Herec Petr Uhlík: Vyždímán Metodou Markovič vpadl jsem rovnou do Adikts. Byl jsem divnej
Herec Petr Uhlík má za sebou řadu divadelních rolí. Do širšího povědomí diváků se však dostal až nyní – především přes výrazné role v seriálu Adikts České televize a Metoda Markovič: Hojer, která je dostupná na platformě Voyo. Především o práci na těchto postavách jsme si povídali.
Seriál Adikts přináší přes pětici hlavních postav ve stylizované formě téma drog. Vy hrajete postavu Maxe. Jak probíhala příprava na tuhle roli?
Popravdě, na přípravu moc času nebylo. Čtrnáct dní před začátkem natáčení Adikts jsem dokončil projekt Metoda Markovič: Hojer. Největší příprava spočívala tedy v tom, jak mě vyždímal předešlý projekt. Byl to výchozí bod pro postavu Maxe. Potom to celé vycházelo především z mých experimentálních let – jak s drogami, tak obecně. Mám rád metafyziku, tedy v tom smyslu, že některé věci jsou prostě osudové. Vnímal jsem, že momentě, kdy mě vyplivnul předchozí projekt, se vlastně nacházím ve stavu, který je tak nějak ideální pro následující natáčení.
Zmínil jste svá experimentální léta. Máte pocit, že vám to při natáčení Adikts pomohlo?
Myslím, že jsem díky tomu dokázal téma zasadit do svého vlastního kontextu. Ale jinak vůbec nejsem zastáncem toho, že herec musí to, co hraje, zažít, třeba se propít do pekla a podobně. Takový přístup už po vlastní zkušenosti vnímám spíše jako pózu.
V seriálu se pracuje se značnou nadsázkou. Je právě celková stylizace tématu cesta, jak přitáhnout diváckou pozornost?
Určitě. Především pozornost mladé generace. Důkazem může být, kolik právě mladistvých mi psalo. Myslím, že celé to začíná u problému, že scared based tvorba na dnešní mladé publikum nefunguje. Odstrašující příklady, jakým třeba byl dokument Heleny Třeštíkové o feťačce Katce, už zkrátka nefungují. Seriál nemůže vyřešit problém s drogami. Co však vyřešit může, to je optika, s níž na téma bude nahlížet. Drogy nejsou příčinou. Příčinou je člověk, který se snaží něco zacelit.
Jsou Adikts kontroverzní?
Ano. Přijde mi zábavné sledovat, jaké extrémy vyvolává. Na jedné straně se dozvím, že Adikts glorifikují drogy, na straně druhé to vyprávění lidi děsí. Pro mě otevírá zajímavé téma, jak jsou starší lidé naivní ohledně toho, s jakým kontentem na internetu přichází mladší generace do styku. Rodiče jsou vyděšení, co běží na iVysílání a přitom nemají ponětí o tom, že jejich děti už dávno něco podobného viděly. Právě ta naivita by měla být tématem. Pokud rodiče děsí v zásadě komiksové prostředí Adikts, které oddaluje morální kázání, nemají v tom případě ani ponětí, co se děje v pokojíčcích jejich dětí.
Čím je vám postava Maxe sympatická?
Máloco ji sejme. Často si na ni vzpomenu v nějakých extrémních situacích. Ne, že bych měl stejný mindset. Někdy, když se věci „podělají”, nebo když se člověk dostane do extrémní situace se sebou samým, tak si vzpomenu na Maxův nekonečný nadhled. Na všechno ukázat prostředníček.
Čím je vám naopak protivná?
Tím, že je to póza. Bylo by mi nepříjemné, kdyby mi někdo podobný dával rady do života. Není to člověk, který by měl v sobě uklizeno. I když všichni jsme neuklizení. Je vědomě radikální a vyžaduje to i od ostatních. Nutno říct, že jsem se sám v tomhle morálním kazatelství nějakou dobu dospívání sám nacházel. Bylo to trapné.
Postava Ladislava Hojera v seriálu Metoda Markovič: Hojer vychází z reálné předlohy. Ladislav Hojer byl sadistický sériový vrah z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Do jaké míry jste mohl být v hledání této postavy kreativní, vzhledem k reálnému předobrazu?
