Artchiv: Rány, cesty, vrypy, smutky i radosti Jana Kačera
V historické budově Národního divadla se tento týden konalo jedno rozloučení, příští týden bude následovat další. V pondělí se veřejnost rozloučila s tanečníkem a choreografem Vlastimilem Harapesem. Příští týden se tam ve středu uskuteční smuteční akt na počest režiséra a herce Jana Kačera, který zemřel 24. května ve věku sedmaosmdesáti let.
Rodák z východočeských Holic ztratil otce ve svých pouhých dvou letech. Vilém Kačer měl obuvnickou firmu, jeho manželka Vlasta v ní pracovala jako sekretářka. Otec byl židovského původu, a když Československo trhali nacisté a drali se i tady k moci, spáchal sebevraždu. Syn Jan se ovšem pravou příčinu otcovy smrti dozvěděl od matky až ve věku rané dospělosti, když na půdě rodného domu našel přetržený špagát. Interpretoval to tak, že otec je tím vlastně uchránil od deportace.
V první polovině padesátých let Jan absolvoval keramickou průmyslovku v Bechyni, uvažoval o výtvarném studiu na vysoké škole, ale protože amatérsky hrál divadlo, rozhodl se nakonec, že to zkusí na režii na DAMU. Povedlo se, obor absolvoval roku 1959, už během studií asistoval proslulému režisérovi Alfrédu Radokovi. V tom roce také poprvé hrál ve filmu – menší roli mu přisoudil režisér Jiří Krejčík ve snímku Probuzení. Po DAMU odešel s několika spolužáky do ostravského Divadla Petra Bezruče, mimo jiné s dramaturgem Zdeňkem Hedvábným, scénografem Lubošem Hrůzou či se svou příští ženou Ninou Divíškovou, s níž žil až do její smrti v roce 2021 a měl s ní tři dcery.
Šedesátá léta byla pro Jana Kačera až neuvěřitelně plodná. Režíroval v Ostravě. Vedle toho od roku 1963 intenzivně točil: tato jeho zásadní herecká dráha započala hlavní rolí ve válečném dramatu Smrt si říká Engelchen režírovaném Jánem Kadárem a Elmarem Klosem podle stejnojmenného románu Ladislava Mňačka. Následovaly skvělé výkony ve filmech československé nové vlny, která se stala mezinárodním fenoménem: Každý den odvahu (1964), Nikdo se nebude smát (1965), Návrat ztraceného syna (1966), Údolí včel (1967), Den sedmý, osmá noc (1969). Pod třemi z těchto filmů je režijně podepsán Evald Schorm; spojení těchto dvou tvůrců nebylo náhodné. Byli to citliví, duchovní lidé, v nichž byl přítomen stesk; stesk po něčem, co se těžko definuje, obtížně i jen opisuje, ale snad by se to dalo formulovat jako stesk po lidštějším světě, který však, dodejme, nikdy takový ve skutečnosti nebyl. Kačerovy filmové figury by možná někomu mohly připomínat mužské hrdiny takzvaných českých chcípáckých filmů devadesátých a nultých let, ovšem určující rozdíl tkví v tom, že témata zmíněných šedesátkových filmů a Kačerovy postavy v nich měly v sobě právě duchovní rozměr, existenciální dimenzi, polemický nerv – ta polemika se vedla s účelovostí samotné moderní existence člověka.
Televizní reportáž z roku 1968 mapující zkoušení jednoho z ikonických představení pražského Činoherního klubu – Gogolova Revizora v režii Jana Kačera. V roli Chlestakova hostoval ruský herec Oleg Tabakov. Příloha televizních novin, 1968, zdroj: Archiv ČT A to ještě v polovině šedesátých let Kačer s některými dalšími tvůrci pro změnu přešel z Ostravy do Prahy, kde dramaturg Jaroslav Vostrý a režisér a dramatik Ladislav Smoček založili Činoherní klub v ulici Ve Smečkách. Kačer se nepominutelně podílel na tom, že se z této scény záhy stalo jedno z nejvýznamnějších českých divadel. První inscenaci, kterou zde Kačer režíroval, byla hned v zakladatelském roce 1965 jednoaktovka Edwarda Albeeho Stalo se v zoo, s týmž vročením následovaná Camusovými Spravedlivými. Mimořádná byla Kačerova práce s ruskou klasikou: v roce 1967 režíroval Gogolova Revizora, třikrát se chopil Čechovových dramat – Višňový sad (1969), Strýček Váňa (1973), Racek (1975).
