zelenky Pod olivou míru a palmou ctnosti. A každé uvedení této české barokní perly se prostě počítá. A Czech Ensemble Baroque konečně představil Caldarovu Harmonii planet tuzemskému publiku v hvězdném pěveckém obsazení a navíc i scénicky. Liberecké divadlo pak vrátilo na české jeviště hvězdu českých kin a bylo to chytré, moderní a hlavně společensky současné, Il Boemo Josef Mysliveček se totiž předtím v tomto tisíciletí hrál v divadle pouze před deseti lety po šest večerů ve Stavovském divadle. Jeho oratorium Adam a Eva v Liberci dalo zapomenout na všechny problémy.

Španělský dramatik Jordi Casanovas, jehož hra Smečka se scénicky četla v Činoherním klubu, foto: www.fabulamundi.eu

Jiří David

výtvarník

1) Neumím s jistotou říci, jestli to byl můj zážitek nejsilnější, avšak čím jsem si docela jistý je, že to byl můj nejdůležitější kulturní prožitek. Tím byla výstava Všechnu moc imaginaci!, kterou letos vyvrcholila Česká sezona v drážďanské Kunsthalle im Lipsiusbau. Bylo zde prezentováno české výtvarné umění od začátku 20. století po dnešek. Výstava zahrnovala celkem 250 prací od 51 českých umělců a umělkyň. Kurátorem této velkorysé pojaté přehlídky umění byl český historik umění žijící v Berlíně a v Praze Jiří Fajt, bývalý ředitel Národní galerie Praha odkud byl, jak známo, odporně politicky odstraněn. Byla to po více jak 35 letech (!) silná, sugestivní a hlavně kvalitní přehlídka umění z Česka v důležité zahraniční renomované kulturní instituci. A obávám se i vzhledem ke kulturní devastaci současné Národní galerie Praha a nekompetentnosti ministerstva kultury, že zase na velmi dlouho i poslední. Což je obecně nejen děs, ale hlavně pro české vizuální umění nenahraditelná a již neodstranitelná ztráta v evropském kontextu.

2) Pravděpodobně jsem již částečně na tuto otázku odpověděl v mé první odpovědi, tak asi jen na doplnění: Není to totiž jen zklamání jaksi jednorázové, které rychle vyprchává, ale je to zklamaní, vlastně už takové vleklé zoufalství, které sedimentuje, dlouhodobě ulpívá v mentálním prostoru českého provozu umění. A tak se tu už – nejen podprahově – dusíme. Neboť se zde na důležitá místa v kulturních institucích, vysokých uměleckých školách, zagrantovaných médiích, spolcích a výročních cenách dostávají jedinci (čest například regionálním výjimkám), kterým jde spíše o vlastní kariéru než o samotný fundament umění. Pak tu tak zcela jednoznačně chybí mediální prostor na nejednostrannou, argumentovanou a odbornou reflexi, která by pravidelně dokázala rozlišovat a rovnat do souvislostí, kriticky vyjasňovala a neuzavírala se jen do sebestředných bublin.

Instalace Martina a Davida Kouteckého na výstavě Všechnu moc imaginaci v drážďanské Kunsthalle im Lipsiusbau, foto: David Pinzer

Petr Fischer

publicista, filozof

1) Skvělé bylo celé Pražské jaro, vytržení přinesla Mahlerova První symfonie zvaná Titan. Brzy osmadvacetiletý dirigent Klaus Mäkelä s Českou filharmonií vytvořil mahlerovskou emotivní bouři. Dlouho neslyšená, pečlivá euforická interpretace.

Dvě knihy moderních britských klasiků: Elizabeth Finch Juliana Barnese a Hodiny Iana McEwana. Kvalitní pozdní sběr bez povinného aktivismu, rozkoš čtení.

2) Již tradičně lehkost, s jakou se v politice přehlíží kultura a dekády jejího podfinancování. A potom další rok neviditelnosti šéfky Národní galerie Praha Alicji Knast, která jako by tu ani nebyla (myšleno jak šéfka, tak galerie).

Obálka českého překladu románu Hodiny Iana McEwana, foto: Euromedia / Odeon

Matěj Forejt

výtvarný kritik, redaktor časopisu Iluminace

1) Vždycky mi připadá hodně obohacující podívat se na něco důvěrně známého jiným, novým pohledem. A v uplynulém roce se mi to podařilo hned na jeho začátku v Kunstsammlungen Chemnitz na výstavě Mezi avantgardou a represí: Česká fotografie 1948–1968 o československé fotografii, o které jsem psal i pro web ČT art. Výstavou mě provedl kurátor Philipp Freytag a bylo nesmírně obohacující sdílet i konfrontovat své perspektivy na dějiny a umění střední Evropy. Každá taková výměna úhlů pohledu stojí za to. A stejně tak stojí za to návštěva města Chemnitz, které bude už v roce 2025 evropským hlavním městem kultury a které se svou postindustriální minulostí zůstává ve stínu Drážďan nebo Lipska. A přitom má co nabídnout – kromě ikonického pomníku Karla Marxe třeba skvělou sbírku moderny v Museu Gunzenhauser.

