Historik umění a ředitel Marcel Fišer: Dobrá expozice se neokouká

Galerii výtvarného umění v Chebu Fišer řídí deset let. Daří se mu v ní pořádat výstavy a doprovodné akce oceňované laiky i odborníky. V následujícím rozhovoru hovoří mimo jiné o kulturním stavu v tomto městě na západním cípu Česka, o podmínkách práce v regionální galerii nebo o tom, jak vnímá svou účast v loňském výběrovém řízení na ředitele Galerie hlavního města Prahy.

Jaký máte k městu vztah? Nakolik se za tu dobu Cheb proměnil?

Když jsem sem přišel, vztahy galerie s městem byly na bodu mrazu. Od té doby se mnohé změnilo. Už to, že nám Cheb zdarma poskytl budovu pro Retromuseum, hovoří za vše. Město se dynamicky rozvíjí, před deseti lety opravilo pěší zónu, poté dokončilo velký areál pro volnočasové aktivity a sportoviště u řeky. Je to kvalitní město pro život, včetně kulturního vyžití – máme tu skvělé divadlo, nově se rozběhl filmový klub…

Je fakt, že po revoluci zde většina průmyslu skončila. Mezitím tu však vznikla velká průmyslová zóna a lidi začali jezdit za prací do Německa, takže nejde o žádný vyloučený region. Na české poměry je to snad nejvíce multikulti město: je tady největší vietnamská menšina u nás, samozřejmě také romská menšina, ale hodně integrovaná, jen v galerii máme dvě smíšená manželství. Důležité je i to, že během deseti let, co jsem tady, se Cheb zásadně připojil ke zbytku republiky: vznikl železniční koridor směrem na Plzeň a na Prahu, jímž jezdí pendolino, stejně jako dálnice do Karlových Varů, která se teď dál pomalu flikuje na Prahu. Doprava mezi Prahou a Chebem oběma typy dopravy se zrychlila alespoň o půl hodiny, což už je znát.

Ředitel galerie a kurátor Marcel Fišer, foto: GAVU Cheb

Cheb s Německem sousedí. Daří se vám s tímto faktem pracovat? Ať už v oblasti navazování partnerství mezi institucemi, vystavování německých umělců nebo lákání návštěvníků z Německa?

Mám pár oblíbených bavorských výtvarníků, které jsem prezentoval jak v Klatovech, tak znovu po pár letech v Chebu. Bavorskou scénu v Regensburgu nebo v Norimberku vcelku znám. Bohužel těsně za německými hranicemi chybí větší kulturní centrum, takže nějaká institucionální spolupráce se zatím nerozvinula.

Dlouho se mělo za to, že regionální galerie svým významem nepřesahují své působiště. Vy už na druhém ředitelském postu regionální galerie dokazujete, že tomu tak nemusí být. V čem spočívá klíč?

Odpověď je zdánlivě jednoduchá: dělat kvalitní výstavy… Vždy jsem se snažil muzeum vnímat jako instituci s mnoha funkcemi. Jenže můžete sice mít skvělé prostředí, výborné stálé expozice nebo doprovodné programy, odborná veřejnost vás beztak primárně hodnotí podle aktuálních výstav. Musíte tedy pořád přicházet s novými zajímavými projekty, mít rozhozené sítě mezi externími kurátory. Při jejich výběru se řídím především tím, zda přinášejí něco nového a posunují náš pohled dál, a zda za nimi stojí kvalitní historik umění.

Vysloveně proti srsti mně jsou taháky, nebo jak se dnes říká blockbustery, tvrdě cílené na návštěvnost. Když už chce člověk přijít s výstavou klasika, na něhož veřejnost slyší, měl by být schopen ho nově interpretovat. Takhle jsme například v minulých letech připravili výstavy Václava Rabase nebo Oldřicha Kulhánka, i když i v těchto případech nejde o hvězdy, spíše o antikvované umělce stojící nyní stranou zájmu. Ty výstavy však ukázaly, že když se správně nasvítí, a z jejich díla se tak vytáhnou určité aspekty, mohou být zajímaví dodnes.

Má být přesahování regionu vlastně cílem regionální galerie? Kdo je hlavní cílovou skupinou takové instituce?

Galerie existuje pro různé typy cílovek. Na jednom pólu aktivně pracuji s komunitním okruhem místních, což je dejme tomu sto nebo dvě stě lidí, kteří do galerie chodí každý týden na přednášky nebo pravidelně navštěvují vernisáže. Druhým pólem je komunikace s odbornou obcí, tedy produkovat nějaký vlastní výzkum a původní texty. Troufám si říct, že z tohoto pohledu patříme mezi regionálními galeriemi k těm nejproduktivnějším.

