Kulturní média online. Šéfredaktorka iLiteratury: Otevřeli jsme prostor, který tu chyběl
Některé umělecké obory jsou dnes reflektovány převážně internetovými médii. Pro literaturu to v tuzemských podmínkách tak úplně neplatí. Existuje tu však silné webové periodikum – iLiteratura. Ptali jsme se jeho zakladatelky a šéfredaktorky Jovanky Šotolové, za jakých provozních podmínek titul vzniká a jak ona sama dané médium vnímá.
Proč jste iLiteraturu v roce 2002 založila?
Protože už tehdy mi papírová média přišla efemérní. Jejich životnost velmi rychle vyprchala. Nakupovala jsem Literární noviny, doma se mi štosovaly, neměla jsem čas je pročítat. Pak jsem jednou za čas ten štos vyhodila, nebo odvezla na chalupu. Občas jsem si z obsahu na něco vzpomněla a říkala si: Ještě bych se ráda podívala, ale v kterém to sakra jen bylo čísle? Na internetu, který tenkrát byl v podstatě zatím v rozjezdu, mě fascinovalo, že materiály na něm zůstávají přístupné, že se na texty dá vzájemně odkazovat, že se s obsahem prostě dá pracovat jinak.
Jako romanistka jste viděla nějaký vzor na francouzském trhu?
Tehdy existovaly literární stránky, které se jmenovaly Zazieweb (pozn. red.: Byl to čtenářský web, předchůdce dnešních fanouškovských platforem, portál sdružující odkazy na další online literární projekty, založený v roce 1996, který obsahoval i recenze, tipy, zprávy o novinkách). Asi tři roky poté, co jsem je objevila, ovšem zanikly, protože neměly zajištěné financování. Nicméně sama existence toho webu mi potvrdila, že něco takového dělat jde. Lidé si v tu dobu zakládali blogy, jenže v tom nebyla snaha připravovat něco soustavně a pokud možno s profesionální redakční péčí. Bylo to široce vnímáno jako amatérské psaní. S tím jsem také na začátku iLiteratury dost bojovala. Když jsem někoho oslovila, jestli s námi nechce spolupracovat, tak jsem velmi často slyšela odpověď ve smyslu, tedy pokud šlo o člověka z akademické sféry: Promiňte, já musím vykazovat publikační činnost a publikaci na internetu mi sotva uznají.
To se postupem času velmi proměnilo, ne?
Proměnilo, ale neřekla bych, že velmi. Akademický prostor se striktně drží vedle toho publicistického, prolínají se málo, nebo vůbec.
Jak jste v roce 2002 začínala?
Tehdy zrovna pražská pobočka Sorosovy Nadace Open Society Fund (OSF) otevřela kurz programování webových stránek. Internet byl tenkrát jednoduchý, stačilo se naučit pár kroků, jak na něj články zavěsit. Tak jsem začala.
Screenshot titulní strany iLiteratury.cz, repro: ČT art
Úplně sama?
Úplně sama.
Žádné peníze nebyly?
Na samém začátku té mé úvahy o webu nebyly. Ale – a to byl asi jeden z impulsů, proč jsem se do toho pustila – zašla jsem na Francouzský institut v Praze a řekla jim, že bych ráda dělala web o francouzské literatuře ve francouzštině, protože to je to, co umím. A oni mi správně namítli: A proč byste to dělala francouzsky? Pro ně byly zajímavé informace o francouzské literatuře v češtině. Takže mě nasměrovali. Poskytli mi asi dvacet tisíc a mně to přišlo jako obrovské peníze. Měla jsem tehdy dvě malé děti, byla na mateřské dovolené a vnímala to jako možnost, jak se uplatnit a orientovat. Pak jsem požádala Nadaci OSF, a ta mi poskytla další částku. Byly to příjemné impulsy, že někdo uznává, že by to mohla být užitečná služba, a je ochotný na to dát peníze. Samozřejmě, nebylo to na obživu, ale také to nebyla práce zadarmo.