2) Zklamáním roku je pro mě asi už definitivní rozhodnutí Plzeňského kraje nepostavit Západočeské galerii důstojné sídlo podle návrhu architektů Kuby a Pilaře. Od architektonické soutěže uběhlo už neuvěřitelných 14 let, během nichž se za přípravné práce utratily také nemalé veřejné prostředky. Nynější vedení kraje se ale rozhodlo pro kulturní účely rekonstruovat chátrající městské lázně, které za velmi diskutabilních okolností odkoupilo včetně soukromých firem, do jejichž portfolia budova patřila. Jaké prostory zde galerie nalezne, je zatím nejasné. Jasné je to, že starý bazén nemůže muzeu umění nikdy sloužit tak dobře jako novostavba a že návrh rekonstrukce podle projektu Evy Heyworthové, který vznikl bez soutěže, má opravdu nevalné architektonické kvality.

Emila Medková: Vítr (detail), 1948. Z výstavy Mezi avantgardou a represí: Česká fotografie 1948–1968. Autorská práva: Sammlung Siegert München / © – Eva Kosáková

Jiří Havelka

divadelní a filmový režisér, vedoucí katedry alternativního divadla na DAMU

1) Nejsem nikdy schopen vybrat jakéhokoli výherce na poli kultury, ale měl jsem intenzivní a v určitých ohledech až extrémní zážitek z dvou a půl hodinové Anatomie pádu. Že s vámi film vede dialog na tolika rovinách, cloumá s vámi, pohazuje si s vaším hodnotovým i názorovým nastavením, aby vás dovedl někam, kam byste se sám nikdy nedostal, to je pro mě se vším patosem řečeno jediný smysluplný cíl umění. Hluboká úzkost z limitů vzájemného poznání ve vztahu, z nemožnosti shodnout se na jedné verzi reality, tolik šumu na signálu, tolik zkreslení v lidských interakcích, tolik rozostřených a propletených úrovní mezi skutečností a jejím obrazem. A obrovská vnitřní radost z filmu, který bere diváka jako spolutvůrce.

2) Stejně jako nejsem schopen určit výherce, nejsem schopen určit „lůzra“. Ale dlouhodobě považuji za kulturní neomalenost zúžené ideologické čtení jakéhokoli díla. Dogmatismus je antikulturní.

Co se v této rodině vlastně stalo? Scéna z filmu Anatomie pádu, foto: Aerofilms

Boris Hokr

publicista, nakladatelský redaktor, zástupce šéfredaktora časopisu Pevnost

1) Přestože byl rok 2023 ve znamení srdceryvného životopisu Terryho Pratchetta od jeho osobního asistenta Roba Wilkinse, který vedl k nejednomu proplakanému večeru, musím říct, že nejsilnějším zážitkem bylo, když jsem ženu obdaroval PS5. Sledovat filmovou kritičku, jak s až animálním nadšením prochází otevřené světy moderních videoher (zatímco já zůstávám u starého Shinobiho z osmdesátých let) či se vtěluje do kočky ve Stray, aby za pochodu přepisovala své audiovizuální analytické klíče, bylo doslova a do písmene transcendentální.

2) Způsob, jakým podle některých neexistující klimatická změna ovlivňuje schopnost užít si jakýkoliv kulturní zážitek. V Praze, kde se nic nedělá pro to, aby se dal jakkoliv slušně přežít zvyšující se počet tropických dní, nebylo možné bez zavařeného mozku či oddělaného těla plnohodnotně dva měsíce číst či sledovat filmy. O to větší obdiv mám k více jak sedmdesátiletému Springsteenovi, který i v naprosto pekelných podmínkách ve Vídni (kde bylo ještě tropičtěji) dokázal uhrát svůj klasický rockový maraton.

Knihu Roba Wilkinse Terry Pratchett: Život v poznámkách pod čarou vydalo nakladatelství Argo, zdroj: Argo

Petr Hruška

básník, literární vědec (Ústav pro českou literaturu AV)

1) Nedokážu mít v sobě prožitky uspořádány přehledně od nejsilnějšího po nejslabší. Ale dokážu říct, že mne nejen letos ohromovalo grafické dílo Viktora Karlíka. Už dlouho obdivuji, jak vynalézavá a přitom nepředvádivá je grafická podoba knih, které vytváří pro nakladatelství Revolver Revue (stačí se podívat například na publikace Sny od Zbyňka  Hejdy, Dům Dagmar Urbánkové, Události Bohumila Doležala nebo Mater speciosa Jean-Gasparda Páleníčka. Karlík svou grafickou úpravou obálek obsah knih citlivě a přiléhavě interpretuje, dokáže přitom zohlednit i osobnost autora a kulturní kontext. Bývá to odvážné, vážné, a přitom se smyslem pro humor.

