Amerika mě fascinuje od dětství, ale nežil bych tam ani vteřinu, říká ilustrátor Jindřich Janíček

Na přelomu zimy a jara mi v nepříliš vytápěné budově podává ruku asi třicetiletý, od pohledu introvertní a nápadně zrzavý muž. Vzápětí se mi trošku zmateně omlouvá, že mi špatně poslal adresu a že už se mu to vlastně stalo poněkolikáté… Tou adresou je asi sto let stará nuselská sokolovna usazená na kopci nad pražským náměstím Bratří Synků. Když jsme se na rozhovoru domlouvali, bylo zřejmé, že ilustrátor je pánem svého času i pečujícím rodičem. „Obvykle se mi střídají pracovní dny a dny s dítětem, tak si to jen doma musíme rozhodit,“ odpověděl mi v e-mailu na dotaz, kdy by se mu naše setkání hodilo. Ve druhém patře sokolovny, ve skromném ateliéru vybaveném vlastně jen dvěma stoly – na stání a na sezení – a pár policemi, pracují manželé Janíčkovi na střídačku.

S Jindřichem Janíčkem jsme si kromě jiného povídali o jeho téměř bezmezném opojení Amerikou, ostrůvcích svobody, touze zastavit čas, nebo o tom, proč jsou písničky od skupiny The White Stripes podle něj pořád ty nejlepší, které zná.

Jindřich Janíček listuje štosem ilustrací ke knize Na západ severozápadní linkou, kde každou barvu tisknul zvlášť metodou sítotisku, foto: Kateřina Zemanová

Už podruhé jste získal cenu Czech Grand Design za ilustraci. Ta minulá je z roku 2018. Letos jste ji dostal mimo jiné za ilustrovaný cestopis Na západ severozápadní linkou. Je takové ocenění pro vás důležité?

V roce 2018 jsem na předávání nebyl, protože jsem tehdy byl v Seattlu, kde jsem právě pro cestopis sbíral materiál. Cena je fajn, ale extrémně nadšený z ní nejsem. Studoval jsem na UMPRUMce, kde bylo tolik skvělých lidí… Zajímavých věcí vzniká ve skutečnosti mnohem víc, než kolik se jich dostane do nominací. Cítím mix vděku a pocitu –⁠ čím to, že zrovna já? Pochvala je fajn, ale nic to neznamená, nemůžu si z toho nic vzít.

Nepřináší ocenění přeci jen nějaké nové příležitosti?

Rozhodně mi to přineslo patnáct followerů na Instagramu. Někomu to asi přinese mnohem víc. Tohle moc neřeším. V prváku na vejšce jsem nevěděl, co chci dělat. Pořád jsem poslouchal The White Stripes a bylo to pro mě formativní období. Díky téhle kapele jsem totiž zjistil, že se dobrý věci dají dělat hodně jednoduše. Jack White (frontman zmíněné skupiny, pozn. red.) někde říkal, že pokud se lidem líbí to, co dělá, tak fajn, jinak že mu mají dát pokoj. A tak se to má i se mnou a s mojí propagací. Jsem rád, že se to někomu líbí, ale jinak mě nechte být.

Z knihy Na západ severozápadní linkou dýchá vaše fascinace Severní Amerikou, ale úplně na závěr píšete: „Tak na Spojené státy. Jednu z nejhorších zemí na světě, kolem které se vše točí.“

No jasně, Amerika je Behemot s chapadly úplně všude (biblická obluda, ďábel, pozn. red.). Je to fakt špatná země. Strašně rád do Ameriky cestuju, ale žít bych tam nechtěl ani vteřinu. Vždyť tam chybí i základní služby. Editor a kamarád Michal Hořejší o mně kdysi napsal, že jsem studovaným ilustrátorem, a tudíž nestudovaným amerikanistou. To se mi strašně líbilo, to pojmenování mé fascinace Amerikou a babrání se v jejím politickém systému i v její historii. Ale nejen v tom: Nedávno jsem se třeba přistihl, že si po večerech čtu články o tom, proč vykolejil vlak v zatáčce za New Yorkem… No a pak si najednou do noci studuju vlastnictví amerických kolejí.

Amerika mě zajímala odmala, asi se mi líbila z filmů. Jenže na střední a na vysoké jsem se za lásku k ní trochu styděl, všichni se mi za to smáli. Amerika je přece McDonald’s a kapitalismus. Pak jsem si řekl, že mi to může být jedno.

