Beránek i kverulant. Deset tváří Karla Kryla v archivu ČT
U příležitosti nedožitých osmdesátých narozenin (a také třicátého výročí smrti) písničkáře a básníka Karla Kryla přináší Artchiv výběr z materiálů, které se k tomuto kroměřížskému rodákovi dochovaly v archivu České televize.
Krylova stopa v televizním archivu je velmi podobná té, kterou zanechal v české (respektive československé) společnosti – koncentrovaná do období kolem okupace Československa v roce 1968 následovaného dvacetiletou odmlkou a zakončená triumfálním návratem na konci roku 1989. Kryla postihl stejný osud jako podstatnou část představitelů inteligence a uměleckých kruhů, kteří se společensky angažovali v období pražského jara a následné okupace.
Nově nastupující normalizační režim neměl zájem na tom, aby byli nadále aktivní a viditelní ve veřejném životě, a snažil se jim v tom nejrůznějšími způsoby zabránit. Část z nich se uchýlila, použijeme-li termín amerického literárního vědce Jonathana Boltona, do „stínového světa“, v němž, skryti za manuálními zaměstnáními kupříkladu v kotelnách, pokračovali ve svém bádání a přemýšlení. Další, včetně Karla Kryla, se rozhodli emigrovat. Jejich stopa ve veřejném prostoru tak na dlouhá léta prakticky vymizela či ji měla pod kontrolou komunistická propaganda. Tomu odpovídá i výběr archivních videí v dnešním článku.
Karel Kryl v pořadu Reflektor jako součást kampaně proti válce ve Vietnamu, 1967, Archiv Krátkého filmu Kulisák z televize nastupuje
Karel Kryl se na televizní obrazovce stihl objevit ještě před srpnem 1968, a to díky svému angažmá v olomouckém Dex Klubu. Přímo v něm jej roku 1967 zachytily kamery při natáčení pořadu Pozvánka do Dex klubu a v témže roce se objevil i v jedné z epizod měsíčníku pro mládež Reflektor. Na začátku roku 1968 se Kryl přesunul do Prahy, kde si vydělával jako kulisák v tehdy populárním televizním pořadu Rodinná pošta a události pražského jara tak měl z první ruky. K obrodnému procesu od počátku přistupoval s – pro něj typickou – nedůvěrou. První dny srpnové okupace strávil v Novém Jičíně, kde se zapojil do nenásilného odporu proti okupantům. Tehdy také pravděpodobně dopsal rozpracovaný text k písni Bratříčku, zavírej vrátka, která se posléze stala jedním ze symbolů prvních okupačních týdnů.
Srpnová okupace akcelerovala nárůst Krylovy popularity. Po návratu do Prahy v září 1968 se na místo televizního kulisáka nevrátil. Začal koncertovat a skládat nové písně. V listopadu poprvé zazpíval v divadle Semafor, po sebeupálení Jana Palacha vystoupil během studentské stávky ve velké aule pražské Filozofické fakulty UK, v únoru 1969 předvedl Bratříčka v měsíčníku Reflektor.
Karel Kryl představuje Bratříčka, Reflektor, 1969, Archiv Krátkého filmu Na přelomu května a června se poprvé vydal koncertovat na Západ. Na pozvání norského studentského svazu a z iniciativy československých exulantů odcestoval do Osla, kde mimo jiné odehrál koncert prokládaný komentáři politické situace v Československu. Záznam koncertu byl teprve nedávno znovuobjeven. Je o to vzácnější, že řada Krylových televizních vystoupení z konce šedesátých let byla v průběhu normalizace vinou cenzorských zásahů smazána.
Kdo s kým zpíval?
Po návratu z Norska čekaly Kryla poslední měsíce v Československu. Pro nově nastupující politickou garnituru se stal nežádoucím, ubývalo mu možností koncertovat, jeho písničky se v rádiích a žebříčcích objevovaly již jen málo. V září 1969 odjel koncertovat do Západního Německa – a vrátil se až po více než dvaceti letech.
V normalizačním dvacetiletí se jeho písničky šířily pokoutně pomocí kopírování kazet, on sám zůstával pro část společnosti symbolem vzdoru proti okupaci. Povědomí o Krylovi pomáhaly udržovat i jeho pořady vysílané v rádiu Svobodná Evropa, s nímž začal spolupracovat již v roce 1969. Ovšem možnost poslechu Svobodné Evropy na území Československa byla kvůli státem vybudované síti rušiček velmi omezená. „Radioobrana“ před Svobodnou Evropou a dalšími stanicemi byla definitivně ukončena až na konci roku 1988.
Karel Kryl, Vladimír Merta a Vlastimil Třešňák se vrací do roku 1968, Televizní klub mladých, 1990, zdroj: Archiv ČT Do Prahy Karel Kryl triumfálně přiletěl 30. listopadu 1989, zprvu na takzvané humanitární vízum v souvislosti s pohřbem matky. Ihned se zapojil do revolučního dění. Jeho nejznámější vystoupení z té doby proběhlo za okolností, které by si on i jeho fanoušci předtím těžko dokázali představit. Při jedné z prosincových demonstrací na Václavském náměstí do budovy Melantrichu dorazil i Karel Gott a Václav Havel chtěl údajně tohoto nečekaného setkání „dvou Karlů“ využít k symbolickému gestu. Požádal je tedy, aby před shromážděným davem zazpívali československou hymnu. Společné vystoupení jedné z tváří normalizace a dlouhá léta umlčované ikony protestsongu mělo symbolizovat smíření disentu s většinovou společností a dodat politickému převratu punc události, která sjednocuje a dává novou šanci všem.