Výstavní dramaturgii se snažím mít nastavenou přiměřeně tomu, kde galerie sídlí a v rozsahu vymezeném oběma zmíněnými póly. V Chebu nemohu mít stejně náročný program orientovaný na současné umění, jako třeba Dům umění města Brna, protože tam přeci jen existuje poučené publikum, jež přichází za určitým typem umění. Zároveň se nechci vzdát ani těch současných výtvarných projevů, proto se snažím mít širokou nabídku, v níž si každý něco najde: vedle aktuálního umění tu máme i umění moderní, staré nebo design.

Jaké jsou vaše finanční možnosti nebo šance najít vhodné zaměstnance?

Máme sice mnohem nižší rozpočet než většina srovnatelných galerií v jiných krajích, ale když k tomu člověk přidá ministerské granty na akvizice a celoroční provoz, můžeme si dovolit například vydávat publikace nebo si platit reklamu i průběžně sbírku doplňovat na slušné úrovni. Bez nich by to však bylo na hraně.

Ve městech typu Cheb je těžké sehnat historika umění; jde zkrátka o velmi výběrovou profesi. Na druhou stranu to bývá i tak, že když už by se nějaký ten rodák rád po škole vrátil, většinou galerie nemá volné místo. Jedním z nabízejících se řešení je to, když odborný pracovník je současně i ředitelem. Existují sice galerie, kde v ředitelské funkci sedí „manažer“, ale podle mě to není šťastné. V instituci typu průměrné regionální galerie vlastně nic k pořádnému manažerskému řízení není, a když už, tak to má ekonomickou povahu, kde na to máte celé oddělení. Já sám trávím byrokracií zlomek času. Drtivá většina mé práce má opravdu odbornou povahu.

A naopak, jaké výhody s sebou nese práce v oblastní galerii?

Jednou z výhod toho „být na okrese“ je, že jste trochu stranou různých politických tlaků spojených s krajskou politikou, tudíž máte klid dělat si to, co považujete za důležité. Při mém odchodu z Klatov se ukázalo, že to při jistých konstelacích nemusí být až tak pravda, ale z obecného pohledu to platí.

Roku 2016 se GAVU rozšířila o Retromuseum, přibližující design a životní styl v ČSSR. Kromě jiného je oceňováno za to, že nejede po nostalgické linii, nýbrž design z éry socialismu zasazuje do historického kontextu. Jak jste nacházeli polohu, která by nebyla ani jakousi verzí ostalgie, ani těžkopádným moralizujícím soudem?

Diskuse o interpretaci doby, kterou si my, kterým je dnes více než čtyřicet, dobře pamatujeme, probíhá i pět let po otevření Retromusea, dokonce se stále větší intenzitou. Retromuseum s jeho orientací na design a životní styl se v těchto diskusích ocitlo zcela přirozeně spíše na té straně sporu, která klade důraz na zkoumání každodennosti než na ty příběhy vzdoru. Ale to neznamená, že zde československou komunistickou éru lakujeme na růžovo. Na úrovni designu a spotřebních výrobků bylo obzvlášť patrné, jak jsme v sedmdesátých letech začínali za západní Evropou ztrácet. Myslím, že najít tu správnou polohu těžké nebylo, protože první výzkumy začaly probíhat už nějakou dobu před tím, než naše muzeum vzniklo, zároveň však Retromuseum představuje jednu z prvních syntéz.

Teď něco ke zcela aktuální situaci. Dá se odhadnout, nakolik na GAVU dopadnou důsledky současné pandemie?

Bojím se toho, že se budou krátit peníze zejména na nákupy uměleckých děl. Pro muzea kontinuita nákupů představuje zásadní věc, protože výpadky se velmi obtížně zpětně doplňují. Po čase se může ukázat, že v muzeích najednou chybí celá jedna generace, kterou si vyzobali soukromí sběratelé. Určitě se budou krátit i provozní náklady, tipoval bych o deset procent po tři až pět let. My máme něco našetřeno v rezervním fondu, který však nejde použít na vše, ale trochu nám to určitě pomůže.

V rozhovorech zdůrazňujete stálé expozice jako základní kámen prezentace sbírek muzea umění. V Chebu jste kromě zmíněného Retromusea reinstalovali stálé expozice gotického a moderního umění, k níž jste navíc vytvořili část věnovanou současnému umění. Jak s těmi expozicemi průběžně pracujete?

Expozice jsou nejen základem muzea, ony doslova jsou muzeem, jsou jádrem jeho identity. Mám rád stálé expozice v jiných muzeích, proto jsem logicky věnoval pozornost těm našim. Můj přístup je poměrně konzervativní. Příčilo se mi z nich dělat za každou cenu něco, co nemohou naplnit, dělat z nich výstavy na dané téma. Jsem přesvědčený, že dobrá expozice se neokouká, zároveň samozřejmě nemůže být primárním zdrojem návštěvnosti.