Jak jste na začátku sháněla okruh spolupracovníků?
Z generace lidí starších, než jsem já, se k nám připojili dva tři autoři a to ještě s tím, že si připadali, že k nám až tak moc nepatří, že jsme příliš mladí a punkoví. Postupně se nechali zastoupit někým z mladších kolegů – například nordistka Jarka Vrbová k nám takhle delegovala svou tehdejší studentku Barboru Grečnerovou, která dnes patří do pevného jádra časopisu. Jinak se vesměs přidali autoři a autorky mladší, než jsem já, kteří třeba přednášeli na pražské filozofické fakultě a přišlo jim dobré, že mohou někde publikovat, najít prostor. Jedním z nich byl anglista Ladislav Nagy a ten zase oslovil někoho dalšího – a tak se počet zájemců rychle rozrůstal. Bylo to samovolné, půvabné nabalování autorského okruhu. Vůbec to nešlo na sílu, zřejmě tu taková možnost chyběla, ta potřeba visela ve vzduchu.
Jak jste web na začátku strukturovali?
Podle jazykových oblastí. Ale to bylo v časech, kdy jsme psali pouze o zahraniční beletrii. Po příchodu Jana Lukavce, který si vzal na starost oblast non fiction, a posléze Pavla Mandyse, který správně prosadil, že by se mělo psát i o populární literatuře, a nakonec i poté, co jsme začali reflektovat i původní českou literaturu, jsme začali stránku strukturovat podle žánrů, jakkoliv je samozřejmě těžké žánry definovat, protože základním rysem dneška je jejich prolínání.
Screenshot z iLiteratury.cz, repro: ČT art
A vy jste jmenovaným spolupracovníkům už mohla nabídnout nějakou finanční odměnu?
Ano, nebyla velká, ale byla. Vůbec co se týče peněz, i můj postoj k nim se vyvíjel. Až jsem si plně uvědomila, že pokud se chci oddělit od amatérského provozu, musím poskytovat honoráře.
Na začátku tedy pomohly zahraniční peníze. A kde je získáváte dneska?
Naším hlavním podporovatelem je ministerstvo kultury. Do jeho povědomí jsme se dostali záhy, už tak od druhého roku existence iLiteratury. Zpočátku jsme byli v jedné skupině s tištěnými literárními periodiky jako taková bílá vrána, protože my tam v žádostech uváděli: Nemáme kancelář, jsme ekologičtí, nespotřebováváme papír a nemáme remitendu. Ale že takhle šetříme peníze, nebylo paradoxně zohledněno. Koncepce grantů je, že pokrývají ztrátu, a čím větší ztrátu vykážete, tím větší je šance, že dostanete více peněz. Přijde mi to sice absurdní, ale sama neznám model, jak by to mohlo být zařízeno jinak a logičtěji.
Takže rodina, do toho jste překládala, časem začala i učit, a přitom obsahová expanze iLiteratury. Jak jste to zvládala?
Sama dobře nevím. Jsem trochu workoholik. Bavilo mě vždy v životě to, že jsem nedělala jen jedno; přecházení z jedné činnosti do druhé mi dodává energii. A pořád se tím také za pochodu něco učím. Například fundraising, shánění peněz. Ale někdy to je hodně únavné, ne že ne. Protože – a je dobré to říct – ani jedna z oblastí, které dělám, není dobře placená.
Screenshot z iLiteratury.cz, repro: ČT art
Kolik vám web zabral a zabírá času?
Dříve asi o něco víc, protože na začátku jsem materiály sama zavěšovala na web, dělala korektury, teprve postupně jsem došla k tomu, že musím mít editora, redaktory, někoho, kdo bude spravovat redakční systém a podobně. Tím projekt začal být o něco dražší, ale zase: Lidé pracující pro iLiteraturu u nás nejsou zaměstnaní, nemají plat, dostávají za to, co dělají, víceméně symbolický příspěvek – podle toho, kolik se nám podaří sehnat peněz. A tím pádem se divím, kolik z nich tohle akceptuje a zatím u nás vydrželo.
