Soudruh, který to nevysvětlil: záhady očima „ufona“ Ludvíka Součka

Roku 1978 vyšla kniha Tušení stínu, v níž čtenář nalezl následující prohlášení: „Domnívám se, že by definitivní a ověřené, nikoli jen spekulativní vysvětlení podstaty působení dušiček ubohých nekřtěňátek mohlo sehrát jistou úlohu v interdisciplinárním průzkumu biologické plazmy, otevírajícím snad slibné průhledy k dalšímu bádání.” Jako kdyby ta slova byla vystřižená ze scénáře Českou televizí právě vysílaného seriálu To se vysvětlí soudruzi napsal v Ludvík Souček (1925–1978), autor sci-fi, populárně naučné literatury, vzdělávacích televizních pořadů a jeden z průkopníků záhadologie, jehož literární práce ovlivnila celou generaci fanoušků těchto žánrů.

Jak z citovaného úryvku vyplývá, Souček byl mimo jiné nadšeným propagátorem psychotroniky. Předpokládal, že v dávné minulosti lidstva mohla existovat ztracená civilizace žijící v naprosté harmonii, protože její příslušníci dokázali ve svůj prospěch využívat telepatii.

Součkova manželka po letech vzpomínala na jeho pokusy se zvládnutím technik aktivujících sílu mysli, na okultní kroužky, během nichž dokázal telekineticky hýbat s orientální miskou, kterou si přivezl ze své lékařské mise během korejské války. Kým byl a co vytvořil člověk, kterého celý život jeho nejbližší přátelé i vlastní žena kradmo podezírali, že se tak zarytě zajímal o ufony, protože byl jedním z nich?

Do čeho všeho se zubař uvrtal

Během gymnaziálních studií si získal pověst všestranně nadaného premianta, který ve velkém hltal knihy a neustále sháněl po archivech a knihovnách podivné až bizarní tituly. Nestihl dojít ani k maturitě, když do jeho života vstoupila válka. V roce 1944 byl totálně nasazen – do zbrojní výroby v pražských továrnách ČKD. Zapojil se do odbojových aktivit a aktivně se účastnil pražského povstání.

Po válce se vrátil ke studiu a zároveň vstoupil do KSČ. Profesně směřoval přes vysokoškolská studia medicíny ke stomatologii, v níž pak působil třináct let. Většinu času sloužil jako armádní lékař ve vojenské nemocnici v pražských Střešovicích, kde získal místo po svém angažmá v mírové lékařské misi v korejské válce. Právě jeho roční pobyt v Koreji se stal jednou z mnoha mysteriózních kapitol Součkova života. Generál Jan Šejna, který přeběhl během studené války na opačnou stranu a pracoval pro CIA, publikoval roku 1982 své paměti, v nichž tvrdil, že Ludvík Souček měl být součástí tajného lékařského výzkumu postaveného na experimentech s jihokorejskými a americkými zajatci. Jeho tvrzení se nikdy neprokázalo.

Ludvík Souček byl v roce 1977 hlavní tváří diskusního seriálu tematizujícího záhadná zmizení. Divákům nabízel celou řadu smělých teorií vysvětlujících zdánlivě nevysvětlitelné události, zdroj: archiv ČT

Souček se po návratu z Asie věnoval nejen práci v nemocnici, ale hlavně literární dráze. Intenzivně se zabýval dějinami techniky a vývojem médií, zejména fotografie. Na toto téma publikoval hned několik knih a vedl vlastní sloupek v populárním časopise Svět v obrazech. V roce 1964 publikoval svůj první dobrodružný román s prvky sci-fi s názvem Cesty slepých ptáků, který zaznamenal zejména u mladého čtenářstva značný úspěch.

V době, kdy ve volných chvílích pracoval na dalších pokračování tohoto dobrodružného příběhu českého lékaře objevujícího šokující důkazy o dávných návštěvách mimozemšťanů v islandské divočině či v brazilských pralesích, nastoupil na ministerstvo národní obrany a pracoval v administrativě ÚV KSČ. Působil tam jako poradce svého starého přítele generála Prchlíka a specializoval se na problematiku médií. Mimo hlášení o obrazu armády a válečného nebezpečí v tisku psal projevy vrcholným politikům a generalitě. Srpnová okupace ho osobně silně zasáhla. Většina jeho nadřízených a spolupracovníků přišla o své kariéry a jeho pracoviště čekala rozsáhlá změna.