Jan Kačer v roli Raskolnikova ve hře Zločin a trest uvedené v Činoherním klubu. Kultura 66, 1966, zdroj: Archiv ČT Uplatnil se tu rovněž jako herec: kromě jiného hrál Raskolnikova v dramatizaci (1966) románu F. N. Dostojevského Zločin a trest, režíroval Evald Schorm. Kromě toho Kačer hostoval v zahraničí, kupříkladu opakovaně režíroval v norském Oslu (mimo jiné Zločin a trest v roce 1968), ve švýcarské Basileji (mimo jiné Ionescovo drama Židle, 1972).
Činoherní klub normalizační moc vnímala jako jedno z hnízd kulturního odporu. Sice je administrativně nezlikvidovala jako Divadlo za branou (k tomu došlo v roce 1972), ale tlačila na to, aby „exponenti“ této scény z ní zmizeli, nebo dostávali šance jen velmi sporadicky. Jan Kačer byl roku 1975 vypuzen. Dostal nabídku z Ostravy, rodina ovšem žila v Praze. Na severu Ostravy existenčně přežíval, avšak napsal tam velmi čestnou kapitolu tamějšího divadelnictví. Z hlavního města ale úplně nezmizel, neboť v letech 1976–1981 souběžně příležitostně režíroval v Divadle E. F. Buriana.
Samostatnou kapitolou byla Kačerova režie Brechtovy hry Matka Kuráž a její děti v pražském Národním divadle s Danou Medřickou v hlavní roli, která měla premiéru v říjnu 1970 a v prosinci následujícího roku byla stažena. Po premiéře nastal skandál, inscenace byla vnímána ze strany nastoupivší garnitury jako provokace, v textu se posléze škrtalo, avšak publikum i tak „vzkazům“ inscenace rozumělo. (Okolnosti toho počinu se lze dočíst v bakalářské práci Zuzany Pitterové Konec kuráže. Inscenace Matka Kuráž a její děti v režii Jana Kačera v dobovém společenském kontextu.)
V roce 1972 Československá televize natočila seriálovou adaptaci románu Jana Eyrová z pera britské spisovatelky Charlotte Brontëové. Jan Kačer se ujal titulní role Edwarda Rochestera, Jane Eyrovou ztvárnila Marta Vančurová, zdroj: Archiv ČT Kačerova práce před filmovou kamerou měla v sedmdesátých letech zcela jinou úroveň, než v předchozí dekádě. Bylo to smutné paběrkování, snad vyjma čtyřdílné televizní adaptace románu Jana Eyrová, kterou roku 1972 v Československé televizi režírovala Věra Jordánová a Jan Kačer se zde ujal role Edwarda Rochestera. Ale třeba o dva roky později vzal roli předsedy zemědělského družstva ve slovenském budovatelském dramatu Cesta ženy.
Nejspíš hodně zvláštní epizodou, kterou však autor tohoto textu nikdy nespatřil na vlastní oči, byl celovečerní film z roku 1978 Město mé naděje, který Kačer režíroval a ještě v něm hrál. „Téma se tentokrát zabývá atomovým programem v ostravském hutnicko-strojírenském podniku, na kterém se pracuje jako o život,“ píše k titulu velmi kritický přispěvatel MickeyStuma na ČSFD, kde má snímek hodnocení 23 %. Přispěvatel Flakotaso ovšem film přečetl jinak: „Těžkotonážní dadaistické a absurdně vtipné dialogy (mnoho scén je za hranicí podivnosti), absolutně nehostinná industriální krajina snímaná kamerou v temných barvách a všechny postavy neustále podmračené a zmítané nedobrou náladou a vnitřní krizí, k tomu Klusákova hudba. Tohle je všechno, jenom ne rozjuchaná budovatelská agitka, tak negativisticky působící film ve všech svých složkách se jenom tak nevidí! Atmosféra se strukturou podobá dehtu. Není se co divit, že Město mé naděje nikdo nezná a že ani v kinech se to pravděpodobně vůbec neohřálo. Pro mě v rámci československé kinematografie 70. let naprosté zjevení, přestože to rozhodně není to, co si dnes představujeme pod pojmem ‚kvalitní film‘.“
V osmdesátých letech to pro Kačera bylo ve filmu a televizi lepší jen o chlup. Hrál hlavní roli v dnes zcela zapomenutém snímku slovenského režiséra Petera Hledíka Kočka (1982). Ze slušnějších snímků té doby stojí za připomenutí ne úplně stěžejní role ve filmech Schůzka se stíny (1982, Jiří Svoboda), Vlčí bouda (1986, Věra Chytilová), Operace mé dcery (1986, Ivo Novák), Člověk proti zkáze (1989, Štěpán Skalský). A pak tu byl snímek z roku 1988 Vlastně se nic nestalo, který natočil po bezmála dvacetileté průrvě na poli hraného celovečerního filmu Evald Schorm. Před kamerou se Kačer sešel s Janou Brejchovou, byla to tedy tatáž sestava jako u díla z roku 1964 Každý den odvahu, ale někdejší nápřah a energie se nepodařilo obnovit; unavený režisér Schorm se nedočkal premiéry (1. dubna 1989), zemřel v polovině prosince osmaosmdesátého roku.
