Komentář: Plzeňská galerijní odysea pokračuje, konec je stále v nedohlednu
V Ostravě a Pardubicích se místní kulturní infrastruktura rozrůstá o nové galerijní budovy. Projekt nového sídla krajské galerie existuje už více jak deset let také v Plzni, jenže v posledních měsících se zase o kousek vzdálil realizaci. Tamní politici raději vymýšlí, kolika různým kulturním účelům může sloužit sto let starý bazén.
Na konci září se v Ostravě otevřela nová budova městské galerie PLATO. Město tak získalo důstojný prostor pro vystavování současného umění a definitivně přišlo o jednu z jizev na tváři městského centra, neboť pro potřeby galerie byla zrekonstruována dlouhodobě chátrající budova městských jatek. Podobné oživení brzy čeká kulturní infrastrukturu Pardubic. Do budovy Winternitzových automatických mlýnů architekta Josefa Gočára se po generální rekonstrukci nastěhuje krajská galerie a kromě toho ve stejném areálu získá namísto stávajících stísněných prostor novou budovu také Galerie města Pardubic.
Zato Západočeská galerie v Plzni si na důstojné prostory asi ještě pěkných pár let počká. Instituce, zřízená v roce 1953, dosud nikdy nedisponovala adekvátními prostory a de facto trvale funguje v provizoriu. Na počátku své existence galerie využívala prostory v budově Západočeského muzea, v roce 1972 získala pro své potřeby zrekonstruovanou budovu středověké masné tržnice a od devadesátých let má k dispozici ještě miniaturní Galerii 13. V ani jedné ze dvou výstavních síní nelze realizovat ambicióznější výstavní projekty, ani vybudovat stálou expozici. Je pak otázkou, jaký smysl má akviziční činnost financovaná z veřejných prostředků, když nakoupená či jinak získaná díla nemá veřejnost možnost vidět. Rozsáhlé sbírky Západočeské galerie, které obsahují například ceněnou kolekci českého kubismu, zůstávají ukryty v depozitáři, který navíc rovněž technicky neodpovídá současným standardům.
Na lepší časy se v Plzni začalo zdánlivě blýskat v roce 2009, kdy ze soutěže na novostavbu budovy vyšel vítězně návrh architektů Kuby a Pilaře. Budova galerie měla vyplnit proluku po solitérně stojícím, historizujícím domě U Zvonu zbořeném po povodni v roce 2002 a opětovně uzavřít zástavbu centra města z východní strany. Ačkoli se soutěž na novostavbu vyhlašovala již za působení tehdejší sociálnědemokratické hejtmanky Milady Emmerové, za jejího nástupce ze stejné partaje Milana Chovance nakonec kraj poslal projekt k ledu s oficiálním vysvětlením, že se mezitím předpokládané náklady na realizaci budovy vyšplhaly z původní půlmiliardy na 850 milionů a že kraj bude investovat raději do oprav silnic.
O více než deset let později, kdy už by si podle odhadů stavba stále stejné budovy vyžádala minimálně 1,2 miliardy korun, se i přes snahu krajských představitelů z řad občanských demokratů začal znovu rozplývat sen o důstojném sídle Západočeské galerie, na jejímž pozemku mezitím proběhly i některé přípravné práce. Po rozpadu dosavadní koalice pod vedením občanské demokratky Ilony Mauritzové a odchodu ODS coby nejsilnějšího politického zastánce novostavby galerie do opozice, dostala hlavní slovo alternativa, která se v Plzni v debatě kolem Západočeské galerie vynořuje pravidelně už celé roky a jejímiž zastánci jsou zejména Starostové a nezávislí – a sice adaptace tři desítky let pusté budovy městských lázní na Denisově nábřeží. Její zastánci se zhlédli především v adaptaci obdobné budovy pro galerijní potřeby v Liberci. Navíc moc dobře vědí, že oprava letité ostudy centra města jistě zajistí politické body snadněji než vnesení současné architektury na dohled od gotické katedrály.
Budova bývalých lázní, foto: Petr Jehlík – Plzeňský architektonický manuál
Plán má jeden zásadní háček – budova lázní už po desetiletí nepatří žádné veřejné instituci. Město totiž lázně kdysi vyměnilo za akcie místní firmy, která však posléze zkrachovala. Aby tedy hejtmanství budovu získalo, schválilo nedávno odkup nikoli jen samotné budovy, nýbrž celé firmy, do jejíhož portfolia budova patří. Předmětem koupě se tak stal i projekt na přestavbu budovy od plzeňského architekta Jana Soukupa, který ovšem nepočítal s kulturním využitím, nýbrž s úpravou objektu na hotel a wellness centrum.
Pozoruhodným momentem je rovněž to, že odkup se nerealizuje pod hlavičkou krajské kulturní agendy, nýbrž je za něj zodpovědný Josef Bernard coby náměstek hejtmana pro oblast životního prostředí a zemědělství. Po odkupu firmy bude nyní na Plzeňském kraji, aby vypořádal její případné závazky, připravil zcela nový projekt a budovu v dezolátním stavu adaptoval pro nové účely. Protože se ukazuje, že areál bude pro potřeby galerie možná až příliš velký, hejtmanství narychlo vymýšlí plány, jak do objektu sestěhuje i další příspěvkové organizace. Podle aktuálně dostupných informací je tak docela možné, že nakonec ani bazénová hala, která je v liberecké galerii jediným velkorysejším výstavním prostorem, v Plzni galerii nepřipadne.
Celý tento příběh, který jako by byl s každým novým dějstvím o něco absurdnější, odhaluje hned dva důležité nešvary tuzemské kulturní politiky. Na prvním místě stojí – vinou neschopnosti širší politické shody – častá absence koncepce kulturního rozvoje, kterou by dle aktuálních investičních priorit mohly tu rychleji, tu třeba pomaleji naplňovat rychle se měnící politické garnitury. Ty tak přicházejí každá se svými novými nápady, které za čtyřleté (nebo mnohdy i kratší) období nelze realizovat. A to nemluvě o množství prostředků, které se za nedotažené projekty zbytečně utratí.
V dalším sledu lze pozorovat využívání kulturních účelů jako líbivé a zdánlivě bohulibé výplně pro budovy, s nimiž si nikdo tak úplně neví rady, aniž se hledí na skutečné potřeby odvětví, jemuž má konkrétní objekt sloužit. Výtvarnému umění přitom zpravidla žádné prostory neslouží lépe než ty, které byly vyprojektovány právě pro výstavní účely. Ve sto let starých bazénových strojovnách, prostorách saun a bahenních koupelí nezajistí dostatečnou výšku a potřebný odstup ani sebezručnější architekt.
Ačkoli u vstupu do výstavní síně Masné krámy se už roky práší na vitrínu s modelem nové budovy od Ladislava Kuby a Tomáše Pilaře, Západočeská galerie v Plzni je od svého prvního důstojného sídla zase o kousek dál. A Kubišta, Čapek, Filla, Mánes i gotické madony zůstávají dál bezpečně ukryté zrakům veřejnosti.
Autor výtvarný a filmový teoretik a publicista.
