Gabriel Král jako Karel Gott ve Švandově divadle. Zbabělec, anebo pouhý utěšitel?

Komunistické heslo V jednotě je síla! se na jevišti odráží v celkové uniformitě vkusu. Stejné lodičky, stejné botasky, stejné barvy. Právě jednotnost schovaná i v detailech zasazuje napřímo a vkusně děj do časového období. Hlavní postava urputně touží rozbourat kompaktnost a nudné tóny zářivými barvami, blyštivými flitry, barevnými filtry světel. Chtíč Gabriela Krále by mohl být symbolem ideového nesouhlasu, ale není tomu tak. Královi jde pouze o barevné filtry. Plytké, povrchní, jednoduché. Nebo je to přece jen zdání, klamání tělem?

Záběr z inscenace pražského Švandova divadla Návrat krále, uprostřed Anna Grundmanová a Jan Mansfeld, foto: Švandovo divadlo – Alena Hrbková

Tvůrci svůj názor tematizují v užité nadsázce, ale nijak zásadně v jevištním tvaru hlavní postavu nekonfrontují, nekomentují, nerozporují. Předkládají fabulovaný obraz skutečnosti, který v symbolu odráží postoj Gabriela Krále ke společenské situaci, a na publiku zůstává, jaké emoce v něm chování ústřední postavy vyvolá, jaký názor si na ni utvoříme. Názor tvůrců ze stylizace odhadneme, ale nenese se v rovině politické angažovanosti a morálního soudu.

Pravdou je, že od Jakuba Čermáka jsem čekala vyostřenější pohled na dobu i na ústřední osobnost československého popu. V Návratu krále dokazuje, že svůj režijní rukopis umí přizpůsobit danému divadlu a předpokládatelnému publiku, aniž by zradil sám sebe; prostě tentokrát je Čermák „soft“ verzí sama sebe. Pod estrádovou stylizací se tu totiž neskrývá žádná „čermákovská divočina“. Respektive: můžeme ji zahlédnout pouze v náznacích, například ve scéně s voodoo panenkou ukazující manipulativní sílu politického systému nebo v pyramidě postavené z toaletního papíru.

V Čermákově textu jsou předností (pseudo)intelektuální promluvy postav nesoucí komický potenciál. V inscenaci se převážně pracuje s velkým počtem herců na jevišti a každá postava je ve své stylizaci dotažená. Ovšem výslednému tvaru by výrazně prospěly dramaturgické škrty, jež by příběh zhustily a dodaly mu spád.

Matěj Anděl, Jan Mansfeld a Jakub Tvrdík v inscenaci pražského Švandova divadla Návrat krále, foto: Švandovo divadlo – Alena Hrbková

Asi nejsilnější devízou inscenace je spolupráce Jakuba Čermáka a Petra Marka (mimo jiné kapela Midi Lidi). Marek zkomponoval hudbu zvukově vycházející z originálů písní dané doby a se smyslem pro slovní humor je otextoval v duchu příbuzném tehdejším songům. Píseň Brundibár alias Včelka Mája budiž příkladem za všechny. Na jevišti tak zní hudba originální, přesto vycházející z typických melodií socialistického popíku. Právě v hudebních číslech může svůj pěvecký potenciál ukázat představitel hlavní role Jan Mansfeld. Přestože je stavěn do nenáročných choreografií estrádního charakteru, prokazuje hlasovou i pohybovou vybavenost.

„Nejsem zbabělec, já jsem utěšitel,“ říká Gabriel Král a urputně čeká, až v rádiu zazní přání nějakého posluchače, aby byla zahrána jeho píseň. Středobod Králova vesmíru je ověšený do barevných flitrů, zatímco se v zemi děje bezpráví. Je to hřích? Dokážeme to pochopit, omluvit, anebo nás to zvedá ze židle?

Plakát k inscenaci Návrat krále, repro: Švandovo divadlo