Co se jejich proměnlivosti týče, tak platí, že sbírky starého umění jsou stálejší, kdežto u současného umění máte řadu důvodů expozici za dva roky předělat. Pohyb do sbírky lze vnést obměnou během zápůjček, k nimž jsme jako instituce maximálně vstřícní. Obecně vzato jsem spíš příznivcem expozice, která pomalu krystalizuje a příliš se nemění, naopak my se více dozvídáme o ní, o jednotlivých dílech. Momentálně pracuji na odborném katalogu sbírky, který zároveň bude prvním zpracováním historie celé instituce, doufám, že letos před sezónou ho dotáhneme k vydání.

V prosinci 2020 jste v konkurzu nezískal pozici ředitele Galerie hlavního města Prahy, přestože pro vás hlasovala většina odborníků zastoupených v celkem devítičlenné komisi. O GHMP se v posledních letech mluví jako o instituci, která poněkud postrádá vizi. Dá se stručně shrnout ta vaše?

Pro mě to byla zajímavá zkušenost. Přeci jen už patřím k nejdéle sloužícím ředitelům u nás, takže jsem si říkal, že bych to mohl zkusit i někde jinde než na okrese.

Moje koncepce spočívala především v tom, dělat náročné uměleckohistorické projekty tohoto druhu, kterými se GHMP svého času proslavila a má pro ně jedinečný prostor Městské knihovny. Nebál bych se jít do stálé expozice, protože instituce tohoto typu ji zkrátka musí mít, nejde jen tak sbírat za miliony do šuplíku, a vyhradil bych pro ni Dům U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. Takhle atraktivní místo v kombinaci s edukačně-kulturním centrem, které by zde mohlo vzniknout, by stálou sbírku návštěvnicky utáhlo. A ubral bych v GHMP orientaci na současné umění, protože se mi jeví jako anachronismus. Před třiceti lety, kdy tady žádná podobná instituce systematicky se zabývající současným umění nebyla, to mělo smysl; nyní jsou jich jen v Praze desítky.

Ve vaší koncepci mne zaujal výstavní námět týkající se umění českých Němců a jejich vztahu k Vídni, a také idea výstavy, která by mapovala emancipační tendence umělkyň české a německé národnosti od 19. do poloviny 20. století. Je šance, že byste některý z těchto projektů realizoval v Chebu?

To byly tipy na náročné uměleckohistorické syntézy, které vyžadují, aby měly určitou výstavní plochu a konaly se v samotném centru dění. Ale docela rád bych uskutečnil výstavu o umění bývalé NDR, kterou jsem měl v projektu také; nic podobného u nás dosud neproběhlo. To by šlo v menším měřítku samozřejmě i u nás. Navíc chebská galerie měla v šedesátých letech skvělou spolupráci s drážďanskými Státními sbírkami, na niž by možná šlo navázat.

Zkusíte to za šest let v GHMP znovu? Nebo někam jinam a dřív?

Šest let je dlouhá doba. Žiju teď úplně jinými plány, které moji kariéru vedou trochu jiným směrem. Člověk musí být flexibilní…

Marcel Fišer (*1969) je kurátor a historik umění. Zabývá se zejména uměním 20. a 21. století. Ještě během studia dějin umění založil roku 1993 Galerii AFFA (později Galerie Malostranská beseda), kde se konaly první samostatné výstavy dnes etablovaných umělců a umělkyň – Veroniky Holcové, Krištofa Kintery, Jána Mančušky a dalších. V letech 1996 až 2009 pracoval v Galerii Klatovy / Klenová, od roku 2000 ji vedl. Během svého působení zde založil přehlídku absolventů evropských výtvarných škol StartPoint. Inicioval a organizoval udílení ocenění Osobnost roku za umělecký počin roku, pořádal festival ARTFEST a spoluzaložil časopis PARS. Nicméně sociálnědemokratické vedení Plzeňského kraje Fišera v březnu 2009 z vedení galerie odvolalo. Argumentace byla vágní: špatně komunikuje, nedbá pokynů zřizovatele. Fišer to považoval za politickou mstu, neboť byl tehdy členem ODS a v krajské kampani podpořil bývalého radního Martina Baxu. Od roku 2010 je ředitelem Galerie výtvarného umění v Chebu, kterou v roce 2016 rozšířil o Retromuseum – pobočku věnovanou designu a životnímu stylu. V roce 2012 absolvoval doktorské studium dějin umění na Filozofické fakultě UK.