2) Velikým zklamáním pro mne byla smrt Dany Němcové a Karla Schwarzenberga. Patřili k těm, kteří mi přirozeně, svojí existencí, bránili upadat do úzkostného pocitu, že svět je pustina. Pocitu, kterému lze někdy těžko odolat; například sledoval-li člověk počínání státní byrokracie ve věci vyplácení důchodů-almužen bývalým disidentům z dob komunistické zvůle. Počínání, které bylo doslova – zbaveno smyslu.

Přebal básnické sbírky Zbyňka Hejdy Sny v provedení Viktora Karlíka, foto: Revolver Revue

Jan Jaroš

filmový publicista

1) Z letošních kulturních zážitků mám několik opravdu silných. Patří mezi ně výstava Metamorphoses HR Gigera v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou. Ten chlap byl možná magor, ale současně jedinečný vizionář. Jeho strojově odosobněné kresby, malby i návrhy znepokojivých (mimo)zemských bytostí, jak to zužitkovala série Vetřelců, se vyznačují málokdy vídanou působivostí.

Dále zmíním české filmové drama Tancuj, Matyldo. Tenhle tragikomicky laděný film zdaleka přesahuje popis Alzheimerovy choroby, protože mnohem více se věnuje rozpadu či naopak stmelování rodinných vztahů, vystavěných náročné zkoušce. Výtečně napsané postavy a jejich skvostné herecké ztvárnění tento záměr jen podtrhují.

Snažím se dočíst letité dluhy, jmenovitě Proustovo Hledání ztraceného času a raně středověké Etymologie Isidora ze Sevilly, i po čtvrtstoletí stále neúplné. Že by se nakladatelství ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ obávalo zveřejnit věroučnou 8. knihu z celkem dvacetidílného souboru, aby nebylo obviněno z antisemitismu?

Z hlubin televizního archivu se poprvé po šedesáti letech dostávají k divákům dva díly tehdy zakázaného a záhy zcela zapomenutého seriálového projektu Můj přítel štvanec. Scenárista Jaroslav Dietl se tu rozhodl poskytnout šanci komiku Jaroslavu Šterclovi, aby prokázal, že není pouhým bavičem, že zvládne i herecky náročnější roli. Realizačně nápaditá hudební satira se dotkla poměrů v kultuře, vztahů mezi podřízenými a nadřízenými, všudypřítomné podezíravosti i obav, zda ten či onen skutek nebude někomu vadit, zda splňuje veškeré právě požadované nároky na jediné správné smýšlení. Jako by tyhle výpovědi vznikly včera…

2) Co se týká zklamání, měl bych řadu tipů, jenže příslušné produkty jsem nedočetl (nedokoukal, nedoposlouchal…), takže si nejsem jist, zda zklamávaly až do úplného konce. Ale na druhé straně si kladu otázku, zda má vůbec smysl upozorňovat na něco, čemu by se měl člověk raději vyhnout.

Z výstavy HR Gigera Metamorphoses v Alšově jihočeské galerii, foto: AJG

Jan Jindřich Karásek

scenárista, filmový publicista

1) V rámci seriálů by to určitě byla finální řada eposu Boj o moc, který dokonale zakončil všechny otevřené linky a vývoj komplikovaných, místy oprávněně nenáviděných, ale hlavně uvěřitelných a pochopitelných postav, s kterými jsme my, diváci strávili tolik času. Byla to obrovská televizní událost, na kterou jsem se těšil každé pondělí, a nepřestával zírat, jaké shakespearovsky velkolepé drama dnešních dnů tvůrci před našimi zraky rozvijí. V subtilnější rovině mě sejmula i druhá řada Medvěda.

U filmů to naposledy byl snímek The Holdovers, který se k nám snad nějak do distribuce dostane. Bolestně nadějeplná, humorná i tragická podívaná o minulosti, co nás dohání, ale vždycky bychom se měli zkusit dívat víc dopředu. Jednoznačně budoucí vánoční klasika s úžasným Paulem Giamattim. Nemůžu nevzpomenout ani dva velké historické eposy, Oppenheimera a Zabijáky krvavého měsíce, na které jsme všichni napjatě čekali, podle mě víc než oprávněně.

A v hudbě se dodnes vracím hlavně k posledním deskám transgender umělkyně ANOHNI, která se dala na neuvěřitelné blues, a epického písničkáře Sufjana Stevense, jehož Javelin mě opakovaně dojímala i vybízela k tanci.

