Šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov: Ticho umí být hlasitější než hudba
„Znám lidi, kterým se říká umělci, a přitom slouží zlu. Profitují z toho, že jsou součástí režimu, hájí ho a oslavují. Podle mě už zkrátka neslouží umění, ale právě režimu, a umění se pro ně stává nástrojem, jak udělat kariéru. Současně dělají z umění nástroj, jak režim upevnit,“ říká v rozhovoru pro web ČT art Semjon Byčkov.
Jako jeden z prvních umělců ruského původu odsoudil invazi na Ukrajinu, přestože se svojí vlastí už nemá víc než půl století v podstatě nic moc společného. Šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov ze SSSR v roce 1974 emigroval. V roce 1983 získal americké občanství. Vyšvihl se mezi světovou dirigentskou špičku. Má řadu ocenění včetně titulu Dirigent roku v rámci Musical America Awards z loňského roku. Diriguje přední orchestry a působí na významných operních scénách v USA a v Evropě. Jeho spolupráce s Českou filharmonií začala především Projektem Čajkovskij. Postupně společně nahráli kompletní cyklus jeho symfonických děl. Od roku 2018 orchestr vede jako šéfdirigent a hudební ředitel.
Před několika týdny jste zahájil další sezonu s Českou filharmonií, loni jste s orchestrem podepsal smlouvu na příštích pět let. Jaké máte s orchestrem konkrétní plány?
Mnoho koncertů, mnoho turné, mnoho nahrávek, mnoho zkoušek a ještě více zkoušek. Jedině tak udržíme vysokou kvalitu.
Proč jste se rozhodl zůstat tak dlouho s Českou filharmonii? Můžete přece vést spoustu jiných velkých orchestrů.
Protože je jedinečná, jako žádná jiná na světě. Česká filharmonie pro mě má jedinečnou osobnost, která se odráží v její muzikalitě, zvuku. Podle mě to je dané tradicí a polohou orchestru a v neposlední řadě rolí, kterou hraje v životě komunity. Asi slyšíte, že jsem opatrný, neříkám, že jsme lepší než ostatní. Říkám pouze, že jsme jiní. Na světě je dnes jen málo těles, která mají velmi výraznou osobitost. Navíc je strašně důležité, aby mezi lidmi, kteří spolu musí žít, fungovala dobrá chemie. Je to jako rodina. Kdybych se necítil v orchestru dobře, nikdy bych pozvání nepřijal.
Semjon Byčkov s ministrem kultury Danielem Hermanem 16. října 2017 v Praze, kdy podepsal pětiletou smlouvu na vedení České filharmonie po zesnulém Jiřím Bělohlávkovi, foto: ČTK – Michal Kamaryt
Jak rychle dokážete zjistit, že mezi vámi a orchestrem je správná energie?
Vlastně docela dost rychle. V případě České filharmonie u mě nastal rozhodující okamžik při projektu Čajkovského symfonie Manfred. Nejdřív jsme ji zkoušeli a hráli v Českých Budějovicích. Když jsme začali, hudebníci tu skladbu neznali. Neměli ji v paměti, navíc je v mnoha ohledech komplikovaná, takže bylo velmi těžké z toho při zkouškách něco udělat. Provedení bylo nakonec tak nějak v pořádku, nikoli skvělé. Vrátil jsem se pak, řekněme, o půl roku později. Měli jsme stejnou skladbu nahrávat – a já jsem orchestr v podstatě nepoznával. Předchozí zkušenost úplně změnila jejich názor a skladba se stala v jejich podání najednou pozoruhodnou. O několik let později mi jeden z hudebníků dokonce řekl, že se stala jednou z jeho nejoblíbenějších. Od té chvíle se začal náš vztah rozrůstat, až mě požádali, abych se stal jejich tatínkem.
Nynější sezonu jste otevřeli díly Antonína Dvořáka, jež jsou České filharmonii naopak velice blízká. Dokázali jste díky vzájemné chemii, kterou popisujete, i v této hudbě najít něco pozoruhodného a nového?