V tu dobu byl již Kačer zase v pražském divadelním angažmá, roku 1986 nastoupil do Divadla Na Vinohradech, které se tehdy snažilo o progresivnější dramaturgii. Po převratu na ni rezignovalo a Kačer na pozvání nového šéfa činohry Národního divadla Ivana Rajmonta přešel tam. Do roku 1997 zastával v ND post režiséra (výborné byly Ionescovy Židle s Miroslavem Donutilem, Ivou Janžurovou a Václavem Postráneckým), pak v rámci divadla přešel do jeho hereckého souboru, kde byl členem do roku 2015.
Jan Kačer se po sametové revoluci aktivně zapojil do politického dění. Ve volbách v roce 1990 se stal poslancem a ve sněmovně působil dva roky. V dubnu 1990 Československá televize přinesla v rámci kulturního zpravodajství reportáž ze setkání politiků a divadelníků. Kačer tehdy poskytl na kameru rozhovor, ve kterém komentoval výzvy, které čekají na kulturu v nové epoše. Týden v kultuře, 1990, zdroj: Archiv ČT Převrat na konci roku 1989 vynesl Jana Kačera, který se v tu dobu občansky silně angažoval, do politiky – podobně jako třeba herce Rudolfa Hrušínského a Danielu Kolářovou, hudebníka Vladimíra Mišíka, fotografku Dagmar Hochovou; Kačer byl do roku 1992 poslancem Federálního shromáždění. Na rozdíl od nich to zkoušel v politice i později, ovšem bez úspěchu – v letech 1996 a 2004 usiloval o zvolení senátorem. Od poloviny devadesátých let byl ředitelem Nadace Charty 77, později jejím čestným ředitelem. Je nositelem medaile Za zásluhy a vynikající umělecké výsledky (1998) a řádu Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidských práv (2016).
Jan Kačer v pořadu Černá hodinka po více než dvaceti letech vzpomíná na legendární éru Činoherního klubu na přelomu 60. a 70. let, během které režíroval celou řadu památných představení včetně Gogolova Revizora zmíněného v jedné z předchozích ukázek. Zdroj: Archiv: ČT Roku 2021 získal v rámci Cen Thálie za celoživotní působení v divadle a ve filmu Cenu České akademie divadelníků. V neposlední řadě se sluší zmínit, že napsal čtyři vzpomínkovo-úvahové knihy: Jedu k mámě (2003), Mírnou oklikou (2005), K přátelům (2012), Zadními vrátky (2022).
Divadlo je pomíjivé, po této vrcholné Kačerově tvorbě zůstávají zápisy v análech, fotografie, záznamy vesměs technicky problematické, nadto žádný záznam prostě není divadlo „tady a teď“. Ale zůstávají filmy právě a především ze šedesátých let, některé nyní v restaurované podobě. „Mám z těch filmů takovej zvláštní pocit. Když jsem se na ně díval jako mladej, zajímalo mě, jak v nich vypadám. Jestli můj obličej a figura odpovídají tomu, čeho jsem chtěl dosáhnout. Byl jsem do jistý míry překvapenej, že jsem ve filmu. Všímal jsem si, jak vypadám z profilu, jak mluvím. Zajímalo mě to profesně. Pak mě zajímala úroveň toho filmu,“ řekl v roce 2021 v rozhovoru pro Právo a Novinky, když odpovídal na otázku redaktorky Barbory Cihelkové, zdá se někdy na díla ze šedesátých let dívá. A dodal: „Některé ty filmy mám vyloženě rád, třeba Evaldovy mám rád všechny. Ale i třeba Flirt se slečnou Stříbrnou. Taky Vláčila, Údolí včel. Když se jako stařec dívám na toho třicetiletého herce, někdy se mi stane, že si říkám – Hergot, nebyl to vůl. Určitá věc, která se v tom filmu ukázala jako dobrá, by mě teď už třeba nenapadla. Když mám být neskromnej, tak můžu říct, že jsem se svými filmy vesměs spokojenej.“