Důležitý byl neustále trvající dialog s režisérem Pavlem Soukupem, scénář a samotný čas se všemi dostupnými materiály o něm. Jejich dostupnost pro mě paradoxně znamenala možnost značné kreativity. Max z Adikts je postavou, která reálně neexistuje a inspirační zdroje mohou pramenit ze všeho, jenže v takové nekonečnosti se nachází určitá past. Zatímco u postavy Hojera jsem měl rád právě tu ohraničenost. Nekonečnost pak propukla někde v mém středu a bylo to pro mě abnormálně kreativní.
Jak jste hledal hlasovou nebo fyzickou podobu této postavy?
V celé dokumentaci se nedochoval žádný audiozáznam, což je poměrně zvláštní. Měl jsem k dispozici množství dokumentů z policejního archivu včetně lékařského posudku, kde je zmíněna Hojerova slovní patlavost. Chodil jsem za Evou Spoustovou, pedagožkou jevištní mluvy na DAMU, a společně jsme hledali. Největší výzvou bylo najít slovní stylizaci, kterou dokážu udržet. Na tom jsem pracoval nejvíc. Společně jsme hledali také vnitřní pocit, který se propisoval do nastavení těla.
Jaký je vnitřní svět takové postavy?
Do toho se nechci moc pouštět. To jak postavu hraju, je moje verze Hojera. Asi mi ani nepřísluší sdělovat nějaké mé interpretace než tu, kterou jsem předvedl v už natočeném materiálu. Jaká byla skutečnost, to už asi dneska nikdo neví.
Byl jste určitou verzí člověka, kterého označujete jako odstrašující případ. Jak probíhá psychická hygiena v setkávání s takovou postavou?
Stojím pořád ještě na začátku své herecké práce a doposud jsem neměl tak velkou zkušenost v rámci natáčení. Myslím, že jsem do toho dával o hodně víc, než bylo potřeba. Vše jsem si omluvil před sebou samým, protože jsem věděl, že je to veliká herecká příležitost. Spoustu věcí jsem v sobě uchovával s obhájeným pocitem, že to nechci podcenit, ale zpětně to vidím ze své strany jako zbytečně extrémní. Myslím, že tak, jak jsem to dělal, je neudržitelné. Člověk musí pracovat i na ohleduplnosti ke svému okolí. Byl jsem hodně sobecký. Intenzita soustředění byla vědomá i v sobeckosti k okolí kolem sebe.
Žil jste tím?
Uchovával jsem v sobě neustále jakousi vnitřní energii. Bylo to také způsobené i ketodietou, která byla radikální. Byl jsem pak vnitřně roztěkaný a v mlze.
Hubnul jste kvůli roli?
Ano, a vnitřně jsem cítil, že se mi to pro hledání postavy hodí. Najednou neexistovala hranice, co je skutečnost, a co není. Člověk se někdy propadne do světů a uvědomuje si, že vše, co se mu děje, se děje jen kvůli tomu, že něco konkrétního dělá. Byl jsem prostě divnej. Uchovával jsem v sobě energii, kterou jsem nedokázal uzavřít. Roztěkanost, plachost.
Měl proces hubnutí vliv i na vaši emoční, psychickou stránku?
V rámci diety jsem pak trpěl přejídáním. Nastavil jsem si pravidlo, že v natáčecí dny můžu sníst, co chci. Když jsem dorazil z placu domů, objednal jsem si osm set gramů kuřete a snědl to. Druhý den přišly výčitky. Začarovaný kruh. Po probuzení jsem se na sebe podíval do zrcadla, jestli jsem pořád hubený. Začínal jsem mít pocit, že moje chování je psychicky nemocné. Vnitřní zdemolovaný svět mi pomohl postavu hrát, ale není to udržitelný. Ke konci už to bylo spíše smutné.
To tedy vážně nezní jako zdravá příprava na roli…
Třeba u divadla to takhle nemám. Tam je svět stylizovaný od začátku. Má to přiznanou umělou nadstavbu. U kamery jsem měl vždycky pocit, že odkryje všechno. Chtěl jsem, aby kamera zaznamenávala dokument, nikoliv moje hraní. U záznamu si totiž člověk hraje s jakousi nesmrtelností. Takže tyto oběti roli jsou obhájeny, protože se jednou zaznamenají a tím zůstanou relativně nesmrtelný. V divadle to mohu zkusit jinak a znova.
Byla to pro vás doposud největší herecká výzva?
Určitě. Bylo to vnitřním nastavením i nejtěžší období mého života. I proto, aby se věci kolem mě nezhroutily.
Ty dva zmíněné projekty nabízí úplně jiné přístupy k herecké práci – stylizovanou nadsázku a více realisticko-naturalistický přístup. Co je zábavnější?