Nikdy nepřestaneme nacházet nové věci v tom, s čím jsme žili celý život. Nemusíme nic vymýšlet, partitura je od doby jejího vzniku stále stejná. Měníme se však my. Jak procházíme životem, proměňujeme celkovou atmosféru hudebního obrazu. Přesto samozřejmě vždy hrozí nebezpečí, že u takové hudby zabředneme do opakování a zvyku. Nemluvím o tradici. Tradice je něco jiného, to je duchovní záležitost. Myslím o zvyku v tom, že někde zpomalím, někde zrychlím, tohle zahraji hlasitěji, tohle zase tišeji. Návyky jsou velmi nebezpečné, protože přinášejí rutinu. Aby se jí člověk vyhnul, musí si neustále klást otázky. Proč to děláme právě takhle a ne jinak? Podíváte se na partituru a najednou si uvědomíte něco, co vás předtím nenapadlo. Z toho vzejde svěží prvek, právě proto, že dnes jsme jiní než minulý týden, minulý rok nebo před půl stoletím.
Zázračnou věcí je, že když Česká filharmonie vznikla, uvedl s ní svoji hudbu sám Antonín Dvořák. A pak to všichni dělali znovu a znovu: Ančerl, Neumann, Kubelík. Tahle legenda žije dál. Orchestrální hudebníci hrají vždycky víceméně ze stejných partů. Na jedné stránce pak mají tužkou přidanou spoustu věcí, protože tenhle dirigent chtěl, aby se z piana stalo pianissimo, a jiný dirigent chtěl, aby se stejné piano hrálo jako forte. Všechno se pořád přidává, takže nakonec je skoro těžké vidět noty. Samozřejmě ty noty i poznámky znají nazpaměť. V takové situaci je však nejlepší začít s čistou stránkou. Když se vracím ke kusům, s nimiž jsem už mnohokrát pracoval, beru si úplně novou partituru. Nechci být vězněm svých starých nápadů a zvyků. Pro hudebníky v orchestru staré partitury představují bezpečí. Nemohu jim je zcela vzít.
Semjon Majevič Byčkov
Narodil se v roce 1952 v Petrohradě do židovské rodiny. Nejprve studoval na hudebně zaměřené sborové škole Michaila S. Glinky a poté pokračoval na leningradské Konzervatoři N. A. Rimského-Korsakova. Roku 1973 vyhrál Rachmaninovu dirigentskou soutěž, ovšem nesměl uplatnit cenu pro vítěze – příležitost dirigovat Leningradskou filharmonii. Zažádal si totiž o výjezdní víza. Ta obdržel. Se sto dolary odjel roku 1974 do Vídně. O rok později odcestoval přes Itálii do Spojených států. Absolvoval newyorskou konzervatoř Mannes School of Music. Prvním stabilním a důležitým angažmá bylo hudební šéfování (1985–1989) Buffalo Philharmonic orchestra, během něhož začal být zván jako host k významným orchestrům a podepsal desetiletou nahrávací smlouvu s vydavatelstvím Philips Classics Records.
Na konci osmdesátých let se Byčkov přesunul do Evropy. V letech 1989–1998 působil na pozici hudebního ředitele pařížského tělesa Orchestre de Paris; nadto se roku 1990 stal hlavním hostujícím dirigentem Petrohradské filharmonie. V letech 1997–2010 vedl Symfonický orchestr v Kolíně nad Rýnem. V roce 2012 přijal nově zřízenou dirigentskou pozici u Symfonického orchestru BBC. V sezoně 2016/2017 se stal jedním z hostujících dirigentů České filharmonie. Od sezony 2018/2019 je jejím šéfdirigentem a hudebním ředitelem. Manželkou Semjona Byčkova je francouzská klavíristka Marielle Labèque, která proslula především ve dvojici se svou sestrou Katiou.
Není takové bezpečí v hudbě poněkud nebezpečné?
Ano, velice nebezpečné. Ale oni jsou na těch partiturách závislí. Orchestr hrál některé Dvořákovy skladby z partitur vydaných v době, kdy vznikly. Samozřejmě existuje i nové vydání. Takže jsem řekl, že bych to rád hrál z té nové sady partů. Ach, můj bože! Málem se nervově zhroutili. Dokonce mi volal koncertní mistr orchestru, že je to příliš stresující. A já jsem se smál a říkal jsem: Poslyšte, já nebudu dělat žádnou revoluci, jen prostě chci, aby orchestr viděl čisté party. Uděláme určité rozdíly oproti tomu, na co jste zvyklí. Jsou důležité, ale ne převratné, takže buďte trpěliví a věřte mi.
