Hamlet, mladý divák a divadelní kritička. Čím inscenace v Hradci Králové může být užitečná

Scénografie i kostýmy laděné do černé barvy vytváří pocit moderní sterilnosti. Téměř blackboxová scéna přirozeně dovoluje vyniknout mizanscéně a hereckým výkonům. Vztahové vzorce i charaktery jsou sledovány pečlivě. Herci mají prostor najít motivace postav, což se odráží v přesných emocích, sdělnosti dialogů i jednání. V interpretaci však není kladen důraz na žádné konkrétní téma, přes něž by se příběh dánského prince vyprávěl.

Ústřední postavu ztvárňuje Vojtěch Říha. Jeho Hamlet je mladistvě energický. Umí se vzpouzet. Nechybí mu empatie a vřelost, která je však neustále rozkolísávána návalem emocí z neutěšených okolností. Objímá celý prostor jeviště a jeho intenzivní vnitřní svět postavy udává spád inscenace.

Vojtěch Říha v titulní roli inscenace Hamlet v Klicperově divadle, foto: Klicperovo divadlo – Patrik Borecký

Dovolím si tu inscenaci – ne zcela standardně – nahlížet přes odposlechnutou konverzaci mladých diváků, kteří byli na dopoledním představení pro školy. Chlapec středoškolského věku: „Tohle nám má pomoct při maturitě? Vždyť tohle je Hamlet roku 2010, a ne z 18. století. Normálně vytáhnul pistoli.” Ta slova mě vedla k zamýšlení nad uváděním klasických titulů, které mohou být i dramaturgickou volbou za účelem nabízet inscenaci právě školám.

Související článek

Hamlet v Národním divadle chce mluvit k dnešku, ale schází tomu odvaha

• Adéla Kalusová

Student se sice s 18. stoletím netrefil (napsání Hamleta je datováno lety 1600/1601), ovšem je zjevné, že vnímá dramatickou předlohu jako starou. Zároveň můžeme vyrozumět, jak na zpracování hry nahlíží. Tvůrčí tým v jeho očích předkládá inscenaci pojatou moderně. Tady bych se s mladým divákem shodla zhruba na půl. Možná proto, že jsem pravděpodobně viděla víc klasických titulů zpracovaných na divadle, než on. Podle mého názoru se tvůrcům v Klicperově divadle podařilo především esteticky naklonit inscenaci do obecného prostředí, jež působí moderně a oprošťuje předlohu od jejího konkrétního historického času. Tento tah je obvyklý, chce-li inscenační tým již na první pohled vyvázat tituly z jejich dávného časoprostoru. Příběhy, vztahy i postavy pak přirozeně nahlížíme v jejich podstatné obecnosti. Avšak moderní se inscenace stává teprve ve chvíli, kdy hledá a nasvěcuje konkrétní témata, jež navazují dialog s dnešní dobou. Příběh a v něm skrytá témata či motivy nestačí pouze předkládat.

Vojtěch Říha a Martina Czyžová v inscenaci Hamletv Klicperově divadle, foto: Klicperovo divadlo – Patrik Borecký

V Hradci Králové tedy Hamlet moderně pouze působí. Studentovi v duchu dávám za pravdu, že je to Hamlet jak z roku 2010. Inscenace není progresivní výkladem, výpravou ani hledáním aktuálních témat, která by výrazně rezonovala. Nicméně středoškolák i tak inscenaci považuje za moderní, což svědčí o tom, že jeho představa o divadle je (pro mě překvapivě) konvenční.

V závěru představení pak docházím k tomu, že pokud mladému diváctvu nabídnou v Klicperově divadle takovéhoto Hamleta coby první zkušenost se Shakespearem, tvar je to v zásadě povedený. Postavy i vztahy mezi nimi jsou přečtené i zahrané důkladně a konkrétně. Publikum se seznámí s příběhem a zvolený dramaturgicko-režijní přístup mu dává možnost jej zachytit a pochopit. A současně vstřícnou formou může hlavnímu hrdinovi této neobvyklé recenze – onomu mladému divákovi – ukázat, že divadlo jako médium je cenné především v tvůrčím přístupu k předloze, příběhu, tématu a v tom, že je živým setkáním, jež může otevřít diskuzi a inspirovat člověka k jeho vlastním úvahám třeba právě o povaze doby a jejích hrdinech.

Takže vcelku konvenčně pojatá královéhradecká inscenace může posloužit jako otevřená brána ke vstupu do nějaké základní divácké zkušenosti. A je lhostejné, že mě k žádnému vnitřnímu pohnutí neinspiruje.