Tušení konce?

Počátek normalizace byl provázen ztrátou veškerého zápalu pro budování socialismu. Také v Součkově tvorbě můžeme vysledovat ústup od angažovaného stylu psaní. Zatímco rozuzlení příběhu jeho beletristického debutu Cesta slepých ptáků (1964) stojí na zvláštní aktivitě islandských komunistů bránících americké armádě ve zneužití mimozemské technologie, román Bohové Atlantidy, publikovaný časopisecky v roce 1970, podobně angažovaný nebyl a bylo ho možné číst naprosto apoliticky.

Součkovi se nevyhnuly ani potíže s normalizační cenzurou, které vyvolala jeho povídka Kursk 7/6/43/1207. Zápletka byla totiž postavena na havárii stroje času, při níž se sličná reportérka a frajerský pilot z roku 2043 zničehonic ocitli uprostřed bojů mezi Rudou armádou a nacistickým wehrmachtem u Kurska. Rudoarmějec, s nímž se posádka setkala, sice pomohl s příslovečnou ruskou primitivností opravit kusem drátku složitý futuristický stroj, ale zároveň tento přiopilý a páchnoucí primitiv svedl distingovanou ženu z budoucnosti a počal s ní dítě. Součkův naturalismus, s nímž popsal sovětského vojáka, pobouřil ta nejvyšší stranická místa.

Ilustrace ze Součkovy knihy Velké otazníky (1967), zdroj: archiv ČT

Navzdory tomu se Souček přesunul do armádní redakce Československé televize, kde se věnoval přípravě propagandistických pořadů. Zároveň rozvíjel svou literární tvorbu. Ondřej Neff v jednom z doslovů k Součkovým románů tvrdil, že „členové jeho štábu dodnes vzpomínají, že žádný námět nebyl tak špatný, aby Souček z něho nedokázal udělat za dvě hodiny dobrý scénář. Potom vyhnal štáb do terénu a film se za týden vysílal – a byl dobrý.” Právě příslovečná pracovitost se negativně podepsala na zdravotním stavu toho typického piknika, obézního muže, jehož životní styl navíc nebyl z nejzdravějších. V době, kdy zažíval svůj tvůrčí vrchol, měl již za sebou několik infarktů a nakonec musel z armády odejít.

V posledních letech života působil jako redaktor nakladatelství Albatros a věnoval se tvorbě své vrcholné trilogie knih z oblasti literatury faktu, kde se snažil objasnit dosud nevysvětlené záhady lidských dějin. Zemřel o Vánocích roku 1978, bylo mu dvaapadesát. Jeho fanoušci dosud spekulují o záhadě kolem ztraceného rukopisu jeho nedokončené závěrečné knihy triády Tušení stínu, Tušení souvislosti a Tušení světla.

Na létající talíře věřím

Na televizní obrazovce se Ludvík Souček objevoval pravidelně jak před nástupem do armádní redakce, tak i po svém odchodu z řad stálých zaměstnanců ČST. Vystupoval v pořadech, k nimž často psal námět i scénář. Byl to právě on, kdo dokázal dostat do vlivných médií žánr sci-fi a záhadologie, jehož popularita u čtenářů a diváků rostla.

V roce 1967 publikoval na svou dobu a domácí poměry klíčovou knihu Velké otazníky, kterou znalci téhle literatury označují za záhadologickou bibli těch časů. Tematizoval v ní například mysteriózní okolnosti vzniku vltavínů, dopad obrovského tunguzského meteoritu, vyhynutí mamutů, nejasnosti kolem UFO či existenci bájné Atlantidy. Úspěch díla zajistil nejen Součkův literární výkon, nýbrž také sugestivní ilustrace věhlasných tuzemských výtvarníků – Zdeňka Buriana, Kamila Lhotáka a Theodora Rotrekla.

Triumfy sovětských a amerických vesmírných programů, symbolizované nejprve vypuštěním umělé družice a zanedlouho přistáním člověka na Měsíci, činily ze Součkových teorií pouhé domýšlení potenciálu bouřlivého rozvoje technologií a vědomostí o vesmíru. Když se ho moderátorka v roce 1968 před kamerami zeptala, zda věří na létající talíře, odpověděl, že je přesvědčen o jejich existenci a o nutnosti se s ní vědecky vyrovnat. Pro řadu diváků zněl patrně velmi přesvědčivě.