Jaký byl vývoj návštěvnosti?
Ze začátku setrvale stoupal. Poslední léta se drží na víceméně stabilní úrovni, tedy dva až tři tisíce exkluzivních návštěvníků denně. Vyrostla nám konkurence. I papírové literární časopisy postupně zavedly své internetové stránky, často s jiným obsahem od své papírové verze. A ještě jedna věc: Dneska jsou čísla návštěvnosti poměrně pofiderní, protože když před časem začala být u webů povinnost nechat uživatele odsouhlasit cookies, tak když je uživatel odmítne, jeho návštěva není ve statistikách započtena. Takže ta absolutní čísla návštěvnosti na webech najednou spadla a ten údaj přestal být relevantní.
Kdy jste nabyla dojmu, že vás papírová literární periodika začala brát vážně?
Myslím, že nás vážně neberou dodnes. Papír považují za rys své důležitosti. Mám dojem, že to tak bere i odborná veřejnost. Vnímá je jako periodika s delší historií, s tradicí. Musím ovšem sebekriticky říct, že zpočátku jsme z toho neomezeného prostoru webu byli tak nadšení, že jsme nekriticky publikovali skoro cokoliv. A tenhle důraz na to, co všechno nabízíme, co jsme schopni obsáhnout, trval možná prvních deset let naší existence. Dost to ovlivnilo náš obraz. Jenže náš přístup se postupně zcela změnil. Klademe důraz na kvalitu, máme například dvoukolové redakční čtení článků, texty si vybíráme. Navíc už druhý rok trávím dost velkou část léta tím, že procházím náš archiv – máme v databázi už bezmála dvacet tisíc článků – a mažu texty, které by podle našich současných kritérií neobstály. Tahle časově náročná práce je ale nutná…
Jovanka Šotolová v roce 2018 publikovala v nakladatelství Karolinum knihu Francouzská literatura v českých překladech po roce 1989: 25 let bez cenzury, foto: ČT art – Josef Chuchma
Jak se proměňovalo vaše publikum? Kdo je dnes váš cílový čtenář?
Četli nás a čtou studenti. Hodně nás čtou novináři, protože v tuzemském prostoru u nás narazí na množství relativně exkluzivních informací – když třeba Jon Fosse obdrží Nobelovu cenu, jsme pro ně vítaný zdroj. Vím, že knihovníci náš web rovněž vyhledávají. Máme i přístupy ze zahraničí. Čtou nás nakladatelé: Několikrát se stalo, že když jsme publikovali text o určitém zahraničním titulu, ozvali se kvůli kontaktu na člověka, který recenzi psal, a ten pak daný titul třeba i dostal k překladu.
Dodneška nemáte žádnou stálou místnost, kde se scházíte?
Nemáme. Nejčastějším místem našich setkání je kavárna Nona na Nové scéně Národního divadla. Zásadní běh časopisu je daný jasným rozdělením úkolů. Scházíme se především tehdy, když je třeba vyřešit něco kritického, co bude snadnější komunikovat jinak než virtuálně.
Ještě k penězům. Jaké jsou tedy u vás sazby?
Redaktoři, kteří shání materiály a editují je, dostávají pět set korun za jeden kompletně odevzdaný článek. Za samotný článek dodaný externistou platíme tisíc korun až dvanáct set.
Jaká je celková výše a struktura vašeho ročního rozpočtu?
Grant ministerstva kultury vyžaduje vícezdrojové financování. To je pro nás obtížné samo o sobě, když je web přístupný zdarma. Od ministerstva v posledních letech dostaneme na rok něco přes milion korun, na inzerci vybereme dvě stě až tři sta tisíc, nepočítáme-li roky v covidu, to byla bída. Inzerování nakladatelů je pro nás důležité. Ale nestačí to, takže ještě jednáme s tuzemskými pobočkami zahraničních kulturních institutů, které poskytují drobné částky, což nakonec složí dejme tomu osmdesát tisíc korun.