Vypadá to, jako by vás kromě kontinentu samotného okouzlovaly mapy a různé geografické reálie. To se ostatně odráží i v knize, kde se deníkové pasáže o tom, kdo vedle vás seděl v letadle a na jaký film se díval, střídají s pasážemi, řekněme, až zeměpisně exaktními. Kupříkladu o sopečném původu Kaskádového pohoří.

Mapy mě neskutečně fascinují. Tohle (rozkládá na stole jakousi archivní mapu USA, pozn. red.) mi viselo nad stolem ještě ve studiu na Výtoni, kde jsem cestopis po večerech kreslil. Tahle mapa je asi z roku 1955 a jsou na ní americké národní parky, takže tam asi nebudou všechny. A co se týče geografie a hlavně geologie toho místa, začal jsem ji studovat nechtěně po návratu. Cesta k obrovskému pohoří byla dobrým impulsem. Jak ty hory vznikly a jak se jimi prosekala řeka? Nebudu lhát, chtěl bych na vlastní oči vidět výbuch sopky –⁠ prach a zatmění slunce. To musí být neuvěřitelný zážitek. Ta neuvěřitelná síla. To si nedokážu představit, i když jsem se na fotky z výbuchu Mount St. Helens díval opravdu hodněkrát. Načetl jsem o tom regionu fakt hodně knížek, a i když jsem to v knize nakonec ani nepoužil, jsem rád, že to vím.

Ilustrátor Janíček si nejprve pro knihu Na západ severozápadní linkou nakreslil černobílé obrázky, kterým před tiskem určil v programu barevný tón, ve kterém se ilustrace následně tiskly, foto: Kateřina Zemanová

Nepoužil?

Druhou část knihy, kde píšu obecněji o svém vztahu k Americe a o svých názorech na politickej stav v Seattlu, jsme ve finále hodně škrtali. Neměli jsme dost místa a já si netroufal pouštět se na malé ploše do velkých generalizací a teorií o současném stavu Ameriky. Všude tam byl třeba extrémní problém s bezdomovectvím, a ten se navíc od té doby jenom zhoršil, ale nepodařilo se mi to dobře vyargumentovat a ani bych k tomu neměl co nakreslit.

„Seattle, Vancouver, Portland a Olympijský poloostrov jsou nejvzdálenější místa, která jsem kdy navštívil,“ svěřujete se čtenáři na obálce knihy. Kanadskou Britskou Kolumbii dělí od České republiky osm tisíc kilometrů a devět hodin časového posunu. Jak velkou roli pro vás ve vztahu k USA a Kanadě hraje právě ona dálka?

Byla to první obrovská cesta někam takhle daleko. Zvládli jsme si na ni našetřit. Byl to pocit svobody. Ani jsme neznali nikoho, kdo tam byl před námi. Ta dálka byla cítit ve všem. Ale byla to podivná atmosféra… Všichni byli tak přátelští a člověk si –⁠ asi i díky angličtině –⁠ připadal okamžitě vítaný. Zvláštní nepoměr: Byli jsme strašně daleko, ale cítili se jako doma. Minulé léto jsme zase bydleli měsíc v domečku v newyorské čtvrti Queens, kde nám otec našeho pronajímatele vyprávěl o Praze, kterou miluje a kterou tolikrát navštívil. Všichni tam mají nějakou vzpomínku na Evropu. A když na to teď takhle vzpomínám, hned bych tam zase jel.

Cestopis jste tvořil z vlastních vzpomínek, které v knize rekonstruujete za pomoci záznamů z autokamery či ze satelitních snímků. V kontextu vaší další tvorby se zdá, že tento způsob práce je vám obecně blízký.

V knížce Na západ severozápadní linkou jsem se snažil zrekonstruovat vlastní vzpomínky co nejpřesněji, abych se k nim mohl vracet. Všechno se mi líbilo a chtěl jsem si to uchovat, bylo to hodně intenzivní. A tak je třetina knížky možná až zbytečně maniakální snahou vše to zakonzervovat. Z mého pohledu je to skvělý, ale pro čtenáře možná… no, to ať si posoudí každej sám.