Ludvík Souček několikrát veřejně vyjádřil svoje přesvědčení, že fenomén létajících talířů je vážným vědeckým problémem a není radno jej brát na lehkou váhu. Tento názor vyjádřil i v odpovědi na přímou otázku moderátorky O. Čuříkové před televizními kamerami během natáčení pořadu Nepozemšťané (1968).

Motiv UFO byl pro Součkovu tvorbu charakteristický, a to jak pro beletrii, tak pro populárně naučné knihy či televizní pořady. Zatímco v románu Cesta slepých ptáků a na něj navazujících knihách Runa Rider a Sluneční jezero jsou létající talíře symboly návštěvníků ze vzdálených galaxií, v knize Bohové Atlantidy jsou to stroje sestrojené v budoucnosti a  umožňující cestování časem.

Naopak populárně naučné televizní pořady či knihy, které sám řadil do literatury faktu, byly postaveny na vršení jednotlivých důkazů a vědeckých teorií, které utvářely sugestivní pocit, že na odvážném tvrzení o cestování časem či mimozemských kontaktech „něco je”, přičemž závěr často zůstával otevřený s poukazem na nevyřešený „otazník”. Tímto způsobem byl koncipovaný například Součkův televizní seriál z roku 1972 a na dobrou noc?, který na obrazovku převáděl to nejzajímavější z jeho populárně naučných spisů.

Zajímavá situace kolem míry vědeckosti Součkova přístupu vznikla na stránkách týdeníku Svět práce v říjnu 1978. Redakce u příležitosti vydání knihy Tušení stínu přinesla v jednom čísle recenzi na tuto novinku a zároveň rozhovor s autorem. Kritička o knize napsala: „Souček, stejně jako tvůrci vědecko-fantastických povídek, rafinovaně řadí vedle sebe objevy, dohady, pracovní hypotézy, domněnky i čiré smyšlenky.“ Poznamenala, že klade vedle sebe „jevy ověřené i bez možnosti verifikace“, přičemž „z této směsi vytváří zábavnou a přitažlivou beletrii, která se tváří navenek seriózně i polemicky k starým, ustrnulým poznatkům a pravdám, ale ve skutečnosti je příjemnou rekreační četbou, která na rozdíl od někdy už stereotypních detektivních kombinací (k nimž se dá přirovnat) aktivizuje, a proto nenudí.“

V rozhovoru Ludvík Souček poznamenal, že „fakta jsou nejen fantastičtější, než se domníváme, ale než si vůbec dokážeme představit“. A dodal: „Moje romány a povídky na nich spočívají, opírají se o ně, a fantazii bych nazval spíš fabulací, která mi umožňuje vytvořit osoby, zápletku i děj. Vždycky jsem se snažil, aby i mé vědeckofantastické prózy byly fantastické, ale ne fantasmagorické, a aby to slůvko ‚věda‘ se z nich nevytratilo.”

Vědeckost „zesiloval“ citacemi klasiků světové antropologie, archeologie či kulturní historie, ale také Marxe či Lenina. Řadu ze Součkových statí můžeme číst jako zajímavý pokus snoubit představy o vesmírných civilizacích či cestování časem se základními formulemi tehdy ideologicky závazného vědeckého a historického materialismu.

Vědět co nejvíc!

Tušení stínu, podobně jako ostatní Součkovy záhadologické knihy, nabízelo následující tvrzení: Do historie lidstva zasahovaly dosud nevysvětlené faktory, které způsobily, že v předhistorických dobách existovaly vyspělé, dnes naprosto zapomenuté civilizace. Vývoj těchto civilizací byl patrně technologicky ovlivněn návštěvami mimozemšťanů, jak to dokazuje ohromný soubor různých indicií. Například nálezy kostí pravěkých zvířat a neandrtálců prostřelených moderní palnou zbraní. Souček z toho dedukuje, že se jedná o důkaz o cestování časem. Vznik vltavínů vysvětluje coby důsledek ožehnutí země ohněm raket vyspělého létajícího stroje, který přetavil písky na sklo. Připomíná voltův článek sestrojený starověkými Parthy či astronomický stroj nalezený ve vraku řecké antické galéry nedaleko Antikythéry vyrobený s neuvěřitelnou řemeslnou zručností. Zničení Sodomy a Gomory či vyvrácení Harappské civilizace vysvětluje jaderným výbuchem způsobeným mimozemskými návštěvníky.