2) Moc se ke zklamáním na rozdíl od pozitivních zážitků (aspoň v umění) nevracím, ale Scottův Napoleon určitě nesplnil má velká očekávání. I když v nich selhal alespoň natolik zajímavě, že to vybízelo k úvahám, kde se stala chyba, kterou ostatně možná napraví prodloužená verze na Apple TV+.

V hudbě jsem trochu zíval nad poslední deskou Devendry Banharta, na kterou jsem se těšil jako na máloco letos, ale i tak jsem tam dvě tři nové oblíbené písně našel. Jenom bych si přál, aby se se zvukem už posunul trochu dál. V srpnu se ukáže s koncertem v Praze a chybět tam určitě nebudu ani tak.

Joaquin Phoenix ve filmu Napoleon, foto: Falcon

Eva Klíčová

literární kritička, editorka (Alarm.cz)

1) Objevem je pro mě Bára Bažantová. Letos jí vyšla próza Prokletý, kdo přichází (Divus), která v sobě opět (jako v Hoří chemička, něco si přej) křísí snad jednu z nejopomíjenějších schopností literárního textu, totiž pomocí slov konceptualizovat svět čili myslet, nikoliv naplňovat parametry žánrů a očekávání. Spolu s Bažantovou tak na barcelonské periferii prozkoumáváme squatterství, jak se v něm realizuje odpor vůči kapitalismu a konzumu, jak vybydlené budovy zachytávají nomády z bohatého severu i chudého východu Evropy nebo jak antropologicky (ne)funguje anarchie. Vše v kulisách města zmalátnělého drogami i klimatickou krizí.

2) Ministr kultury, který žije v omylu, že má být poskokem ministra financí. A tak je pan Baxa asi spokojen, protože rozpočet svého resortu snížil o dvě miliardy navzdory rekordní inflaci. ODS se rozhodně nestresuje vlastními přísliby o procentu z rozpočtu na kulturu. Navíc podle usměvavého ministra prý situace „neohrozí fungování kultury jako takové“. Těžko říct, co kulturou „jako takovou“ myslí, snad nějaké zvyklosti ohledně stolování nebo něco takového. Škoda, kdyby věděl, že kulturu dělají lidé, kteří si také kupují nejdražší jídlo a energie široko daleko, možná by se svým výkonem nebyl tak spokojen. Nejhubenější sektor tak čeká další úpadek (propouštění už avizovalo Národní divadlo v Praze, odhadem letos zanikne dalších deset procent knihkupců, kulturní časopisy se zachraňují fundraisingem…), zatímco ministr neví, jak by vykostil status umělce nebo mimořádně netransparentně sepisuje zákon o veřejných kulturních institucích.

Obálky knih Báry Bažantové Hoří chemička, něco si přej a Prokletý, kdo přichází, repro: tranzit.cz & Divus

Vojtěch Kočárník

dramaturg MFF Karlovy Vary a filmový publicista

1) Silné kulturní zážitky hledám na různých adresách, jednou z těch nejzajímavějších je soutěžní sekce Encounters, součást filmového Berlinale dedikovaná odvážným, inovativním pohledům na kinematografii. Letos se zde objevil hybridní snímek Orlando, můj politický životopis. Debutový film trans intelektuála Paula B. Preciada lze velmi zjednodušeně popsat jako kolektivní portrét současných trans a nebinárních lidí různého věku a kontextu, formálně pestrý jako některé godardovské eseje. Protagonisté*ky kombinují výpovědi o svých životech s pasážemi slavné knihy Orlando Virginie Woolf, o níž Preciado uvažuje nejen jako o nesmrtelném kulturním artefaktu, ale také jako o textu, s nímž je důležité navázat dialog, oslavný, konstruktivní i kritický. Výsledkem je film přátelsky civilní i hbitě intelektuální, hrdý i sardonický, úsměvný i nesmlouvavý. Bohatá esej o možnostech identity, šarmantně fackující binární uvažování a opresivní systém, který tvrdí, že existují pouze muži a ženy.

Mimořádným prožitkem byl i nový film vizionářského tvůrce Jonathana Glazera, oceněný Velkou cenou poroty na festivalu v Cannes. V postmoderním hávu oděná Zóna zájmu tematizuje arendtovský koncept banality zla na příkladu velitele koncentračního tábora v Osvětimi Rudolfa Hösse a jeho rodiny. Stylisticky vytříbený snímek s mrazivým zvukovým designem útočí na představivost divákova předporozumění a v tichosti vrství úvahy o shnilém svědomí člověka. Zvláštní uznání patří závěrečné scéně a konci, který se nebojím označit za jeden z nejlepších filmových konců posledních let.