Dva „nevymazatelní Karlové našeho písňového života“ zpívají 4. 12. 1989 hymnu na Václavském náměstí, zdroj: Archiv ČT Sám Kryl později údajně litoval, že s vystoupením souhlasil, a zdůrazňoval, že Karel Gott zpíval s ním, a ne naopak. Kryl v těch dnech koncertoval na nejrůznějších místech republiky. Za zmínku stojí třeba velkolepý Koncert pro všechny slušný lidi odehraný 3. prosince 1989 v Praze nebo o čtyři dny později pořádané ostravské Folkfórum, kde se po letech sešli dlouho ostrakizovaní písničkáři. Kryl tento koncert coby hlavní hvězda zakončoval a k závěrečné písni Lásko! se k němu na pódiu přidali všichni účinkující.
Písničkáři společné zpívají Krylovu píseň Lásko!, Folkfórum, 7. 12. 1989, zdroj: Archiv ČT Vzpomínání stačit nebude
O Kryla byl po návratu z exilu obrovský zájem. Koncertoval napříč Československem, poskytoval rozhovory médiím. Průběh a témata těchto rozhovorů trochu připomínají zkušenost emigrantky Ireny, jedné z postav Kunderova románu Nevědění. Ta po návratu do Československa zjistila, že její okolí jen velmi málo zajímá, co prožila v zahraničí, a snaží se pouze najít způsob, jak propojit její předchozí život ve vlasti se současným návratem. To, co se stalo mezitím, jako by neexistovalo. „Jako by jí amputovaly předloktí a ruku připevňovaly přímo k loktu,“ píše Kundera. Krylovým „loktem“ se nepřekvapivě stal srpen 1968, kolem kterého se točila většina rozhovorů po jeho návratu. Zprvu trpělivě vzpomínal a odpovídal, ovšem zakrátko se ukázalo, že pouhé vzpomínání mu stačit nebude a že má co říct i k současnému politickému vývoji.
Karel Kryl vzpomíná na srpen 1968, Kontakt, 1990, zdroj: Archiv ČT Kryl svým skepticismem do pozitivní revoluční nálady přelomu osmdesátých a devadesátých let nezapadal. Již na prvních koncertech publikum nabádal, aby si revoluční nadšení uchovali do všedních dní, které přijdou. Poučen zkušeností dvaceti let života v parlamentní demokracii opakovaně varoval, že přechod na nový politický systém nebude zdaleka tak snadný, jak si mnozí představují.
Karel Kryl varuje před nástupem „demokratury”, Televizní klub mladých, 1990, zdroj: Archiv ČT Krylova varování – podobně jako v případě dalších exulantů – nebyla brána příliš vážně. Sám k tomu říkal: „Myslím, že já budu první člověk, kterého jistí lidé v nových vládách se budou chtít zbavit, protože do toho budu vrtat. Já jsem se naučil vrtat do věcí, které nejsou v pořádku, specielně do lidské ješitnosti. A vím, co se tady děje – že probíhají boje, takzvaná akce BOK – Boj O Koryta.“
Karel Kryl vyjadřuje svůj nesouhlas s rozdělením Československa, Mollové tóny Karla Kryla, 1992, režie: Jiří Moc, zdroj: Archiv ČT Kryl nikdy nestál o politické angažmá, snažil se spíše zaujmout pozici komentátora, který upozorňuje na chyby a přešlapy nově nastupující politické garnitury. Jeho publicistické výstupy (byť z dnešního pohledu často velmi trefné) se nesetkaly s přílišným ohlasem a brzy získal pověst věčného kverulanta a „kritika z podstaty“. Jeho nespokojenost vyvrcholila v souvislosti s nevyhnutelně se blížícím rozpadem státu, s nímž bytostně nesouhlasil a nikdy se s ním nesmířil.
„Vizionář” Karel Kryl již v roce 1991 předpověděl rozdělení státu v písni Od Čadca k Dunaji, Večírek nejen pro zvané, 1991, zdroj: Archiv ČT Odešel, zůstává
Karel Kryl zemřel nečekaně v březnu 1994 v Mnichově. Odkaz, který po něm zůstal, je dodnes rozporuplný a hlásí se k němu řada lidí napříč společností i politickým spektrem. (Více o tomto tématu v jedné z epizod podcastu Přepište dějiny). Pro jedny zůstane autorem Bratříčka a symbolem odporu proti okupaci, jiní zase vyzdvihují jeho skeptický postoj k polistopadovému vývoji. On sám by se nejspíš necítil dobře ani v jedné z těchto škatulek – zůstal by solitérem kritickým k veřejnému vývoji.
Pohřeb Karla Kryla za účasti mnoha známých osobností, “21”, 1994, zdroj: Archiv ČT 