Vizuál k podcastu iLiPodcast: Pod hřbety knih, repro: iLiteratura
Vloni jste spustili podcast nazvaný iLiPodcast: Pod hřbety knih. Ten financujete z čeho?
Z dvouletého grantu, který jsme získali u Norských fondů. To je samozřejmě šance zkusit si a naučit se zase něco dalšího. Podmínkou jsou právě peníze. Zrovna nedávno jsme diskutovali o tom, co s podcastem dál, pokud se na další období nepodaří získat finance. Můj názor je, že na amatérské bázi to dělat nejde. I podcast musí mít profesionální úroveň včetně střihu a zvuku. Takže buď takto, anebo raději vůbec. V té souvislosti se opět ukazuje, že dostat grant na běžící projekt je obtížné. Jelikož se většina grantů, zejména těch evropských, vypisuje na nové projekty, často jsou předem dané pevné tematické okruhy. V tomhle ohledu musím říct: zlaté ministerstvo kultury…
Hypotetická situace: Kdyby ministerstvo kultury řeklo, že finanční situace je natolik mizerná, že dotační program skončí, skončili byste také?
Téměř určitě ano.
Když jsem se díval na váš kmenový tým, jasně v něm převažují ženy. Z desítky redaktorských míst jich sedm patří ženám. To je náhoda?
Nemyslím si. Víc jsem si to uvědomila, právě když jsme začali dělat podcasty. Začaly se nám plnit účastnicemi. Vyzývala jsem kolegy, ať zapojí také nějaké muže, ale nepříliš úspěšně. Trochu to na mě dělá dojem, že ženy mezi sebou začaly být velice solidární – ve snaze obsadit prostor, který dřív obsazovali jen muži. Mně se ale tyhle genderové akcenty moc nelíbí, hlavní je, co lidé mohou nabídnout. Ta otázka je ovšem rozhodně složitější – uživit se v kultuře, stejně jako ve školství – mám na mysli hlavně univerzitní humanitní obory –, není snadné, a muži tak zřejmě pragmaticky hledají jiná uplatnění. Takže tahle změna se rozhodně netýká jen iLiteratury nebo jejího podcastu.
Jak si stanovujete tematické priority? Nebo váš obsah do značné míry určuje sám literární a knižní provoz?
Jak kdy. Zrovna jsme teď řešili, že nám moc nejde reflexe současné české literatury, protože to je asi vůbec to nejtěžší – kriticky sledovat aktuální domácí produkci. Ale obecně tomu není tak, že bychom si potřebovali pravidelně definovat priority a strategické cíle. Naším záměrem je, jak říkáte, sledovat knižní trh a komentovat knižní novinky – to je dané dlouhodobě. Další projekty, do kterých se pouštíme, jsou hodně ovlivněné otázkou, jestli na ně seženeme financování. A obecněji na celý kolektiv doléhá to, že veškerou naši energii spotřebuje zabezpečení každodenního provozu časopisu. Všichni to děláme jako své druhé či třetí zaměstnání.
Vizuál k podcastu iLiPodcast: Pod hřbety knih, repro: ČT art
Které materiály vykazují nejvyšší čtenost?
Něco jsou určité jistoty, například Nobelova cena, tam bodujeme pravidelně. Něco je zcela nečekané – například když spisovatelka Bianca Bellová napsala sloupek o tom, proč není feministkou, ani jsme nepředpokládali, jak velký ohlas ten článek vzbudí. Dobrou čtenost mají výběry nejlepších knih roku a podobné přehledové materiály. Ale tomu je asi tak všude.