Z filmuZóna zájmu, který půjde do českých kin počátkem příštího roku, foto: Aerofilms

Jiří Koukal

vedoucí redaktor digitálního obsahu webu ČT art

1) Letos na jaře se mi podařilo dostat na výstavu Vermeer v amsterdamském Rijksmuseu. To vám byla čistá krása – jeden výjimečný obraz vedle druhého! Kurátorům se podařilo na výstavu získat téměř všechna klíčová Vermeerova plátna a divákům tak připravili zážitek, který si pár příštích dekád jen tak nezopakují.

2) Jeden by čekal, že se kulturní veřejnost už naučila docenit architektonické kvality reprezentativních československých staveb druhé poloviny dvacátého století. Máme o nich nově i televizní sérii Architektura 58–89 a zažili jsme vlnu protestů proti demolici budovy Transgasu nebo Hotelu Praha. O to víc mě zaráží, že si Hlavní město Praha společně s Dopravním podnikem hl. m. Prahy a Správou železnic uspořádají architektonickou soutěž na přestavbu Hlavního nádraží v Praze, aniž by reflektovaly, že se jedná o budovu památkově chráněnou. Buď o tom nevěděly (k neuvěření), nebo spíš doufaly, že se to nějak okecá a mediálně přebije hezoučkými vizualizacemi vítězného návrhu. Naštěstí se ukazuje, že neokecá. Stejně jsem ale zklamaný z toho, že se na celé blamáži podílí i pražský IPR, o jehož vztahu k historické architektuře jsem měl dosud vyšší mínění, než jak je tomu u našich železničářů.

Screenshot k digitální prohlídce Closer to Johannes Vermeer, kterou zpřístupnilo amsterodamské Rijksmuseum v souvislosti s výstavou, Vermeer, repro: Rijksmuseum / ČT art

Martin Kyšperský

hudebník (kapela Květy), básník a příležitostný herec

1) Nejsilnějším kulturním zážitkem byla pro mne cesta do Rumunska na festival Banát. Fakt, že se tam pořádá festival, na kterém nikdo nevydělá a na němž hrají kapely bez nároku na honorář jen proto, aby podpořily chudý kraj a jeho obyvatele. Pokaždé je pro mne největší síla vidět hrát kapely OTK a Zrní. Jednoduše pro kombinaci textů, co nemají žádnou vatu, pro hledačství v hudbě a pro úplně přirozené chování na podiu. A protože jsme jeli autem, užil jsem si i rozhlasové hry. Spoustu hodin her. A došlo mi, jak ten formát funguje na představivost.

2) Velkým zklamáním je uzavření brněnského kina Scala. Deset let práce studentů vedlo k tomu, že město získalo kino, které mělo nejen skvělý program, ale i doprovodné akce, workshopy, promítání pro seniory a maminky s dětmi, koncerty, přednášky. Město se mělo postavit za to, aby se něco tak výjimečného udrželo na scéně. Nešlo o nezájem návštěvníků, ale o opravu budovy, do které je třeba investovat. Nepovedlo se to a zavření hlavního sálu doopravdy bolí.

Pohled do publika před brněnskou premiérou filmu režiséra Vladimíra Morávka Bandité pro baladu; kino Scala, 26. listopadu 2022, foto: ČTK – Patrik Uhlíř

Daniel Mukner

literární kritik (vlastním jménem Kryštof Eder)

1) O mé nejsilnější kulturní zážitky se už pár let stará kanadská hudební legenda Neil Young, která po sedmdesátce (nyní spíš s blížící se osmdesátkou) nejenže nadále čile tvoří, ale také uspořádává své archivy a fanouškům a fanynkám předkládá také množství raritních nahrávek. Do jeho rozsáhlé diskografie letos ke konci roku přibylo album Before and After, opravdový kulturní vrchol roku pro mě však představovalo srpnové album Chrome Dreams. To Neil Young s kapelou Crazy Horse dokončil v druhé polovině sedmdesátých let a dlouho bylo považováno za ztracené. Nyní se můžeme přesvědčit, že ve zmíněném období prožíval kanadský umělec jeden ze svých několika tvůrčích vrcholů.

2) Nemůžu mluvit přímo o zklamání, protože od Aleny Mornštajnové nemám zrovna velká očekávání, každopádně její Les v domě považuji za nejhorší knihu, jakou jsem letos četl. Řídký děj, jazykovou plochost, nevěrohodnost postav a vůbec všeho v papundeklovém románovém světě nám oblíbená autorka podle mého názoru ještě nikdy nenaservírovala v takové intenzitě.