Jak před více než 4 tisíci lety zanikla kvetoucí staroindická harappská civilizace? Nad tím, jestli je možné, že podlehla válkám mezi armádami vybavenými tryskovými letouny a jadernými zbraněmi, přemýšlel Ludvík Souček v roce 1972 ve svém pořadu …a na dobrou noc?

Souček se tím zařadil do proudu vědecké fantastiky, jejímž mezinárodně nejúspěšnějším představitelem se po vydání knihy Vzpomínky na budoucnost stal (dodnes žijící) Švýcar Erich von Däniken. Kniha se rychle stala světovým bestsellerem a na její úspěch navázal dokumentární film, který kvalitními barevnými záběry a sugestivním hudebním podkresem divákům sděloval, že „v dávnověku zažili naši předkové návštěvu z vesmíru. Ačkoli dosud nevíme, kdo byli tito inteligentní nepozemšťané a ze které vzdálené hvězdy se k nám vydali, prohlašujeme přesto, že tito cizinci část tehdejšího lidstva vyhubili a zároveň stvořili nového, patrně prvního člověka rodu homo sapiens.”

Von Dänikenova zeze, že vyspělou genetickou mutací mimozemšťané stvořili člověka a následně jej naučili kultuře a civilizaci, jednu skupinu čtenářů šokovala, a druhou hluboce inspirovala. Právě tuto knihu v roce 1969 svým českým překladem tuzemským zájemcům o záhadnou minulost zprostředkoval Ludvík Souček a pomohl proměnit místní ufologickou subkulturu.

Během práce na překladu si však Dänikenova díla patrně příliš necenil. V září 1968 sdělil manželce z lázeňského pobytu, kde léčil své chatrné zdraví: „Mám už přeloženo 60 stránek té německé blbosti. Je nebetyčně pod úrovní mých Otazníků, ale když to Orbis chce, tak ať…” Nicméně v doslovu k českému vydání napsal, že s Dänikenem souhlasí, že hluboko v minulosti lidstva existovala vyspělá civilizace s nepochopitelnými schopnostmi, ale zároveň zdůraznil, že přítomnost cizích inteligentních bytostí z kosmu je pouze jedním z možných vysvětlení této záhady. Souček volal po rozšiřování takzvaného příčného poznání, jemuž sám zasvětil celý život. Tvrdil, že pro pochopení takto komplexních problémů, které otevřel Däniken a další badatelé, je potřeba intelektuálů nesvázaných univerzitami a úzce vymezenými vědními obory, kteří by dokázali ovládnout vědění z řady disciplín. Sám se věnoval astronomii, geologii, archeologii, antropologii, psychotronice i dalším oborům.

Ilustrace k Součkovu románu Cesta slepých ptáků (1964), foto: Archiv ČT

Reakce skeptiků

Jak zahraniční, tak tuzemští vědci byli z úspěchu, se kterým se u veřejnosti setkaly podobné divoké kombinace, zděšeni. Dokumentární film Vzpomínky na budoucnost, který se v československých kinech objevil v roce 1971, zaznamenal značnou návštěvnost. Podobně se vedlo i stejnojmenné knize.

Ludvík Souček byl během normalizace dobře známým intelektuálem, jehož tvář a texty se objevovaly nejen na televizní obrazovce, ale také v populárních časopisech pro mládež a jeho knihy se těšily značné popularitě. Dle výzkumu mezi čtenáři veřejných knihoven, probíhajícího v letech 1982–⁠1986, patřil mezi nejoblíbenější české spisovatele.