A…?
Nakonec to bylo fajn. Samozřejmě, že měli u sebe pořád staré partitury a porovnávali si je. Muzikant totiž hodně lpí na svém rukopisu v partech a na svých drobných poznámkách. Zachycují určitý proces. Pokud nemají partitury žádné poznámky, znamená to, že buď jsme líní, nebo ta hudba není dobrá. V hudbě, která není nejlepší, není co objevovat, naopak nesmrtelná hudba nemá žádné limity.
Kdysi jsem od vás slyšela, že dirigent musí být vůči hudbě jako chameleon. Nicméně když mluvíte o osobnosti, kterou přinášíte do hudby, zní mi to jako pravý opak…
Když jsem mluvil o chameleonovi, měl jsem na mysli, že dirigent není jen hudebník. Vidím tam v některých ohledech stejný princip jako u herců. Každý skladatel a každá skladba mají svůj vlastní svět. Představte si to jako různé planety. Když hrajete Stravinského a po něm Brahmse, nemůžete mít stejný přístup k práci. Musíte se měnit, abyste se přizpůsobili duchu konkrétního skladatele a konkrétního období, v němž se ta hudba zrodila, protože doba Bacha není dobou Brahmse. V tomto smyslu musím být chameleon.
Zmínil jste roli České filharmonie ve zdejší společnosti. Podle webu ministerstva kultury je klasická hudba prioritou české vlády. Má podle vás hudba skutečně v očích české společnosti i vládnoucích elit dostatečnou prioritu?
Víte, toho nikdy není dost. Chceme větší podporu od vlády i od soukromníků. Chceme, aby klasická hudba byla středobodem života společnosti. Je to idealistické a trochu utopické. V České republice ovšem je role vážné hudby neskonale větší než v mnoha jiných západních zemích. Podívejte se například na hudební výchovu ve školách. Máme rozsáhlý program vzdělávání mladých lidí, zájem o hudbu tady přichází velmi brzy v životě. V našem publiku vidíme mladé i starší lidi. Svědčí to o tom, že klasická hudba hraje v životě společnosti obrovskou roli. Opravdu mám dojem, že platí to rčení „co Čech, to muzikant“, každý člověk, který se v této zemi narodí, má cit pro hudbu. Z většiny se nestanou profesionální hudebníci, nicméně hudba se jich dotýká, vibrují při jejích zvucích. V jiných, třeba i větších a vyspělejších zemích, se klasická hudba ve školách neučí, ještě méně v rodinách.
Když se podívám na publikum tady v Praze, strašně mi připomíná publikum, s nímž jsem vyrůstal, když jsem ještě žil v Petrohradě. Inteligentní publikum, což mohou být lidé, kterým říkáte střední třída, nebo lidé, kterým říkáte vyšší společnost, nebo ti, kteří pracují v továrně a večer poslouchají hudbu. Jsou to celé vrstvy společnosti. A nejde o to, že by se chtěli pěkně obléct a předvádět se. Poslouchat hudbu je pro ně něco existenciálního, což považuji za velmi cenné. Hned se to nezmění, protože je to v DNA tohoto národa.
Fotografie k projektu The Next Generation. V této „kolonce“ na umělcových stránkách mimo jiné stojí, že Byčkov byl v roce 2016 jmenován čestným členem Královské hudební akademie a roku 2022 mu byl udělen čestný doktorát, zdroj: semyonbychkov.com, foto: Marco Borggreve
Jedna věc je publikum, druhá věc politika. Co soudíte o protestech některých členů nejrůznějších českých orchestrů, které nedávno proběhly pod iniciativou Hraju forte – mají proč protestovat?
Samozřejmě, že vždy existují důvody k protestům. Protest je reakce. Pokud vás realita znejistí a máte pocit, že může být znehodnoceno, na čem jste celý život pracovali, budete reagovat; v demokratické společnosti je to přirozené. Tato reakce však nebude adresována režimu, protože v naší demokratické společnosti nenazýváme vládu režimem, ale vládou. Nechci hodnotit rozhodování vlády, zároveň si vždycky myslím, že se snadno zapomíná na to, že jakákoli vláda musí rozdělovat veřejné peníze mezi obyvatelstvo a všichni peníze chtějí a potřebují. Kdo se bude cítit, že zůstal pozadu, bude protestovat. Ve společnosti považuji protest za nutnou součást života, stejně tak je to součást výzev pro každou vládu.