Po celou dobu se tu více či méně bavíme o penězích. Představte si, že byste jich najednou – reálné důvody nechme pro tuhle chvíli stranou – měli dost. Kam byste iLiteraturu posunula?
Byla by důkladnější, propracovanější, pestřejší, jistě i pohotovější. Kreativních nápadů máme dost, ale není energie a kapacita. Konkrétně: Kdybychom třeba měli tři placená místa po třiceti tisících, ne po deseti tisících měsíčně, vypadalo by to pochopitelně jinak. Když lidi zaplatíte, můžete po nich něco chtít – aby dodržovali termíny, aby o své práci víc přemýšleli, byli otevření kritice, měli čas a chuť ji reflektovat.
A kdybych disponovala ještě větším balíkem, otevřela bych web i jiným disciplínám. Kulturní člověk nechce jenom knížky, chce jít i do divadla, chce si přečíst něco o hudbě. Ostatně i v našich současných podcastech se snažíme literaturu propojovat s jinými disciplínami. Ovšem jednou z disciplín je i AI – a to je velká otázka. Umělá inteligence už umí připravit referát o knize. Když do ní „nasypete“ PDF soubor s textem knihy, ona vám sepíše, o čem ta publikace je. S naším programátorem jsme se bavili, jak toho využít, nebát se toho. Jsem si ovšem vědoma, že tohle může být velké nebezpečí právě i pro weby jako je iLiteratura: V jednom odstavci vám stroj bleskově napíše, o čem dílo je, a to lidi možná zajímá mnohem víc, než co si o tom myslí tenhle recenzent nebo tamta kritička.
Vizuál k podcastu iLiPodcast: Pod hřbety knih, repro: iLiteratura
Takže kritika jako disciplína je na ústupu?
Když se ptám svých studentů na pražské filozofické fakultě, jak se rozhodují, kterou knihu si pořídit, nikdy neřeknou, že na základě recenze. Jednak proto, že z českého mediálního prostoru recenze postupně mizí, jednak proto, že způsob vyhledávání informací je u dnešních studentů prostě jiný: Jdou na Goodreads nebo na jiný internetový zdroj. Spíš reagují na to, o čem se mluví na sítích, než aby aktivně vyhledávali fundované nebo polemické názory. Když se jich ptám, jaká znají česká kulturní a literární periodika, nejsou schopni jmenovat ani jedno.
To skoro vypadá, že iLiteratura vznikla v domácích podmínkách jako svého druhu technologický předvoj, a dneska jste už vlastně médium „dinosaurů“. Jistě, přeháním, snad mi však rozumíte, kam tím mířím.
Ale ano. Proto jsme zkusili právě i podcasty, protože i my jsme zjistili, že nejmladší generace knihy téměř už nečte, a když nějak literární díla přijímá, tak primárně poslechem.
Vedete iLiteraturu od roku 2002. Jak dlouho to ještě chcete vydržet?
V poslední době si každý rok říkám, jestli už s tím nemám skončit. Ale zároveň mě ta práce opravdu baví a jsem ráda s lidmi, kteří na webu se mnou spolupracují. Pravda také je, že kdybych měla komu iLiteraturu předat, tak ji předám. Ale zatím takového člověka nemám.
Jovanka Šotolová získala za své překlady autorů především současné francouzské literatury několik ocenění, foto: ČT art – Josef Chuchma
Jovanka Šotolová (* 1961) absolvovala obor překladatelství a tlumočnictví na FF UK v rodné Praze. V letech 1985–1990 byla cizojazyčnou redaktorkou v nakladatelstvích Artia a Aventinum, v letech 1990–1993 středoškolskou učitelkou francouzštiny. Poté byla deset let na volné noze jako překladatelka, knižní redaktorka, lektorka. V roce 2002 nastoupila do Ústavu translatologie FF UK, kde působí dosud. Roku 2002 založila a dodnes vede internetové stránky o literatuře iLiteratura.cz. Přeložila řadu titulů ze současné francouzské beletrie.