Kniha Aleny Mornštajnové Les v domě vzbudila letos velkou polemiku, zdroj: Nakladatelství Host

Jan Němec

spisovatel, šéfredaktor literárního měsíčníku Host

1) Mám zkušenost, že lepší, než si zážitek naplánovat, je když člověka přepadne. Moje kulturní zážitky tak obvykle nesledují dramaturgii velkých akcí. Letos to bylo tak napůl: navštívil jsem několik dobrých koncertů během Moravského podzimu, ale největší dojem na mě udělal ten, který byl zařazený jako doprovodný program (především proto, že součástí hlavního programu byl před pár lety): strhující skladba Poslední pohanské obřady litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse. Současnou vážnou hudbu z Pobaltí mám rád už dlouho, v rámci hlavního programu mě nadchl i koncert souboru Kremerata Baltica, provázený oblažující uvolněností a civilností. Ale Kutavičius z toho vystupuje. Poslední pohanské obřady jsou založené na mohutném sboru, který posluchače v kostelních lavicích obklopuje a přelévá se, zpěváci procházejí prostorem, hlasy se pohybují kol dokola, držíce jen několik tónů, a sytí člověka až k extázi. Nejsem odborník na současnou vážnou hudbu, ale Kutavičiusův spirituální minimalismus naživo je pro mě naprosto strhující.

2) Zklamání? Nic podstatného, ale výhrady mám třeba k anketě Deníku N o Knihu roku. Ty noviny mám rád, ale přebrat bez skrupulí formát jiného média, kde má dlouhou tradici, a dělat to výrazně hůř než to původní médium, mi přijde na pováženou. Jedna věc za všechny: Deník N tolik chtěl Lidové noviny předběhnout, že určil uzávěrku ankety o Knihu roku na konec října. Tedy doprostřed podzimní sezony, kdy teprve obvykle vycházejí hlavní tituly. Část jich (listopad, prosinec) do uzávěrky vůbec nevyjde, další část (září, říjen) málokdo stihne přečíst. A vzhledem k tomu, že o prázdninách nevychází téměř nic, je to ve výsledku anketa ne o Knihu roku, ale o Nejlepší knihu, co vyšla na jaře.

Provedení Posledních pohanských obřadů litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse v Českobratrském evangelickém chrámu Jana Amose Komenského v Brně v rámci Moravského podzimu, zdroj: Filharmonie Brno

Ondřej Pavlík

filmový publicista

1) Spojení kulturní zážitek naznačuje, že do výběru a hodnocení takového výjimečného zážitku patří nejen samotné umělecké dílo, ale také situace, prostředí a načasování, v němž jsem se s tím dílem potkal. V minulém roce bych nenašel jediný po všech stránkách omračující zážitek, který by stálo za to vypíchnout. Uvedu tedy tři, které se sobě více méně rovnají. Film Hudba německé režisérky Angely Schanelec jsem viděl doma, ale obdivoval jsem jeho klidnou odvahu, imaginativnost a zdánlivě jednoduchou, a přitom těžko dosažitelnou krásu. Film Tár jsem viděl dvakrát, jednou v kině s běžným publikem a podruhé doma. Nejdříve jsem oceňoval, jak se režiséru Toddu Fieldovi podařilo do půdorysu oscarového dramatu propašovat sofistikovanou eliptičnost a motivickou mnohoznačnost typickou pro artové filmy, později jsem si užíval jeho detailní promyšlenost a prokomponovanost. První desetiminutovka filmu á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN Jana Bušty ve mně vyvolala fyzickou nevolnost z otevřeně předváděné, skrz naskrz cynické manipulativnosti, v kině jsem ale zůstal až do konce a jsem za to rád.

2) Napadá mě snad jen pár menších zklamání. Zabijáci rozkvetlého měsíce Martina Scorseseho utvrdily moji averzi k režisérovým tradičně umluveným protagonistům, kteří nedokážou ani na chvilku mlčet. Nechápu, proč se dnes tleská tomu, že tento film alespoň základně respektuje hledisko kultury domorodých Osedžů, když ve finále jde o další z řady režisérových neapologeticky krutých gangsterek, v níž chladná vypočítavost sériových mordů, vyjadřovaná i strojově šlapajícím vyprávěním, znemožňuje alespoň na chvíli spočinout, hrůzné dění vstřebat a napojit se na trpící oběti. Po prvních vřelých až nadšených ohlasech mě lehce zklamal román Fosilie Michala Kašpárka: zručně seskládaný, ale jako by z Twitteru vyhalucinovaný seznam všech možných zeitgeistových bullet pointů. Mimo jiné se potvrdilo, že levicové progresivní kritice ve skutečnosti stereotypy nevadí – ale jen pokud konvenují jejímu vidění světa. Ekoaktivistická zoomerka Julie totiž vypovídá o své generaci zhruba stejně přesvědčivě, jako vypovídají všechny ty vdavekchtivé ženy v běhu z českých romantických komedií o vztahových preferencích tuzemské ženské populace: tedy jen málo a selektivně.

