Neortodoxní vyšetřovatel a bestiální vrah: Markovič a Hojer v archivu ČT
Mezi největší tuzemské seriálové události letošního roku patří uvedení seriálu Metoda Markovič: Hojer zveřejněného koncem ledna na internetové platformě Voyo. Cyklus režiséra Pavla Soukupa byl vloni oceněn na festivalu Serial Killer cenou pro nejlepší televizní seriál střední a východní Evropy a je s nadšením přijímán i mezi diváky.
V dnešním Artchivu se zaměříme na „stopy“, které zanechal případ jednoho z nejznámějších československých sériových vrahů v archivu Československé televize. Mezi videi bohužel neuvidíte ukázky ze známého cyklu Federální kriminální ústředna pátrá, radí a informuje, které se v televizním archivu nedochovaly. Sám vyšetřovatel Jiří Markovič (1942–2022) později vzpomínal, že právě Federální ústředna patřila mezi důležité kanály, pomocí nichž policisté žádali veřejnost o pomoc s vyšetřováním. Případ, který otřásl československou společností, však nemohl být televizí ignorován a dochovala se řada jiných archivních materiálů – včetně reportáže o Hojerově popravě, unikátního záznamu policejní rekonstrukce jedné z vražd či dobového dokumentu o případu.
Rozhovor s Jiřím Markovičem, který byl součástí dokumentu Tečka za zločiny, 1984, režie: Jan Říha, zdroj: archiv ČT Hojerův příběh je díky seriálovému zpracování i navazujícímu mediálnímu zájmu posledních týdnů dobře známý. Ladislav Hojer, v seriálu přesvědčivé ztvárněný hercem Petrem Uhlíkem, byl v listopadu roku 1984 uznán vinným ze spáchání pěti vražd převážně dívek, ke kterým se sám doznal, a odsouzen k trestu smrti. Už v době rozsudku panovaly pochybnosti o tom, zda Hojer nespáchal vražd ještě víc, ale vzhledem k okolnostem a obavám ze zmaření dosavadního postupu bylo vyšetřování ukončeno. Hojer byl popraven v Pankrácké věznici 7. srpna 1986 ve věku 28 let.
Druhou hlavní postavou seriálu se stal vyšetřovatel Jiří Markovič v podání Petra Lněničky. Markovič nastoupil k policii v roce 1964, v roce 1977 přešel do odboru vyšetřování hlavního města Prahy a o devět let později se stal šéfem „pražské mordparty“. Díky svým úspěchům a zkušenostem postupem času získal statut legendy mezi českými kriminalisty. Podílel se na vyšetřování mnoha případů, mezi ty nejznámější patří dopadení spartakiádního vraha Jiřího Straky nebo právě případ Ladislava Hojera.
Reportáž o popravě Ladislava Hojera, Televizní noviny, 1986, zdroj: archiv ČT Jedním z určujících motivů seriálu je Markovičova neortodoxní vyšetřovací metoda – od vyšetřovaných si zdaleka nedržel takový odstup, jak by se dalo očekávat. Sám k tomu později uváděl: „Mám takové pracovní krédo, zásadu. Totiž že obviněný musí vědět a cítit, že s ním hraju fér. Vyplácí se to.“ V Hojerově případě bylo toto sblížení umocněno dlouhým dokazováním, společnými výslechy i rekonstrukcemi na různých místech republiky. „Když se s někým intenzivně stýkáte dva roky, musíte spolu navázat nějaký vztah. Ten náš nevznikl v určitém klíčovém okamžiku, ale vývojem.“ Markovič vzpomínal i na některé detaily dokreslující jeho vztah s Hojerem, které se posléze objevily i v seriálovém zpracování. „Když jsme se vraceli z rekonstrukce ružínské vraždy, položil mi v autě hlavu na rameno a usnul. Sledoval to užasle jeho slovenský advokát a řekl mi: Kdybych to neviděl na vlastní oči, nebudu tomu nikdy věřit.“
Jistá žoviálnost mezi vrahem a vyšetřovatelem je patrná i v jednom z přiložených videí zachycujících průběh rekonstrukce vraždy u přehrady Ružín. V tomto světle už tolik nepřekvapí Markovičova odpověď na otázku, co se mu vybaví, když se řekne Ladislav Hojer. „Vybaví se mi člověk. Člověk Láďa Hojer.“
Unikátní ukázka z policejní rekonstrukce jedné z Hojerových vražd (provedené u nádrže Ružín na Slovensku). Záznam se dochoval bez zvuku, 1982, vyrobilo „oddělenie kriminalistickej techniky správy VB v Košiciach“, zdroj: archiv ČT Tento empatický přístup byl Markovičovi často vyčítán s tím, že s pachateli navazuje až příliš blízký vztah. On to nevnímal jako slabost nebo neprofesionalitu – naopak. Tato metoda mu umožňovala objasnit jednání, pohnutky a motivy vyšetřovaných a poučit se tak pro budoucí práci. „Odsouzení jsou nejlepší studijní materiál,“ uváděl k tomu a potvrzoval to i tím, že je často navštěvoval ve výkonu trestu.
V této souvislostí dává smysl, že Markovič, který i v brutálním vrahovi dokázal vidět v první řadě člověka, měl odmítavý postoj k trestu smrti, což je patrné i z dalšího z přiložených videí. Trest smrti byl v Československu zrušen v červenci 1990, mezi popravenými do té doby bychom našli i osm osob odsouzených na základě Markovičova vyšetřování.
Pozor, následující video obsahuje explicitní záběry.
Co si Jiří Markovič myslel o trestu smrti? Ukázka z dokumentu Absolutní trest, 1990, režie: Václav Sklenář, zdroj: archiv ČT 
