Není Dvořák jako Dvořák. Česká filharmonie a intelektualismus Byčkova a Schiffa
Česká filharmonie servíruje v nové koncertní sezoně dílo Antonína Dvořáka ve vrchovatých porcích a v proporcích často odlišných, než jak u ní bývá zvykem. Příkladem budiž poslední ze tří úvodních koncertů nynější sezony. Děly se na něm zajímavé věci.
Přítomná 128. sezóna České filharmonie (ČF) zatím působí jako ochutnávka Roku české hudby. Letopočet 2024 totiž bude upomínat na dvě stě let od narození Bedřicha Smetany. Nejen jubilantova, nýbrž obecně hudba českých autorů se hojně objeví v dramaturgii tuzemských orchestrů, ansámblů, sborů a divadel.
Česká filharmonie do prvních tří týdnů nové koncertní sezóny zařadila hudbu Antonína Dvořáka. Zatím to byly samé highlighty: v Rudolfinu zněly Symfonie č. 7 d mol a Symfonie č. 8 G dur, houslový i violoncellový koncert (houslista Augustin Hadelich interpretoval skladbu tak odevzdaně, že podle některých zastínil i památné výkony Josefa Suka), koncertní předehry V přírodě a Othello. O to víc se upínal zrak publika směrem k poslednímu ze tří úvodních koncertů sezóny. Ten nabídl nejznámější z triptychu Dvořákových koncertních předeher, Karneval, dále Koncert pro klavír a orchestr g moll a Symfonii č. 9 e moll „Z nového světa“, od jejíž světové, newyorské premiéry uplyne letos 16. prosince sto třicet let.
Šéfdirigent ČF Semjon Byčkov často nabízí neotřelé a obohacující pohledy na českou hudbu. Ani teď tomu nebylo jinak. Z prvního kusu večera jiskřila energie na všechny strany. Koncertní předehra Karneval op. 92 byla podána ve svižném a pevném tempu, avšak přes svůj nepochybný náboj vyzněla jaksi upjatě. Byčkov, mistr dramatu a emocí, tlačil skladbu dopředu spíše jako nějaké pozdně dramatické dílo, než aby ji nechal dýchat a rozkvétat. Zvuk výborně hrajícího orchestru tak v Karnevalu zapůsobil spíše svojí intenzitou a velkolepostí než roztančeně a slavnostně.
Z výstavy Antonín Dvořák: Můj život a dílo, která se do konce září 2024 koná v pražském Muzeum Antonína Dvořáka u příležitosti zápisu Archivu Antonína Dvořáka do Mezinárodního registru Paměti světa UNESCO, foto: ČTK – Ondřej Deml
Vrchol koncertu je potřeba hledat uprostřed programu. Vyprodané Rudolfinum vyslechlo Koncert pro klavír a orchestr g moll, jediný svého druhu, který Antonín Dvořák složil. Historie tohoto romantického klavírního díla, plného neobvyklých melodií a frází, je prostoupena odmítáním – pro svoji nepopiratelnou invenci je totiž některými odsouván pro hráčskou obtížnost, která se přitom nezrcadlí v kýženém efektu na posluchače. Stejně jako u Dvořákova houslového a violoncellového koncertu stojí gros této skladby kdesi uvnitř, v sofistikovanosti a vycizelované estetice. To sólista večera, devětašedesátiletý András Schiff, Brit židovského původu narozený v Budapešti, dobře ví. Patří totiž mezi ty, kteří dláždí cestu této skladbě několik desetiletí. Schiff hrál Dvořáka zpaměti, a přestože se mu tempo skladby za ty roky rozvolnilo a pár notiček mu tentokrát dokonce spadlo pod klaviaturu, těžiště jeho výkonu bylo potřeba hledat jinde – v originalitě interpretačního výrazu a v intelektuálním přesahu, patrném prakticky vždy, když Schiff hraje. Slyšeli jsme odlehčeného, nezvykle uvolněného a nesmírně prozářeného Dvořáka. Ten místy připomínal Schiffovo bachovské mistrovství. Třeba opakování hlavního tématu, stejně jako celá pomalá věta, zářily silnými paprsky. Schiff vytahoval ze skladby více poetiky než dramatiky. Tu a tam zpomaloval (možná by bylo lepší napsat, že si s tempem dělal, co chtěl), korigoval dynamiku, občas neváhal použít ráznější frázování.
Vnímavý Byčkov a orchestr mu k tomu poskytli nekonečně prostoru. Česká filharmonie hýřila barvami! Poznat to bylo především v konfrontaci k Schiffovi, který jako by zůstával kdesi ve svém snění. Nedočkali jsme se žádných zásadních zvratů ani efektních kreací sólisty (třeba v kadenci na závěr první věty), ostatně to od Schiffa ani nemůžeme očekávat. Legendární klavírista představil elegantního a snového Dvořáka, který například v závěru pomalé věty utíkal kamsi až za ono silné světlo, linoucí se z Dvořákovy síně. Po dlouhém a uctivém potlesku přidal efektně podanou (!) Beethovenovu Bagatellu č. 4, op. 126. Bylo dobře, že Schiff přijel tuto skladbu osobně zahrát s Českou filharmonií.
Rezidenčním umělcem 128. sezóny je britský pianista maďarského původu, sir András Schiff. Na fotce při zkoušce, foto: Petr Chodura
Po přestávce zazněla skladba, na niž většina sálu jistě čekala. Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“. Intelektuála Schiffa vystřídal intelektuál Byčkov. V jeho pojetí to byla dramatická hudba, plná širokých oblouků i gradací. Co však funguje v Mahlerovi nebo Šostakovičovi, nemusí vždy fungovat u Dvořáka. Byčkov nás zavedl do nejhlubších zákoutí ikonické skladby a odkryl spoustu neobvyklých míst a zvukových nuancí. Poctivý a detailní přístup však opomněl nejdůležitější hloubku Dvořákovy hudby, hloubku srdce. Symfonie zazněla jako univerzální lidské dílo, v kvalitě, v níž ji interpretují nejlepší orchestry světa. Česká filharmonie hrála jako skvěle namazaný stroj (z tak vycizelovaných hlasů občas mrazilo), ale pravá přidaná hodnota Dvořákova opusu tentokrát chyběla.
Posluchačky a posluchači ocenili výkon České filharmonie dlouhotrvajícím potleskem vestoje a „svého“ dirigenta několikrát vyvolali. Orchestr po pražském „nácviku“ odjíždí se všemi skladbami na velké asijské turné.
Recenzent navštívil koncert ve čtvrtek 12. října 2023.