Lily Gladstone a Leonardo DiCaprio jako manželé ve filmu Zabijáci rozkvetlého měsíce, foto: CinemArt

Radka Rubilina

rusistka, překladatelka, ředitelka Českého centra v Sofii

1) Letos jsem se seznámila s konceptem imerzivního divadla díky projektu Anny Turlo Café 1933. Diváci přicházejí do nedivadelního prostoru imitujícího kavárnu. Sednou si kolem dlouhého oválného stolu. Konferenciér pak spustí zábavnou show slibující chutné pohoštění, hudbu a zpěv. Vše ve stylu třicátých let, lesku, vzpomínek na idylické „staré dobré časy“. V roce 1933 však vrcholí hladomor na Ukrajině a diváci se velmi rychle přenesou právě tam. Do míst, kde vládne hlad. Lesk mizí, zaznívají příběhy jednotlivých lidí, hraje harmonika. Diváci u stolu pořád nic nejedí, i přes slibované pohoštění. Na stole se servírují místo jídla stylizované divadelní obrazy, na pódiu se odehrávají stand-upy. Diváci stále čekají na pohoštění. Nedostanou nic, ale odcházejí do večerní Prahy živí a zdraví – na rozdíl od řady postav, které se ještě před chvílí procházely po stolech, anebo jim dýchaly za krk. Tato inscenace vznikla v rámci projektu Městských divadel pražských Imagine UA a hrají v něm česky ukrajinští herci a herečky pod vedením taktéž ukrajinské divadelní režisérky.

2) Zajímalo mě, jak dopadne film Muž, který stál v cestě, tedy film o reformním komunistovi Františku Kriegelovi. Interiéry moskevského Kremlu nebylo možné natáčet v Rusku, a proto štáb natáčel stalinské impozantní mramorové sály v Kyjevě, kde jsem tehdy působila jako ředitelka Českého centra. Interiéry ve filmu nakonec dopadly docela dobře, ale sám příběh se odvíjel tak schematicky a černobíle, že by nestačil ani na výklad ve středoškolské učebnici. Postavy ve filmu nepůsobí živě, spíš jako panáci pronášející jakási moudra, zrady, veliké pravdy a veliké lži.

Tomáš Töpfer jako František Kriegel ve filmu Muž, který stál v cestě, foto: Bio Illusion

Jovanka Šotolová

překladatelka z francouzštiny, pedagožka na Filozofické fakultě UK, šéfredaktorka webu iLiteratura.cz

1) Knižní sektor letos není v dobré kondici, vyhlíží spásu ve vánočních prodejích. A je to tak vážné, že pro mnohé, zejména malé nakladatele, už prý sotva přinese záchranu ministrem Baxou tak slavně vydobytá nulová sazba DPH. Nějakou tu radost ale přesto najdeme. Pro zájemce o francouzskou literaturu ji lze vidět především v tom, že se k českým čtenářům letos dostávala v pestrém výběru, který lépe reflektuje její reálnou, velice rozmanitou tvář. V posledních letech se totiž zdálo, že poměr titulů vysloveně komerčních příliš převažuje nad těmi, které mají i jiný záměr, než snadno vydělávat a lacině bavit. Mezi více než 350 tituly přeloženými letos z francouzštiny jsou vedle bohaté nabídky thrillerů nebo plytkých románků, které se nemusely vozit z daleké ciziny, i skutečné perly. Naprostá většina má samosebou ten finanční apel někde v podtextu, ale zároveň jsou to i zajímavá literární díla. Stojí za to si ty knihy telegraficky připomenout.

Loňská Nobelova cena dala nakladatelství Host odvahu k vydání dalších dvou titulů Annie Ernaux. Garamond už pod křídly koncernu Albatros Media prosadil k vydání druhou knihu trilogie Viriginie Despentes o Vernonu Subutexovi. Paseka pokračovala ve vydávání Édouarda Louise – titul Jak se stát jiným považuji za dosavadní vrchol jeho tvorby. Mladší vrstva pražské kavárny přišla o café Fra, nakladatelství ale pokračuje, nadělilo nám Neklid Cédrica Demangeota a Deník smutku Rolanda Barthese. Maraton představil Maylis de Kerangal románem Život za život. Argo vydalo goncourtovského Mbougara Sarra, Nejzasutější vzpomínka na lidi, nebo Larcenetovo komiksové zpracování velkého románu Paula Claudela Brodeckova zpráva. Dauphin nabídl druhý svazek deníků Jeana Malaquaise Deník běžence, maličký Incipit zase druhou knihu Pauline Delabroy-Allard Kdo ví. Dybbuk odvážně připravil básnický výbor R. Gilberte-Lecomte Syn kosti mluví… Je jich ještě víc, ale všechny se sem nevejdou, stejně tak jako jména překladatelů, bez nichž bychom si ty knihy česky nepřečetli.

2) Zklamání nemám – raději vidím pozitivní věci, je jich dost.

