Roman Musil: Nová budova Západočeské galerie v Plzni je snem několika generací. Snad se splní…

V následujícím rozhovoru s ředitelem Romanem Musilem hovoříme zejména o plánované novostavbě plzeňské galerie, ale i o místním výstavním plánu či o Centru pro výzkum architektury, které vznikne v unikátní Semlerově rezidenci, jejíž interiér navrhl Adolf Loos.

Ačkoliv má Západočeská galerie unikátní a rozsáhlé sbírky, nikdy neměla stálou expozici. Jak je to možné?

Západočeská galerie byla založená koncem roku 1953 v rámci budování sítě krajských galerií, kterou od počátku 50. let plánovalo Ministerstvo kultury ve spolupráci s Národní galerií v Praze. Západočeská galerie v Plzni byla zřejmě jediná, která od počátku svého vzniku neměla samostatnou budovu, a proto dlouhá léta provizorně sídlila v prostorách Západočeského muzea. Teprve roku 1972 dostala do užívání původně středověkou budovu bývalé masné tržnice, dnes označovanou jako Masné krámy, to je náš hlavní výstavní prostor. Neposkytuje ovšem zázemí pro veřejnost, navíc jsou místní nízké stropy limitující pro velikost exponátů. Od roku 1997 máme ve správě ještě další původně středověký objekt, takzvanou „13“, v jehož spodní části se nacházejí tři propojené síně. Jejich nevýhodou je, že se do nich vstupuje přímo z chodníku a pro silné zdi je zde problém vestavět klimatizaci. Oba zmíněné prostory, památkově chráněné, využíváme pro příležitostné výstavy, protože pro „stálou expozici“ nejsou vhodné.

Z výstavy Nad slunce krásnější: Plzeňská madona a krásný sloh, foto: Západočeská galerie v Plzni

Do jaké míry absence odpovídající budovy ovlivňuje běžný galerijní provoz?

Pomineme-li, že máme unikátní sbírky např. umění českého kubismu, fin de siècle či meziválečné moderny, které z prostorových důvodů nemáme kde vystavovat, tak fakt, že dosud nedisponujeme vhodnou budovou, ovlivňuje celý chod galerie. Náš depozitář zdaleka nevyhovuje současným požadovaným bezpečnostním či klimatickým podmínkám, ba ani nárokům na uskladnění děl, a kromě toho téměř vyčerpal svou kapacitu, takže se nám obtížně plní sbírkotvorná funkce. Musíme dokonce zvažovat, co nakoupíme, protože některé formáty bychom prostě nikde neuložili. Rozvíjíme mezinárodní spolupráci s některými renomovanými galerijními institucemi ve světě, ta je ale mnohdy limitována neexistujícím galerijním zázemím s odpovídajícími muzejními standardy 21. století. I tak se nám ale podařilo realizovat některé důležité výstavní a publikační projekty, jako např. Gabriel von Max, Mnichov. Zářící metropole umění či Gottfried Lindauer. Plzeňský malíř novozélandských, které z hlediska zahraniční spolupráce nebyly vůbec snadné. A v neposlední řadě bychom rádi rozšířili i pracovní tým, jenže jsme naplnili i limity našich kancelářských prostor.

V textu pro Art Antiques, který vyšel v roce 2007 u příležitosti vašeho nástupu do funkce ředitele Západočeské galerie, se píše, že kraj počítá se stavbou nové galerijní budovy a má vůli i peníze stavět, ale řeší se pozemek. Po téměř čtrnácti letech se lze dočíst, že pozemek je vyřešen, stavební povolení je vydáno, ale hledají se zdroje financování. Jakými peripetiemi za tu dobu projekt prošel?