Nejzábavnější je pracovat s lidmi, kteří mají vizi. Nic jiného pracovně nechci hodnotit. Chci, aby mě lidi vtahovali do světů, kterým věří a tím mě dokáží nadchnout.
Jaký je vnitřní svět takové postavy?
Pojďme od kamery na jeviště. Po angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem jste nyní na volné noze. Je to větší svoboda?
Vlastně není. Více svobody bylo ve stabilním angažmá. Zanikl pocit, že někam patřím. To je něco, co teď intenzivně řeším. Je to jako když má kluk holku. Díky ní má větší sebevědomí a najednou může dojít do momentu, kdy si říká: Já ji nepotřebuju. Pak se s ní rozejde a uvědomí si, že jeho sebevědomí, situace, do kterých se dostával, vše bylo kvůli tomu, že měl tu dívku.
Nedávno měla premiéru inscenace Obyčejná žena v pražské MeetFactory, v níž hrajete roli matky. Jaké to je – hrát ženu, a k tomu ještě hrát matku?
Když v Obyčejné ženě hraju, myslím na to, že to není o pohlaví, ale o upřímnosti. O tom, co člověk v sobě upřímně nese. Myšlenky nemají pohlaví. Na druhou stranu je pravda, že Obyčejná žena se dotýká archetypálního vztahu matky a dcery, s čímž samozřejmě žádnou osobní zkušenost nemám, nemohu mít, ale snažím se tomu archetypu každým představením víc a víc přibližovat, i když asi nikdy nedojdu do pomyslného vítězného středu.
Seriál Adikts překračuje jakousi pomyslnou normu v experimentu se žánrem, estetickým zpracováním, tedy svou formou. Ladislav Hojer je mimo normu svým pohnutým vnitřním světem, myšlením. I na jevišti se v Obyčejné ženě překračuje konvence vaším obsazením do role staré ženy. Baví vás vybočovat z konvence? Ovlivňuje tohle výběr, do čeho půjdete?
Bylo by hezké, kdyby tomu tak bylo. Výběr projektů zatím podmiňuje existenční faktor. Vnímám, že magnetickou vibrací přitahuji tyto typy postav. Mě to vzrušuje – proměnou, radikalitou, vizuální nebo pohybovou stylizací. Můžu se vydat na šílenější jízdu se sebou samým.
V ústeckém Činoherním studiu jsem viděla vámi režírovanou inscenaci Den člověka. Chystáte se ně nějakou další režii?
Nechystám vůbec nic. Režijní ambice trochu zmizela. Poprvé zažívám pocit, že jsem si plně pojmenoval svou profesi herce a uvědomuji si, jaká je v ní síla. Je mi moc příjemně, když teď řeknu: Jsem herec.
„Myslím, že je to rituál proti samotě. Vědomé vzpomínání,” říká režisérka Eliška Říhová o své inscenaci Obyčejná žena. Teď jste v jednom kole: premiéry v televizi, v divadle, rozhovory, nicméně bez stálého angažmá. Nedotýká se tohle nasazení nějakého typu samoty, který jste dosud nepoznal? A jak případně vypadá váš rituál proti samotě?
Mám pocit, že jsem dřív zvládal samotu mnohem lépe. Je to teď moje téma. Samota je pro mě úkol. Obstát v samotě před sebou samým. A zároveň je to forma odpočinku, protože sociálně je moje povolání velmi náročné. Natáčecí prostředí je specifické, a pro mě stále nové. V rámci self prezentace, různých promo večerů. Divadlo je víc komunitní. U filmu cítíte samotu každýho, s kým tam přicházíte do styku. Projekt skončí a začne další, nepotkáváte se na reprízách jako u divadla. Člověk si uvědomí, že neví, jak moc může důvěřovat lidem kolem sebe.
Petr Uhlík (* 1999)
Byl členem Dismanova rozhlasového dětského souboru. Po studiu na Pražské konzervatoři byl v angažmá v pražském Divadle pod Palmovkou. Poté se přesunul do Činoherního studia v Ústí nad Labem, kde vedle mnoha hereckých rolí nastudoval jako režisér inscenaci Den člověka. Spolupracoval s Divadelním spolkem Masopust, účinkuje rovněž na divadelní scéně pražské MeetFactory. Mezi jeho významné televizní počiny patří role Maxe v seriálu Adikts na platformě České televize iVysílání a Ladislav Hojer v projektu Metoda Markovič: Hojer, kterou nabízí platforma Voyo.