Édouard Louis na autogramiádě po debatě ve Francouzském institutu v Praze v květnu 2023, foto: Francouzský institut v Praze/Eva Kořínková

Martin Šrajer

filmový kritik

1) Letošní televizní produkce byla ve srovnání s předchozími lety poměrně nevýrazná, spíš než celé série mi utkvěly jednotlivé epizody. K těm emocionálně nejbohatším patřil šestý díl druhé řady amerického seriálu Medvěd. Jde o hodinový flashback odehrávající se během štědrovečerní večeře, při níž se schází celá rozvětvená rodina hlavního hrdiny, šéfkuchaře, který v Chicagu zakládá fine diningovou restauraci. Jamie Lee Curtis hraje matku, jejíž podrážděnost a emocionální výkyvy hned na začátku udávají tón následujících minut. Postupně dojde na křik, rvačku i bouračku. Vzduchem létají nejdřív jen invektiva, pak i rodinné stříbro. Výborně vygradované názorové výměny ale mají uvěřitelný základ, jsou po celou dobu přehledné a pomáhají nám lépe pochopit, na jak vratkých základech stojí identita hlavních postav. Režie epizody tak nejdůsledněji naplňuje heslo, kterým se protagonista řídí při vymýšlení nového menu – je to chaos, ale promyšlený.

2) Spíš zklamáním pro kulturu než kulturním zklamáním pro mě je pokračující úpadek kulturní publicistiky v Česku, který má několik úrovní. Zanikají pořady o kultuře, ubývají pozice kulturních redaktorů, kulturní rubriky v horším případě úplně mizí, v „lepším“ disponují tak omezeným rozpočtem, že honoráře pro autorky a autory vůbec neodrážejí inflaci. Kvůli nahánění kliků se tlačí na zjednodušování stylu, čímž kulturní publicistika pozbývá svou kultivační funkci, kterou by ideálně měla plnit, přestává hrát roli při utváření kultury myšlení a vyjadřování. Píše se hlavně o velkých mainstreamových událostech, ne o kvalitních menších uměleckých projektech. Stále častěji se stává, že – třeba ve snaze o prvenství – vycházejí narychlo spíchnuté recenze plné frází a nesmyslů, případně editoři a editorky svěřují texty o kultuře lidem, jejichž specializace, pokud nějakou mají, se nachází v úplně jiné oblasti. Větší díl viny ale nesou šéfredaktoři a vydavatelství, pro které je kultura jen dalším zbožím na prodej.

Ze seriálu Medvěd, zdroj: Hulu

Helena Třeštíková

filmová dokumentaristka, pedagožka FAMU

 1) Asi karlovarský filmový festival. Já tam bývám většinou pět dní a snažím se vidět co nejvíc filmů, které mě zajímají. Především dokumenty z různých zemí, ke kterým bych se jinak těžko dostala.

2) Mrzí mně pravděpodobný zánik Febiofestu. V dobách jeho největšího rozkvětu to byla příležitost, jak v Praze vidět zajímavé filmy všech žánrů a stylů a případně mluvit s jejich tvůrci. A jeho konec mi připadá dost nedůstojný.

Kateřina Zemanová

redaktorka webu ČT art a ČT 24

1) Dlouho mě žádná fotografie nezasáhla tak, jako ty na výstavě Zanele Muholi ve švýcarském Luzernu letos v létě. Zanele na nich zachycuje ty, kteří jsou v Jihoafrické republice často nepřijímaní. Queer lidi, trans lidi, černošské obyvatelstvo i sebe samu – na svých autoportrétech ukazuje stereotypní zobrazování černošského obyvatelstva i to, čím vším si procházelo během apartheidu. Její fotografie jsou hodně kontrastní, trochu strašidelné, ale taky neuvěřitelně krásné a vzpomínat na ně budu ještě hodně dlouho.

Zanele Muholi, Yaya Mavundla, Parktown, Johannesburg, 2014, Courtesy Muholi Art Institute, foto: © Zanele Muholi

2) Nikdo asi nečekal, že Kazmův film ONEMANSHOW: The Movie bude nějaký obrovský umělecký zážitek, takže mě vlastně spíš překvapilo, že to nebylo tak hrozné, jak jsem předpokládala. Kromě zdařilé kamery a na české poměry bezkonkurenčního marketingu to ale byla spíš nablýskaná hodina a půl plná špatných hereckých výkonů. Vše zabaleno v domnělé exkluzivitě. To Kazma umí skvěle. Pamatuju si však doby, kdy se mu dařilo do lákavých obalů vkládat i jednoduché, ale silné myšlenky. Když ovšem film v devadesáti osmi minutách nezvládne říct nic víc, než „I já, týpek, co se opájí vlastním merchem, jsem se choval jako blbec“, je to trochu málo.