Akademické kruhy se vymezily proti nové vlně archeoastronautických teorií v nejvlivnějších dobových médiích. Tehdy velice populární časopis Mladý svět uspořádal diskuzi mezi tehdejší vědeckou špičkou a jejímu průběhu věnoval dvoustranu v prvním únorovém čísle roku 1972. Mezi pozvanými nechyběl arabista, chetitolog, hebraista, geolog či etnolog. Jejich sezení se neslo na skeptické vlně a ve vzájemné shodě na tom, že se podobní autoři podobají středověkým šarlatánům spíše než moderním vědcům. Podle aktérů diskuse by Vzpomínky na budoucnost měly být v dalších vydáních opatřeny odbornými komentáři. Součkův doslov takové parametry – dle oslovených vědců – neměl.

Dva roky poté odvysílala Československá televize pořad, v němž se před moderátora posadili celosvětově proslulí antropologové Václav Šolc a Jan Jelinek. První z nich měl za sebou řadu výzkumných pobytů v Jižní Americe, kde zkoumal tamní předkolumbovské kultury, a působil také v Číně, Severní Koreji či Vietnamu. V době natáčení pořadu vedl Náprstkovo muzeum. Druhý z nich byl uznávaným vědcem a odborníkem na muzeologii, založil brněnský ústav Anthropos a v roce 1974 byl úřadujícím prezidentem vlivné organizace Mezinárodní rady muzeí ICOM. Společně Dänikena a jím inspirované badatele odsoudili jako pavědce, kteří vytváří falešné souvislosti a manipulují s daty. Jako nebezpečný nesmysl odmítli i Součkovu ideu příčného poznání s tím, že člověk zabývající se tolika vědními obory najednou si ani jeden z nich řádně neosvojí a je odsouzen k jejich nevyhnutelnému překrucování.

Etnograf a ředitel Náprstkova Václav Šolc v diskuzi s antropologem a zakladatelem brněnského muzejního projektu Anthropos Janem Jelínkem diskutovali v pořadu Otázky pro budoucnost (1974) o Dänikenových hypotézách. Nejenže odmítli jeho přístup jako nevědecký, ale zavrhli jednoznačně i schopnost člověka zvládnout vědomosti napříč vědeckými obory, na kterou se orientoval Ludvík Souček ve své představě o tzv. příčném poznání.

Von Däniken s odsouzením ze strany institucionalizované vědy počítal. V úvodu Vzpomínek na budoucnost napsal, že „vědci ji zařadí jako utopii na index knih, o nichž je lépe nemluvit, protože se její názory a důkazy nehodí do pracně slepené mozaiky zkostnatělé školní moudrosti.” Ve čtenáři se švýcarský autor nepochybně snažil vzbudit dojem, že se jedná o smělou zteč na omezenost a nafoukanost pánů v univerzitních talárech. Ludvík Souček tvrdil, že Däniken nebyl žádný šílenec, ale badatel v dobrém slova smyslu posedlý svým výzkumem. Připomínal, že Pasteur nebo Ciolkovskij byli kdysi svým okolím podezřívání, že jsou prostě jen šílení a svět uzřel jejich genialitu až s odstupem času.

Obliba ufologie a záhadologie v Československu nadále rostla – vzdor skřípění zubů skeptiků, že podobná tvrzení jsou jen úspěšnou taktikou zneužívající zakořeněnou lidovou snahu vymezit se proti elitářství intelektuálů. Československé televize v roce 1987 odvysílala desetidílný seriál Po stopách objevů, jehož tvůrci (scénář připravil uznávaný archeolog a antropolog Jaroslav Malina) postavili teze konvenčních vědců proti názorům Ericha von Dänikena, Ludvíka Součka či Jacquese Bergiera a Louise Pauwelse, kteří ve své knize Jitro kouzelníků hájili tvrzení, že středověcí alchymisté znali tajemství jaderné fyziky. Poslední epizoda seriálu byla složena z galerie předních českých a hlavně světových odborníků odmítajících, že by vývoj lidstva ovlivnily zásahy jiné civilizace z kosmu. Geolog Zdeněk Kukal tehdy divákům sdělil, že „Tušení stínu a Tušení souvislosti rovná se jistota mystifikace”. Toto ostré odmítnutí Součkova díla přišlo téměř deset let po jeho smrti.

V závěrečné epizodě desetidílné série Po stopách objevů položili autoři tuzemským i světovým vědcům otázku, zda během svých výzkumů narazili na doklady o vlivu mimozemských civilizací na vývoj lidstva. Výsledky ankety potvrdily, že vědci považovali taková tvrzení za naprosto nedůvěryhodná.