Cesta k současnému projektu nové budovy se začala psát v roce 2009. Tehdy proběhla veřejná architektonická soutěž o návrh na řešení nové budovy ZČG; autory vítězného návrhu jsou Kuba & Pilař architekti, s. r. o. Následující rok Rada Plzeňského kraje schválila vyhlášení veřejné zakázky na dodání projektové dokumentace a zároveň se záměr realizace nové budovy ZČG stal součástí projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015. V červenci roku 2016 jsme získali stavební povolení, jehož platnost byla několikrát prodlužována. Výstavba nové budovy Západočeské galerie se také ocitla ve strategických dokumentech krajské i celorepublikové úrovně, například v programovém prohlášení vlády z roku 2018. Nyní se dokončuje projektová dokumentace na realizaci projektu, která je finálním krokem k vypsání výběrového řízení na dodavatele stavby a její následné realizaci. Na vybraném pozemku doposud proběhl archeologický průzkum i dekontaminace půdy po předchozím objektu čerpací stanice.

Náklady na novostavbu galerie byly vyčísleny na necelou miliardu korun. Kde se vezmou peníze?

Výstavba nové budovy je zařazena do Národního investičního plánu České republiky na léta 2020–2050. V současné době Ministerstvo kultury připravuje dotační investiční program na podporu kulturních projektů v regionech, do něhož se chceme přihlásit a usilovat tak o finanční podporu ve výši patnácti procent z celkových finančních nákladů. Hledáme ale i jiné finanční zdroje, ze kterých bychom mohli čerpat, například Národní plán obnovy.

V konečném důsledku však bude záležet na finančních možnostech Plzeňského kraje, zda bude schopný projekt z vlastních zdrojů dofinancovat, tedy vzít na sebe přibližně šedesát procent z celkové investice. Důležité také bude, na jakou částku projektanti stavbu aktuálně vypočítají, protože v posledních měsících se výrazně prodražil stavební materiál. Počítáme samozřejmě s tím, že celková investice bude rozložena do několika let.

Zvažovali jste i jinou variantu než novostavbu? Širší centrum Plzně disponuje řadou nejen industriálních budov a areálů…

Za celou historii Československa a posléze Česka nebyla postavena ani jedna novostavba sbírkotvorného muzea umění. Dřívějším trendem bylo umísťovat galerie do historických objektů. Tím je typická zejména Národní galerie v Praze, která využívá středověké kláštery, barokní nebo rokokové paláce či industriální Veletržní palác. Vycházelo to z logiky, že se jednak najde prostor pro instituci a zároveň s tím se daná historická budova zachrání. Dnes takové objekty přinášejí spíše problémy, například kvůli drahým provozním nákladům, nezbytným rekonstrukcím a také z hlediska nesnadného dodržování zpřísňujících se norem pro zajištění klimatických podmínek a bezpečnosti pro sbírková díla.

Ale zpět k otázce: Ano, během těch mnoha uplynulých let se v Plzni zvažovaly i jiné varianty. Třeba novorenesanční budova Kulturního domu Peklo, ale to místo, ačkoliv se nachází v centru, je složitě dostupné, protože je obklíčené magistrálami a kvůli tomu je také extrémně hlučné a prašné, což je ostatně problém mnoha plzeňských lokalit. Dospěli jsme k závěru, že by novostavba Západočeské galerie měla stát v klidném, ideálně parkovém prostředí, navazovat na historické centrum a zdejší unikátní síť kulturních institucí. Vítězná lokalita U Zvonu všechna tato kritéria splňuje.

Věříte, že ta nová budova skutečně vznikne?

Je snem už několika generací lidí, kteří v Plzni působí „kolem“ umění. Nejen v Česku vznikají budovy kulturních institucí dlouho a často složitě. Troufám si říct, že mezi tuzemskými projekty tohoto typu – Středoevropské fórum Olomouc nebo dostavba Galerie výtvarného umění v Ostravě – jsme asi nejdál. Nezbývá než se obrnit trpělivostí a věřit, že se to jednou podaří.

Výstavní projekty Západočeské galerie jsou často zaměřené tematicky – aviatika, volný čas, lidová kultura, čas, eucharistie… Monografické výstavy jsou spíš v menšině. Jde o plzeňské programové specifikum? 

Připravili jsme i řadu výstav věnovaných osobnostem českého výtvarného umění, kupříkladu Josefu Váchalovi, Otto Gutfreundovi, Emilu Fillovi, Bohumilu Kubištovi, Miladě Marešové, Marii Anně Galimberti-Provázkové, Ivanu Pinkavovi, Josefu Bolfovi, Robertu V. Novákovi a dalším. Ale máte pravdu, že tematické výstavy převládají. Jsou složitější na přípravu, jež může trvat i několik let, ukazují dané téma komplexněji, provázaněji s dobou, na kterou se soustředíme, a také v nějakých důležitých kontextech, kupříkladu uměleckých, historických, společenských, politických.