Zmínil jste nedemokratický režim. Ruskou invazi na Ukrajinu jste odsoudil jako jeden z prvních původem ruských umělců na světě. Čekal jste, že Rusko rozpoutá válku těchto rozměrů a brutality?
Ano, ano. Myslím, že jsem byl jedním z mála lidí, kteří si byli jisti, že k invazi dojde.
Jak na situaci hledíte nyní?
Stejně; situace je pořád taková jako na začátku. Mnoho měsíců předem jsem se toho obával a měl jsem k tomu své důvody. Například v květnu 2021 média informovala, že se mnoho tisíc vojáků ruské armády shromáždilo na hranici s Ukrajinou ve Volyni, údajně na cvičení. Navíc historie nám jasně ukazuje, co se stalo v roce 1968 nebo v roce 1956. Musíme mít paměť a nezapomínat.
Jakou roli může podle vás hrát umění nebo konkrétně hudba v tomto druhu uchovávání paměti? Přemýšlíte o tom?
Víte, to je poměrně složitá otázka. Nejsem naivní, abych si myslel, že umění může změnit svět. Zároveň však umění, konkrétně hudba, způsobuje, že si člověk více uvědomuje a vnímá, co je život. A to je ten paradox. Je to vlastně, čím jsme jako lidé. Jdeme na koncert a posloucháme Beethovenovu Devátou symfonii o bratrství a v tu chvíli jsme zušlechtěni. Je nám dán krásný emocionální stav. A kéž bychom si ho dokázali uchovat, když opouštíme koncertní sál! Někteří lidé přijdou, poslechnou si to a budou mít z té přísahy radosti slzy na krajíčku, ale potom odejdou z budovy a dál vydávají rozkazy k válce a k zabíjení. Tak to bylo u nacistů, v případě Stalina a mnoha dalších. Nabízí se otázka, proč tedy nejsme schopni dovolit umění, aby nás od takových projevů zla odradilo?
Ale to platí i pro samotné umělce…
A to mě přivádí k druhému aspektu vaší otázky. Znám lidi, kterým se říká umělci a přitom slouží zlu. Profitují z toho, že jsou součástí režimu, hájí ho a oslavují. Podle mě už zkrátka neslouží umění, ale právě režimu, umění se pro ně stává nástrojem, jak udělat kariéru. Současně dělají z umění nástroj, jak režim upevnit. Říkám si, není to divné? Umělci se zabývají velkými uměleckými výtvory, Verdim, Wagnerem a Beethovenem. Všechna ta hudba mluví o naší existenci, o konfrontaci dobra a zla, o snaze najít harmonii v rámci konfliktu. Když se tím někdo zabývá každý den, jak je možné, že se jeho život nepromění v něco lepšího? A když se to tedy nestane umělci, proč by se to mělo stát zbytku společnosti?
Šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie Semjon Byčkov vystoupil na tiskové konferenci 13. dubna 2022 v Praze, foto: ČTK – Kateřina Šulová
Zeptám se přímo. Co může teď hudebník, který zůstal v Rusku, podle vás udělat, aby vyjádřil nesouhlas s válkou, pokud vůbec něco?
To je nejbolestivější otázka. Způsob, jakým jsme my na Západě reagovali a reagujeme na tuto situaci, je poměrně iracionální. Pro nás je to lidské, jsme naprosto pochopitelně emotivní. A tak jsme se rozhodli, že pokud má někdo ruský pas, tak ho nepřijmeme. Jenže měli bychom se rozhodovat spíš individuálně, protože existují ruští umělci, kteří jsou ušlechtilí, ale zároveň z nějakého důvodu nemohou opustit zemi. Život není jednoduchý, mohou mít rodiny se starými rodiči, kteří se nedokážou najednou odstěhovat. Mohou mít spoustu důvodů, proč musí přežít v nesvobodě. Když řeknou něco proti režimu, stačí, když dají zmínku na sociální sítě, dostanou osm let vězení. A co dvacet pět let v gulagu? A co třicet? Musíme nazývat věci tak, jaké jsou, tohle je čirý fašismus. Naprosto chápu, proč někdo není schopen najít sílu proti tomu vystoupit a není schopen se osvobodit. Této části rozumím velmi dobře. A nikdy bych to neodsuzoval, protože abyste byla schopná odejít, musíte být svobodná. Sám jsem se rozhodl v roce 1974, ale ne každý se tak může a chce rozhodnout.
