Vermeer v Rijksmuseu se vás hluboce dotkne a vrátí vám radost z malířství
„Jedna z nejúchvatnějších výstav všech dob“, „Absolutní Vermeer na výstavě dražší než perly“, „Velkolepá a závratná Vermeerova retrospektiva v Rijksmuseu“ a další superlativy se ve světových médiích snesly na přehlídku děl malíře Jana Vermeera (1632–1675), která do 4. června probíhá v Amsterdamu.
Nejsou však výše citované formulace přehnané? Nepodlehli recenzenti a kulturní publicisté spolu s dalšími více než 450 000 návštěvníky, vykoupivšími veškeré dostupné lístky, zmohutnělému vermeerovskému mýtu a muzejnímu marketingu? Stát se jim to mohlo docela snadno a nebylo by na tom nic překvapivého, neboť Vermeer již nějakou dobu patří do hvězdné kategorie vyhledávaných „jmen-značek“ výtvarného umění stejně jako Rembrandt, Van Gogh nebo Picasso.
Globální zájem v roce 2003 přiživil režisér Peter Webber, když na motiv obrazu Dívka s perlou natočil stejnojmenný film se Scarlett Johansson a Colinem Firthem v hlavních rolích. Připočtěme, že Vermeer během dvou dekád svého profesního života (zemřel náhle ve třiačtyřiceti letech) namaloval jen něco mezi pětačtyřiceti a padesáti obrazy, což je zhruba sedmkrát méně, než kolik prací se například zachovalo od jeho současníka Rembrandta van Rijna (1606–1669). K dnešnímu dni se většina historiků umění shodne na tom, že mu lze relativně bezpečně připsat sedmatřicet obrazů, z nichž jeden, Koncert, je po krádeži z bostonského muzea v roce 1990 nezvěstný. Zbylých šestatřicet děl je roztroušeno v několika světových galeriích, kde většinou platí za vzácné a vyhledávané sbírkové kusy, které si nechcete nechat ujít, i kdybyste měli zbytek expozice jen proběhnout. Proto se také, ještě s ohledem na jejich fyzický stav, příliš nepůjčují.
Snímek z výstavy s Vermeerovým obrazem Dáma se služkou a s dopisem (1665-1667), The Frick Collection, New York, foto: Rijksmuseum – Henk Wildschut Něco přece jen chybí
Když se tedy kurátorům Pieteru Roelofsovi a Gregoru J. M. Weberovi po osmi letech trvajících příprav podařilo shromáždit a vystavit osmadvacet obrazů, což je nejvíc v historii a víc, než mohl sám Vermeer najednou spatřit, není se co divit nastalému rozruchu. Zvláště, když domů, do Nizozemí, přicestovala poprvé po více než sto letech tři díla (konkrétně Důstojník a smějící se děvče, Dáma se služkou a s dopisem a Přerušená hodina hudby) ze sbírky amerického ocelářského průmyslníka Henryho Clay Fricka. K čemuž mohlo dojít jen díky tomu, že ve Frickově domě na Manhattanu v současnosti probíhá rozsáhlá rekonstrukce a celá tamní kolekce se musela dočasně přestěhovat. Pro ostatní muzea to však zřejmě byl jeden z důvodů, proč také nakonec svolila zapůjčit svá opečovávaná díla.
Na výstavě tak výrazně chybí „jen“ Vermeerova vrcholná Alegorie malířství, kterou odmítlo půjčit vídeňské Kunsthistorisches Museum s odkazem na křehkost obrazu či Astronom, jejž vlastní Louvre, ale do letošního června je k vidění v Abú Zabí, takže se svým pandánem – Geografem – se na jedné galerijní zdi bohužel nesetká. Osobně jsem na výstavě postrádal rozkošnou Spící dívku z Altmanovy kolekce v MET, ta se však na přání sběratele, jenž ji muzeu roku 1913 odkázal, půjčovat vůbec nesmí.
Expozice v amsterdamském Rijksmuseu se rozprostírá v osmi prostorných sálech. Koncipována je tematicky, neboť datace většiny Vermeerových obrazů není přesně známa a chronologie jeho maleb je tedy uměleckohistorickou konstrukcí, založenou více či méně na stylové analýze. Tematické komponování místností (například vstup do města, dopisy, hudba, okno do světa, ale i rané ambice) dalo výstavnímu týmu vícero možností, jak obrazy smysluplně rozmístit a zároveň s nimi mohli také lépe „šachovat“, když se postupně dozvídali, které z děl jim ještě bude zapůjčeno.