Největším podkladem pro tuhle knihu byly krátké textové zápisky. Ty jsou teda příšerný –⁠ asi jako když se středoškolák snaží napsat vážnou věc. Jsou to prostě rychlé poznámky přímo z místa nebo večer z motelu. Nejsou ani moc čitelné, ale právě na nich stojí a padají deníkové pasáže v knize. Sto stránek jsem nakreslil na rezidenci v Broumově, kde jsem pokryl základní body cesty a myslel si, že to je ono, že takhle to stačí, že k tomu už jenom napíšu text. Jenže i po návratu z rezidence mě bavilo dál to kreslit – a najednou jsem zjistil, že mám dvě stě padesát stránek. Říkal jsem si, že když už to dělám, měl bych přidat ještě tohle a tohle, aby to bylo kompletní –⁠ v nakladatelství mi nechali volnou ruku.

V broumovském klášteře jste kromě sta stránek do cestopisu nakreslil titul Svačinu si rozbalím až v Americe, sedmý díl vaší autorské edice Zbytečných reportáží, které si sám vydáváte. Je cestopis Na západ severozápadní linkou vlastně další,  byť rozšířenou Zbytečnou reportáží?

Není. Některé ilustrace se sice opakují, ale nejde o stejný projekt. Podmínkou broumovského pobytu byl nějaký výstup, tak jsem nakreslil další Zbytečnou reportáž. Je to vlastně o prvním týdnu rezidence v klášteře, kdy jsem se učil pracovat v novém prostředí. Nevěděl jsem, jak začít, byl tam nový pracovní stůl, špatné rolety a nevěděl jsem, co mám jíst. Nechtělo se mi moc vařit, a tak jsem chodil do nejbližšího Lidlu pro hromady bílého jogurtu a cereálie a u toho jsem se snažil začít kreslit cestopis, na který jsem rezidenci získal. Rozdíl mezi cestopisem a Zbytečnými reportážemi je i v tom, že v mojí vlastní edici nade mnou už nesedí žádný editor. Zbytečné reportáže jsou plné mých představ, předsudků, nepřesností i falešných vzpomínek. Je to velmi nespolehlivá forma vyprávění.

Ale empatická…

Právě. To je něco, co se mi na tom líbí.

Reportáž jako žánr zachycuje ze své podstaty něco velmi prchavého –⁠ a u sportovních reportáží, k nimž se ilustrátorsky opakovaně vracíte, to platí dvojnásob… Přitom jste pro své reportáže zvolil ten možná vůbec nejpomalejší způsob záznamu – ilustraci. Fascinuje vás tenhle paradox?

Snažím se tímhle způsobem zastavit čas a trochu se zorientovat. Zbytečné reportáže čerpají z mojí lásky k úplně obyčejným věcem ve filmech, v hudbě i v komiksech. Mám rád příběhy, které jsou o ničem, ty, kde se zastaví čas. Jako třeba film Paterson od Jima Jarmusche, kde se nestane vůbec nic, jen autobusák dvě hodiny píše básně.

Ovšem píše je charismatický herec Adam Driver…

To je pravda, na to se hned dobře kouká, ale stejně se v tom filmu nic nestane. V hudbě je pro mě zastavení času třeba Sun Kil Moon (umělecký pseudonym amerického folkrockového zpěváka a kytaristy Marka Kozeleka, pozn. red.), který zpívá o tom, jak si recepčnímu hotelu, kde se ubytovává, stěžuje, že má pokoj blízko výtahu, který hučí. To je třeba pět minut z patnáctiminutový písničky. Díky tomu nahlédnete do jeho života a máte pocit, že na světě nejste sám. A zároveň to zastavuje čas, dává to kotvu. To je důležitý.

„Já si jen zhruba představuji, co bude modré a co červené a kde asi vznikne soutisk červené, modré a žluté, ale když se netrefím úplně přesně, tak si toho nikdo nevšimne,“ popisuje Jindřich Janíček svou techniku ilustrace, foto: Kateřina Zemanová

A takové jsou i Zbytečné reportáže…

Přesně tak. Za jejich vznikem stojí celá chobotnice důvodů. Byla to vlastně taková perfektní bouře lehkých depresí, pocitu, že nic nestíhám, že mě nic nebaví a že to, co kreslím, se mi nelíbí, a taky pocitu, že čas utíká příliš rychle, proto jsem začal kreslit Zbytečné reportáže. Bylo osvobozující nakreslit jeden víkend na Šumavě, který nebude nikoho zajímat, abych ten čas zachytil i pro sebe, abych si pamatoval, kde jsem ten rok byl, abych měl kotvu, která mi usnadní orientaci v čase. Vydal jsem to v nákladu tři sta kusů, předpokládal jsem, že to nebude nikoho zajímat, chtěl jsem jen legitimizovat, že to nezůstane ležet v šuplíku. To mě totiž děsí a trochu nebaví.