Pořádání tematických výstav je v Západočeské galerii významně ovlivněno tradičními Plzeňskými, mezioborovými sympozii zaměřenými na umění a kulturu 19. století. Konají se pravidelně od roku 1981 a zkoumají vždy vybrané téma z pohledu různých humanitních oborů. Ke zvolenému tématu připravujeme jako spolupořadatelé sympozia výstavu a katalog. Například v letošním roce se zabýváme vztahem jedince a společenství, a do 26. září lze tak u nás zhlédnout výstavu Já a oni.

Jakým způsobem vzniká váš výstavní plán? 

Snažíme se, aby dramaturgie reagovala jak na dění ve společnosti, taková byla třeba výstava Tenkrát v Evropě. Čeští umělci v totalitních režimech 1938–1953, tak na podněty, které generuje vlastní obor dějin umění. Osobně mám rád projekty, které vyplňují bílá místa v českém dějepisu výtvarného umění a které posouvají laťku našeho poznání zase o kousek dopředu – tady bych rád za mnohé další zmínil alespoň výstavu RYTMY + POHYB + SVĚTLO. Impulsy futurismu v českém umění, nebo Anatomie skoku do prázdna. Rok 1968 a výtvarné umění v Československu.

Usilujeme o to, aby náš program byl rozmanitý i atraktivní zároveň, a to pro širší i odbornou veřejnost. Ideální pro mě je, když můžeme představit téma, které má vazbu na místní region, má celorepublikový dosah, ale zároveň i prokazatelnou evropskou kvalitu. Takový byl projekt Gottfried Lindauer, plzeňský malíř novozélandských Maorů, Loos – Plzeň – souvislosti nebo nedávná výstava Nad slunce krásnější. Plzeňská madona a krásný sloh.

Jak do výstavního plánu zasáhla pandemie?

Byli jsme zvyklí realizovat sedm až osm výstav ročně. S covidovou zkušeností v zádech jsme na příští rok redukovali počet výstav na pět, ale s prodlouženou dobou jejich trvání. A to i proto, že od roku 2020 máme zkrácený provozní příspěvek od zřizovatele přibližně o dva miliony korun a také kvůli obavám, kdyby přišel zase několikaměsíční lockdown, abychom v případě uzavření galerií věděli, že například pět měsíců trvající výstava bude mít větší šanci ještě pokračovat, aniž bychom museli žádat o prodloužení zapůjčených exponátů.

Některé výstavy plánujete i několik let, jejich příprava a realizace stojí spoustu úsilí, odborné přípravy i finančních prostředků, jsou domluvené zápůjčky exponátů z veřejných i soukromých sbírek, někdy i ze zahraničí, a najednou výstavu musíte po týdnu zavřít, aniž tušíte, kdy budete moci opět otevřít. Proto jsme poměrně rychle přešli na online platformu a začali vysílat přes sociální sítě různé typy pořadů, které se k probíhajícím projektům vázaly. V této praxi, která se osvědčila, pokračujeme i nyní.

V pandemické době jsme zároveň připravili ve spolupráci s Českými centry výstavu Loos and Pilsen, která putovala z Tel Avivu přes New York, nyní je k vidění ve Vídni. Během pandemie jsme rovněž navázali spolupráci s londýnským nakladatelstvím Scala, v jejímž rámci vyšla publikace o našich sbírkách v edici Director´s Choice a v přípravě je publikace o naší sbírce českého kubismu. Skvělé je, že anglické verze obou těchto titulů budou distribuovány do celého světa.

Centrální obytná hala Semlerovy rezidence, foto: Západočeská galerie v Plzni

Plzeňskou turistickou atrakcí jsou prohlídky interiérů, které navrhoval proslulý architekt Adolf Loos. Spolupracovali jste na jejich zpřístupnění?