Na druhé straně se však nacházejí ti, kteří slouží režimu a mají z něj prospěch. Těm bychom rozhodně neměli dávat platformu na to, aby se stejně chovali mimo svoji zemi. S tím naprosto souhlasím.
Pokud mluvíme o principu kolektivní viny, mají podle vás teď, po víc než roce a půl války, obyčejní Rusové právo nevědět nebo nezajímat se o to, co se děje?
Před mnoha lety, doslova před začátkem mé první sezony v roli hudebního ředitele, jsem musel poskytnout mnoho rozhovorů pro média. A vzpomínám si, jak jsem mluvil s jednou novinářkou a narazili jsme na téma holokaustu. A ona pronesla něco, co mi od té doby zůstalo v paměti. Řekla, že za války byli lidé, kteří nevěděli, co se děje. To je pravda, tehdy nevěděli, ale dnes, v čase internetu, právo nevědět nikdo nemá. Lidé však vesměs sledují kanály sloužící vládní propagandě, takže mají vymyté mozky. Je to jejich chyba? Spíš je to jejich bolest. Pravdu poznají, až když ji pocítí, protože poslouchají, že Rusko bojuje proti nacistům a další nesmysly. Je to jako dostávat chléb, který není pravý. Když ho jíte každý den, věříte, že jde o skutečný chléb, dokud nakonec skutečný neochutnáte.
A máte tedy vy, jako umělec, jehož hlas by mohl být více slyšet, tak trochu povinnost odhalovat pravdu?
Když jsem poprvé odsoudil válku, okamžitě jsem slyšel, že umění a politika by se neměly míchat. Ano, souhlasím. Jde jen o to, jestli se opravdu bavíme o politice. Je válka politika? Ve válce se nebavíme o politice, mluvíme o životě a smrti. Mluvíme o lidech, kteří jsou vražděni jen proto, že někdo rozhodl, že nemají existovat takoví, jací jsou a jací si zaslouží být.
Často se člověk nemůže ubránit určitému negativnímu pocitu, když například potká v Praze na ulici nebo v restauraci větší skupinu rusky hovořících, hlučných lidí. Co běží hlavou vám?
Je to neuvěřitelně fascinující otázka. Od začátku války v takové situaci přemýšlím, jakou roli v té válce ti konkrétní lidé mají. Podobný pocit, jako když člověk přišel do Německa a viděl generaci, která byla dospělá za války. Válka samozřejmě skončila a šlo o samé dokonale milé a civilizované jedince. Ale byli před pár lety s nacisty? Tady to znáte možná ještě víc ve vztahu ke komunismu. Miliony lidí byly členy komunistické strany, někteří z těch lidí vraždili, někteří udávali, někteří jen oportunisticky podepsali a někteří upřímně věřili v myšlenku komunismu.
„Jedním z nejvýznamnějších z nich byl legendární učitel dirigování Ilja Musin, který 65 let učil v Leningradu (dnešním Petrohradu). „Musin byl vším,“ říká Semjon Byčkov (na snímku) na adresu jednoho ze svých učitelů. „I v 95 letech měl vůli stále se něco učit a dělat pokroky,“ zdroj: semyonbychkov.com, foto: Marco Borggreve
Váš otec byl v Sovětském svazu také členem komunistické strany, je to tak?