Co vás děsí?

Že mám hromadu rozkreslených a rozpracovaných věcí, který nikdy nikdo neuvidí. Pro mě je na Zbytečných reportážích zajímavá ta časová kotva, že si někdo někde po patnácti letech koupí můj sešit z víkendu na Šumavě. To mě baví. Z toho nadšení vzniklo šest sešitů, celkem jich je osm. Pak se narodil syn Oliver a na Zbytečné reportáže nebyl čas. Rozkreslil jsem asi šest dalších, ale žádnou nedokončil. Letos bych chtěl dodělat aspoň jednu. Zpětně ani nevím, kde jsem vzal peníze na tištění vlastních knížeček, když teď se každá koruna hodí na rodinné výlety nebo na plínky.

Když zmiňujete peníze: Dá se dnes ilustrací uživit?

Ilustrace mě živí, ne nějak luxusně. Je to taková oháněcí práce. To se navíc zhoršuje. Honoráře se za poslední roky –⁠ obzvlášť u knižní ilustrace –⁠ moc nezměnily, zato cena elektřiny dost výrazně. Je to často hádání se o lepší honorář, což je vysilující. Na druhou stranu mám rád knížky a rád kreslím do knížek a od začátku vím, že v tom nejsou velký peníze. Třeba reklamní ilustrací se nejspíš dá uživit dost dobře, ale na to nemám náladu, ani chuť. Já se rozhodl žít dobrovolně trochu těsněji s penězi – za cenu toho, že jsem spokojenější s tím, co dělám.

Čím jste se živil před ilustracemi?

Pracoval jsem v Book Therapy, takovém výběrovém knihkupectví na Vinohradech. Práce samotná byla super, i když pro mě je nejkrásnější knížka pořád ta za pár stovek, která se dá zmačkat do kapsy, a tam jsme tehdy prodávali hlavně velké výstavní knihy. Skončit v Book Therapy byl pro mě risk. Chtěl jsem se začít živit jako ilustrátor, ale nevěděl jsem, jestli to půjde, ale věděl jsem, že mě to víc baví. A protože se mi uvolnil čas tím, že jsem nechodil prodávat knihy, tak jsem mohl kreslit víc věcí a zvládl to. A ještě předtím, když jsem se přestěhoval do Prahy, jsem doplňoval zboží v Ikee. Směna začínala v pět třicet a končila v devět, kdy se otevíral obchod, takže jsem to stíhal před školou. Byla to dobrá posilovna, za kterou mi ještě platili, jen pitomý čajový svíčky vážily pět set padesát kilo a občas jsem za směnu naběhal po samoobslužném skladu i sedmnáct kilometrů. Nejvíc mě na tom bavilo stlačovat dlouhou tyčí karton do lisu anebo se projíždět na prázdném paletovém vozíku –⁠ to teda pak bohužel zakázali.

Když mluvíte o Ikee… její modro-žluté logo má s vašimi ilustracemi svým způsobem společné to, že rovněž preferujete pouze dvě barvy. Nejčastěji používáte modrou a oranžovou. Proč?

Už na UMPRUMce jsem začal chodit do sítotiskových dílen, kde se každá barva tiskne zvlášť a za každou se zvlášť platí. Výběr barev je pak vlastně zjednodušením. Je to jako se skupinou The White Stripes. Úplně stačí tři „nástroje“ –⁠ bicí, kytara a zpěv –⁠ a jsou to pořád ty nejlepší písničky, co znám. A tak je to i s mými ilustracemi… dvě barvy, maximálně tři, víc člověk nepotřebuje. A zatím mi to pořád funguje, tak proč to komplikovat? S neomezeným množstvím barev v počítači je jednoduché sklouznout ke kýči. Nebo mě to množství možností prostě děsí. Tři barvy stačí na velkou většinu toho, co člověk potřebuje vyjádřit. Třeba na celou severozápadní Ameriku…

Podle jedné písně od The White Stripes jste s vaší ženou pojmenovali i vaše nakladatelství Take Take Take. Co vás vedlo k vydávání knih?