Video s průchodem výstavu, zdroj: Rijksmuseum Jednoduché a silné
Výsledný dojem předčil veškerá má očekávání. Tvůrci výstavy správně usoudili, že mají v rukou jen samá výjimečná díla a rozhodli se, že to k úspěchu stačí. Ve většině místností náleží jedna stěna textu o Vermeerově životě a technice, případně konkrétním tématu. A pak už pouze dva, tři, čtyři obrazy ve velkorysém prostoru „neznečištěném“ dalšími informacemi (na popiscích u obrazů je uváděn vždy jen název, datace a zapůjčitel) či kontextuálními díly Vermeerových současníků. Jako by kurátoři návštěvníkům říkali: Pojďte blíž a dívejte se, obrazy vás samy osloví. Přesně to se pak děje, a to do té míry, že se vám nejspíš vybaví vaše první a určující zážitky se silnými obrazy a vrátí se vám ona původní radost z toho, že v nich můžete chvíli setrvat a prožít jejich malířskou kvalitu, kterou nelze reprodukovat nebo převést do jiného média.
Za lehce divadelní zážitek z výstavy a rozzářené obrazy na zdech diváci vděčí také francouzskému architektu a designérovi Jeanu-Micheli Wilmottovi (* 1948), s nímž Rijksmuseum spolupracuje již přes dvacet let, a který nechal místnosti vymalovat tlumenými, tmavě červenými, zelenými a modrými barvami a oddělil je dlouhými závěsy, jež prostory zjemňují a dodávají jim potřebnou intimitu. Té rovněž napomáhají decentní plyšové půlkruhové balustrády okolo jednotlivých obrazů, jež jsou v epoše bolestně uvědomovaného antropocénu a performancí proti zhoubným energetickým nárokům naší civilizace jedinou viditelnou ochranou před příliš dychtivými návštěvníky. Jakákoliv ochranná skla či bariéry by totiž přítomný koncept výstavy dokonale znemožnila.
Jan Vermeer (1632–1675)
Narodil se do protestantské rodiny v nizozemském Delftu, kde poté prožil většinu života. Jeho matka pocházela z rodiny antverpských řemeslníků a byla negramotná. Otec Reynier Jansz pracoval nejprve jako tkadlec, později si však v Delftu otevřel zájezdní hostinec (nejdříve U Létající lišky, poté Mechelen), kde mimo jiné obchodoval s obrazy. Příjmení Van der Meer či zkráceně Vermeer začal Janův otec používat až od roku 1640, snad aby tak uctil bratra – námořníka, který zesnul během plavby do Asie.
O Janově malířských začátcích neexistují záznamy, nicméně někteří badatelé předpokládají, že se vydal za studiem do Amsterdamu či Utrechtu – jeho rané dílo totiž ovlivnili utrechtští caravaggisté. Jisté je, že roku 1653 vstoupil do delftského malířského cechu sv. Lukáše a mohl tak signovat a prodávat vlastní díla. Téhož roku se oženil s Catharinou Bolnesovou, katoličkou z patricijské rodiny, která měla blízko k řádu jezuitů. Z manželství vzešlo patnáct dětí, z nichž čtyři zemřely v raném dětství. Po smrti otce v roce 1655 vedl Jan hostinec společně s matkou, obchodoval s obrazy a maloval.
V průměru vytvořil jen dvě plátna ročně, přičemž už současníky byl považován za výjimečného autora a jeho obrazy se prodávaly za velmi vysokou cenu. V letech 1662–1663 a 1670–1671 byl opakovaně zvolen do čela cechu sv. Lukáše. V květnu 1672 byl také povolán do Haagu, kde měl za úkol posoudit pravost obrazů, falešně prodávaných jako díla slavných italských mistrů. Za francouzské invaze v roce 1672 se Vermeerova rodina dostala do finančních potíží, neboť válka obchodu s uměním nepřála. Vermeer maloval ještě méně než dříve – působil také jako pikenýr v delftské domobraně – a obavy o budoucnost se zřejmě projevily i na jeho zdravotním stavu. Zemřel náhle v prosinci 1675 a zanechal po sobě vdovu, jedenáct dětí a veliké dluhy.
Jistoty, překvapení, tajemství
Vstupní branou do výstavy a Vermeerova Nizozemí sedmnáctého století jsou v první místnosti Ulička v Delftu a Pohled na Delft, představující malířovu domovinu – rodné město a typický dobový dům, který snad patřil jeho nevlastní tetě. Kromě toho, že obě plátna nastavují pomyslnou malířskou laťku i očekávání neobyčejně vysoko, ztělesňují to, co je pro Vermeerovu tvorbu charakteristické. Totiž ono tiché harmonické bezčasí, které tolik obdivoval Marcel Proust a také zdánlivou realističnost, jež působí téměř jako zrcadlo skutečnosti, jenže de facto je dlouze promýšlená a precizně komponovaná pro co nejvyšší divácký účinek.