Můj otec v roce 1941, když pro Sovětský svaz začala válka, právě dokončil školu, bylo mu sedmnáct let. První dva roky války se připravoval na to, že bude mužským ošetřovatelem v armádě, a pak šel do války. Než šli do boje, tak všichni přísahali na komunistickou stranu a stali se jejími členy. Nikdo se jich neptal: Chceš vstoupit, nebo nechceš? Prostě se stalo. Nikdy, nikdy nikoho neudal ani nešpehoval. A byl to on, kdo mi vysvětlil realitu našeho života, když mi bylo přibližně dvanáct let. Kolektivní vina je prostě velmi složitá věc. Pokud jste členem společnosti, která páchá zlo, tak pokud necítíte stud a strašlivý pocit viny i v případě, že sám nic nepácháte, jste spolutvůrcem zla. Němci mají nad sebou dodnes mrak pokání. Proč jsme to udělali? I kdybychom to neudělali my, proč to udělali naši rodiče, prarodiče? A to je podle mě jediné, co by jim jednou mohlo zabránit, aby se znovu stali takovými jako za Hitlera.
Střední Evropa zrovna nevyniká délkou paměti, jak můžeme vidět třeba hned v poslední době u našich sousedů…
Krátká paměť je jedna věc, ale podívejte se na jiný příklad stejně fašistické společnosti jako Německo, na bývalý Sovětský svaz. Nikdy neprošli pokáním nebo jen uznáním neuvěřitelné viny. Koncentrační tábory se nedatují do dob Stalina, začaly hned po občanské válce. Vznikly celé, jak to nazvat, vrstvy společnosti určené k zabíjení. Vyhladili obrovské množství vlastních lidí a pak přišla druhá světová válka a nakonec vyhráli. A pokud jste vítěz, nemáte být souzeni.
V sedmi letech jste samostatně vystupoval jako pianista, ve třinácti jste měl první dirigentské zkušenosti. Byl jste talentovaný chlapec s velkou budoucností. Kdy vám poprvé naplno došlo, jaká je země, ve které žijete?
První informace mi dal, jak už jsem zmínil, můj otec jako dvanáctiletému. Byl zimní večer, a i když byla venku velká tma, šli jsme spolu na procházku. A během ní mi vysvětlil že to, co mi říkají, je prostě lež. Takhle to vysvětlil dítěti. Vzal na sebe neuvěřitelné riziko, protože kdybych o tom nevědomky řekl ve škole nebo kamarádům, skončil by ve vězení.
Další zlom si pamatuji trochu později, když jsem se v roce 1968 vrátil z letních prázdnin na Krymu. Šel jsem po ulici a viděl velkou skupinu lidí, jak stojí a čtou něco v novinách Pravda. Bylo to oznámení, že sovětská vláda přijala rozhodnutí pomoci svým bratrům v Československu a zachránit je. Prvního září o deset dní později začala škola. A naše paní profesorka dějepisu byla členkou strany, dokonce stranickou vedoucí na celé škole. Bavíme se o invazi do Československa a najednou jeden z kluků prohlásí, že to bylo správné rozhodnutí, které naše vláda udělala, že poslala tanky, abychom zachránili zemi i socialismus. A bylo ticho. Profesorka se dívala na něj a na nás. Nemohla nic říct, tak mlčela. Ale ještě dnes, po padesáti pěti letech, si stále pamatuji její oči. Bolest a stud v jejích očích. Přitom zastávala funkci v podstatě školní stranické vůdkyně, a přesto byla naprosto realistická a chápavá k tomu zlému činu, který byl spáchán.
Zahajovací koncert 128. koncertní sezony České filharmonie pod vedením jejího šéfdirigenta a hudebního ředitele Semjona Byčkova; Praha, Rudolfinum, 27. září 2023, foto: ČTK – Kateřina Šulová
Jak jste pak prožíval svůj odchod do emigrace?
Svobodu jsem si vybral o sedm let později, za tu dobu se mi nasčítaly další životní zkušenosti. Obecně po šestidenní válce, kdy se Izrael dokázal ubránit, byla atmosféra pro nás Židy strašná. Diplomatické vztahy mezi Izraelem a Sovětským svazem byly přerušeny, v Sovětském svazu vrcholila antisemitská kampaň. Můj otec byl velmi významný, dělal výzkum v armádě, a když z armády odešel, dostal nabídku na práci ve velké vědecké instituci na kraji Moskvy. Ale abyste mohli žít v Moskvě nebo v dalších městech, museli jste mít povolení, které on získal pouze dočasné. Po roce se muselo rozhodnout, jestli se to dočasné stane trvalým, ale úřady mu ho neudělily, protože byl Žid. Vrátili jsme se do Petrohradu, tedy Leningradu, a hledal práci. Jeho bývalí spolužáci a kolegové mu říkali, že takového odborníka velice potřebují, ale nemohou ho vzít, protože kvótu na pracovníky židovského původu, což byla jedna čtvrtina, mají zaplněnou. Takže jsem denně vídal svého otce v depresi. Není to moc hezké a nutí vás to přemýšlet. Byl jsem svobodný, a přestože mně osobně Sovětský svaz nabízel obrovské možnosti, odchod byl úlevný.