To je zásluha Nikoly, která jakožto studentka grafického designu navrhla ve své bakalářce ve Zlíně vizuální styl vlastního nakladatelství. Já studoval animaci a nevěděl, co se sebou. Pak jsme se oba dostali na UMPRUM. Byli jsme vysokoškoláci, co si myslí, že jsou dospělí, ale vlastně jsme vůbec dospělí nebyli. Začali jsme oba hodně číst a vzájemně si doporučovali knížky. To byl skvělej start. Nikola rozesílala maily tak dlouho, až dostala šanci udělat obálku ke knížce. Myslím, že první byla Mapa Anny od Marka Šindelky. Pro Nikolu to byl splněný sen, ale taky hodně kompromisů s editory a marketingovým oddělením. Prostě plno blbejch řečí okolo. A bylo to posílené i tím, že Nikola byla vnímaná jako studentka, takže: Co by si vyskakovala…

A tak jsme Take Take Take založili vlastně z frustrace, z potřeby mít nakladatelství, kde si můžeme dělat, co chceme. Baví mě na tom moje jiná role, kdy jsem za obsah zodpovědný odlišným způsobem, editorsky, což jsem se postupem času nějak sám naučil, a teď už dělám třeba i redakci překladů. Take Take Take je náš ostrůvek svobody, kde nám nikdo nemůže nic říkat. A tohle hledání oken svobody v pozdním kapitalismu je asi nikdy nekončící proces… Možná dokud nepřijde ropná krize a my si neuvědomíme, že základní nepodmíněnej příjem je skvělej nápad a měl by se začít vyplácet hned a nejlíp zpětně. Všichni by měli mít čas na čtení. Nebo aspoň na svoje děti.

Jindřich a Nikola Janíčkovi před jejich bývalým knihkupectvím, foto: taketaketake.cz

Váš druhý společný ostrůvek svobody, malé knihkupectví pod Vyšehradem, jste se s vaší ženou rozhodli na konci loňského roku zavřít. Proč?

Peníze a nestíhání. Nebylo to tragické, ale ceny energií se přeci jen zvýšily. Řešili jsme dvě účetnictví: nakladatelství a knihkupectví. Museli jsme se orientovat na knižním trhu. To bylo někdy zábavné a někdy to byla jen povinnost. Byli jsme unavení.

Poslední léto jsme byli v New Yorku a obchod na dva měsíce zavřeli. Na dovolené jsme navštívili hodně knihkupectví a domů se vrátili plni energie a nadšení. V obchodě jsme přeskládali knihy a objednali nové, hezky je vystavili… Jenže po dvou týdnech jsme zjistili, že to byla jenom náplast. Lákala nás představa života bez obchodu. Taky jsme měli zrovna mimino a s malým dítětem je praktické nemít pevnou pracovní dobu. V obchodě nám sice pomáhala kamarádka, ale ani to jsme do budoucna neviděli jako řešení. Knihkupectví, náš sen, by nám hlídal někdo jiný? Tak proč ho pak mít? Možná se k tomu někdy vrátíme, ale teď toho na nás bylo moc. Nyní pracuje ten, kdo má víc práce, a druhý jde s Oliverem na hřiště. A je to skvělý.

Jindřich Janíček (* 1990)

Narodil se ve Znojmě. Na otázku, odkdy kreslí, odpovídá bez přemýšlení, že odjakživa. Z dětských kresbiček vzpomíná nejvíc na bombardéry z druhé světové války, na jejichž zadní křídla mu rodiče zakázali kreslit hákový kříž. Jeho otec je architekt působící v ateliéru Architekti3. Jindřich vystudoval propagační grafiku v Brně, animaci ve Zlíně a nakonec ilustraci v ateliéru Juraje Horvátha na pražské UMPRUMce. Právě ilustraci se rozhodl věnovat i profesně a letos za ni již podruhé získal ocenění Czech Grand Design. Se svojí ženou Nikolou Janíčkovou vlastní nakladatelství Take Take Take.

Ke konci loňského roku mu v nakladatelství Paseka vyšel ilustrovaný cestopis Na západ severozápadní linkou o jeho cestě na sever USA a do Britské Kolumbie. O rok dříve mu rovněž v Pasece vyšel „komiksový dokument“ B jako běžec o běžeckých závodech ve Spojených státech. V současné chvíli Janíček se spisovatelem Ondřejem Buddeusem pracuje na dětské knížce, v níž se snaží odpovědět na lapidární otázku, co je to vlastně jízdní kolo. Rád by jednou nakreslil knihu –⁠ o které dle vlastních slov pořád mluví, ale ještě na ní ani nezačal pracovat –⁠ o historii utopických náboženských komunit v Americe v 19. století.