Byli jsme jedni z těch, kteří na unikátní Loosovy plzeňské interiérové realizace začali velmi záhy upozorňovat a podporovat jejich opravu a zpřístupnění veřejnosti. Byť o jejich existenci se v odborných kruzích vědělo přinejmenším už od šedesátých let.

Nyní je ve finální fázi rekonstrukce Semlerovy rezidence, která také patří do plzeňského loosovského okruhu. Kdy bude kompletně zpřístupněna?

V příštím roce. Vzpomínám si, že jsem Semlerův byt na Klatovské třídě 110 poprvé viděl někdy v roce 2008 nebo 2009. Byl v hrozném stavu, násilně rozdělen na několik menších bytů, v nichž tehdy ještě bydleli nájemníci. Od té doby jsem o tuto mimořádnou architektonickou památku začal usilovat pro Západočeskou galerii. Výsledkem bylo, že v roce 2012 nejen Semlerův byt, ale celý dům byl převeden z města na kraj, který nám jej svěřil do správy. Krátce poté jsme zahájili rekonstrukční a restaurátorské práce. Od roku 2015, kdy jsme část Semlerovy rezidence zpřístupnili, jsme se stali součástí návštěvnického okruhu po loosovských objektech v Plzni.

V Semlerově rezidenci plánujete zřídit Centrum pro výzkum architektury. Jak by mělo fungovat? 

Semlerova rezidence jako jediný z Loosem navržených plzeňských interiérů disponuje typickým loosovským raumplanem. Sám byt rodiny Oskara Semlera proto bude zdejším nejvýznamnějším architektonickým exponátem. Kromě toho zde umístíme architektonickou sbírku Západočeské galerie, ostatně jsme jednou z nemnoha galerií, která zahrnula architekturu do svého odborného programu.

Další prostory rezidence budou sloužit jako knihovna a badatelna orientovaná na architekturu. Plánujeme zde nabízet edukační programy a výstavy seznamující veřejnost s nejvýznamnějšími architekty a jejich realizacemi daného regionu, na čele právě s Adolfem Loosem, který sem řadu let dojížděl, aby pracoval na svých zakázkách.

Narodil jste se v Přílepech u Kroměříže, vystudoval jste a léta pracoval v Praze, nyní jste již patnáctým rokem zakotven v Plzni. Jak toto město vnímáte?

Mojí specializací je umění 19. století, a když jsem na začátku roku 1990 nastoupil do Národní galerie v Praze, začal jsem pravidelně jezdit do Plzně na zmíněná Plzeňská mezioborová sympozia k umění a kultuře 19. století, k nimž tehdy Národní galerie připravovala výstavy. Díky tomu jsem měl možnost lépe poznat nejen Západočeskou galerii, ale také samotné město, které vedle industriální síly má také jedinečnou historii, kulturu a atmosféru. Pamatuji si, jak při příjezdové cestě z Prahy do Plzně byly v té tobě ještě vidět některé domy, jejichž omítky nesly stopy po kulkách z druhé světové války.

Dnes je Plzeň krásné, čisté a opravené město, které coby krajská, univerzitní a diecézní metropole má co nabídnout. Navíc si myslím, že Plzni velmi prospělo, když v roce 2015 získala titul Evropské hlavní město kultury, díky čemuž začala rozvíjet svoji kulturní infrastrukturu.

Roman Musil, foto: Eva Jarešová

Roman Musil (* 1964) je historik umění specializující se na umění 19. století. Vystudoval estetiku a dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1990 je kurátorem sbírky umění 19. století v Národní galerii Praha. V letech 1998 až 2007 pracoval jako referent pro oblast výtvarného umění na Ministerstvu kultury ČR. Roku 2007 byl jmenován ředitelem Západočeské galerie v Plzni. Spolu s Alešem Filipem připravil několik větších výstavních a publikačních projektů: Zajatci hvězd a snů. Katolická moderna a její časopis Nový život 1896–1907 (2000), Neklidem k Bohu. Náboženské výtvarné umění v Čechách a na Moravě 1870–1914 (2006), Gabriel von Max 1840–1915 (2011), Mnichov – zářící metropole umění 1870–1918 (2015), Gottfried Lindauer 1839–1926. Plzeňský malíř novozélandských Maorů (2015).