Druhý větší sál představuje Vermeerovy rané práce. Silně kontrastují s tím, jak jej obvykle známe, neboť jde o čtyři rozměrná figurativní plátna s biblickými a mytologickými náměty a také výjevem z nevěstince (obraz Kuplířka se do roku 1741 nacházel ve valdštejnské obrazárně na zámku Duchcov). Lze z nich vyvozovat snahu začínajícího autora prosadit se v žánru historické malby, jenž byl v tehdejším uměleckém světe považován za nejnáročnější. Vedle malířského talentu vyžadoval i jistou sečtělost, stejně jako schopnost vystihnout a zobrazit emocionální pohnutí protagonistů.
Někteří badatelé se domnívají, že tvář muže v levém horním rohu Kuplířky je Vermeerův autoportrét, foto: Wikimedia
Na otázku, proč u tohoto žánru Vermeer nezůstal, patrně neexistuje jediná správná odpověď. Ovlivnily jeho směřování spíše introvertní povaha a vkus či okruh objednavatelů nebo ekonomické poměry a konkurence na tehdejším trhu s uměním? Pravděpodobně od každého trochu. Velkoformátová plátna začínajícího Vermeera dávají vzpomenout také na proslulého padělatele Hana van Megereena, který si pro svá falza chytře vybíral právě toto rané období, z nějž známe minimum obrazů, jež byste navíc slavnému malíři na první dobrou rozhodně nepřipsali.
To už ovšem neplatí o dalších dvou místnostech. Zde jsou instalovány Dívka u okna čtoucí dopis a Mlékařka, tedy malby, u nichž okamžitě víte, s kým máte tu čest, neboť představují archetyp Vermeerovy estetiky. Osamocené ženy stojící v rohu místnosti, do níž proudí světlo z okna vlevo a zvýrazňuje bohatství detailů jako jsou praskliny a hřebíky ve zdech nebo zrníčka chleba.
Za tichou intimitou každodennosti se pak v dalších plánech obrazů skrývají tajemství naznačená například teprve nedávno odkrytým Amorem na zrestaurované Dívce u okna čtoucí dopis nebo drobnými motivy na dlaždičkách Mlékařky. Když si pak o tomto obraze a jeho restaurátorském průzkumu čtete v katalogu, pochopíte, kolik nových informací a kontextu ponechali autoři stranou výstavy. Pod rentgenem zjistili například zamalovanou poličku s kolíky na zavěšení porcelánových nádob nebo košík s prádlem v pravém dolním rohu Mlékařky. V této souvislosti se podle dochovaných archiválií pokusili zrekonstruovat podobu a inventář Vermeerova domu. Nevynechali ani jeho vztah k jezuitské spiritualitě, spojený se zájmem o světlo a malířské experimenty s camerou obscura.
Vermeerova ikonická Mlékařka (1658–1659) prošla před instalací restaurátorským průzkumem, který odhalil výrazné přemalby na zdi v pozadí, foto: Rijksmuseum Zážitek na celý život
V následujících sálech se nachází tematicky seskupené obrazy dalších žen píšících a čtoucích dopisy, věnujících se hudbě nebo mužským návštěvníkům a tak dále. Diváci můžou zdánlivě podobné obrazy porovnávat a sledovat, jak se na nich určité motivy, osoby, šaty, šperky a nábytek opakují a variují, což je zážitek, který si jindy nelze dopřát.
Za zmínku stojí také tři „tronie“ – fantazijní portréty často v neobvyklých kostýmech – mezi něž podle autorů výstavy náleží i tajemná Dívka s perlou, kterou si Vermeer zřejmě vysnil i s onou obrovskou perlou, neboť takový šperk si v polovině 17. století mohl v Evropě dovolit jen málokdo a nejspíš proto jde o jeho benátskou imitaci z foukaného skla. A takových okouzlujících maličkostí najdete na každém z osmadvaceti vystavených děl hned několik.
Velkolepé novinové titulky citované v úvodu proto nijak zvlášť nepřehánějí, když tvrdí, že tahle výstava je v mnoha ohledech výjimečná. V nejbližších dekádách se podobná událost nebude opakovat. Vážně uvažuji, že si v internetové aukci vydražím nyní již třicetkrát dražší vstupenku a na výstavu se vypravím ještě jednou. Jestli jste se dočetli až sem, měli byste to taky zvážit, protože těch pár momentů před Vermeerovými obrazy ve vás zůstane už napořád.
Jeden z plakátů k výstavě s výřezem z Vermeerovy Mlékařky, repro: Rijksmuseum
VERMEER
Výstava probíhá od 10. února do 4. června 2023 v amsterdamském Rijksmuseu.