Čas trávíte v Londýně, v Praze, v Paříži i na pobřeží Francie. Co pro vás znamená být doma?
Doma jsem tam, kde jsem šťastný, a šťastný jsem, když dělám hudbu. Hudba je můj život. Nyní se cítím nejlépe na baskickém pobřeží Francie, v přírodě. Chci být na venkově, ne ve velkoměstě, když zrovna nediriguji.
A posloucháte hudbu, pokud zrovna nepracujete?
Neposlouchám moc hudbu, která nesouvisí s tím, co dělám. Neustále totiž žiji s tóny. Buď v uších, protože někdo hraje pro mě nebo se mnou, nebo jen v mojí hlavě. Ve tři hodiny ráno mi tam pořád ještě hraje hudba. Nejvíc si proto cením ticha. V restauracích, kde hrají hudbu, je obvykle prosím, aby ji vypnuli. A když odmítnou přestat, protože říkají, že ji chtějí poslouchat ostatní lidé, což mimochodem vůbec není pravda, tak jdu do jiné restaurace. Je to nemoc naší doby.
Myslíte, že se bojíme ticha?
Absolutně. Nevím, proč se ho bojíme, je přece krásné. Když mluvím právě v restauraci s číšníky, obdivuji jejich schopnost dělat náročnou práci celý den v takovém hluku. A oni souhlasí s tím, že až když přijdou domů do ticha, uvědomí si, jak jsou unavení.
Kdysi jsem slyšela názor, že když hudební skladatel často používá ticho, je to ta nejodvážnější věc, kterou může udělat…
S tím souhlasím, přitom tato ticha v hudbě jsou stejně důležitá jako zvuky, protože jsou naplněna napětím nebo očekáváním. Fungují jako otazník. Otázka, po které přestane přicházet odpověď. Je velice zajímavé, jak hlasité ticho dokáže být. Představte si hudební frázi, kde máte několik krátkých tónů a mezi nimi velmi krátké pauzy. Jakmile začneme věnovat pozornost těmto malým pauzám, charakter hudby se okamžitě změní. Tak důležité jsou. Gesta dirigenta nesledují hudbu, ale ticho.
A mohou být gesta v rozporu s hudbou? Byl jste studentem Ilji Musina, který formuloval dirigentské umění nejen jako zvukové, ale i jako vizuální umění.
Dirigování je nejméně pochopené ze všech jevištních profesí. Hrajete na nástroje, ze kterých vydávají zvuk vaši kolegové. Oni jsou vaším nástrojem. A zvuk vyvoláváte prostřednictvím gesta, přičemž gesto musí být v souladu s hudbou, která se hraje. Vzpomínám si však na dva výjimečné dirigenty, jejichž gesta byla suchá a tvrdá. Hudebníci se snažili zahrát zpěvnou linku hudby, ale také sklouzávali k příkrosti. Hudebník je totiž zvláštním způsobem podvědomě ovlivňován gesty, která dostává. Jako dirigent tak musíte disponovat obrovským arzenálem, z něhož si prostě vezmete, co je v danou chvíli potřeba. Vaše gesto musí odpovídat charakteru, duchu a tempu hudby, která se právě interpretuje.
Je tohle důvod, proč jsou někteří dirigenti mezi orchestry méně oblíbení?
Ano, hlavně pokud mají hudebníci pocit, že je dirigent spíš ruší, než jim pomáhá. Samotného mě tohle napadlo teprve před několika málo lety. Zpočátku se velmi staráte o to, abyste od orchestru dostali to, co od něj potřebujete. Ale musíte si také uvědomit, co od vás potřebuje orchestr. Láska musí být oboustranná, jinak nemůže vydržet.
