Artchiv: Tabletková kultura i vojáci na tripu aneb drogy v socialistickém Československu

Relativní izolovanost Československa od konce druhé světové války do začátku devadesátých let se projevila i v oblasti distribuce a užívání drog. Zatímco během dvacátých a třicátých let patřilo mezi běžné zpestření večírků vyšších společenských vrstev užívání kokainu či opia, po roce 1945 se podobné látky přes naše hranice v podstatě nedostávaly. Za výjimku lze označit LSD, které do Československa ve velkém množství putovalo již od padesátých let a později se zde i vyrábělo – primárně pro vědecké účely. Účinky této psychotropní látky a její možné využití v medicíně zkoumala řada odborníků – od psychiatrů, přes psychology, až po neurology. Zajímavých výsledků dosáhly např. týmy kolem Zdeňka Dytrycha, Jiřího Roubíčka nebo Stanislava Grofa. Poslední jmenovaný byl i přítomen jednomu z „tripů“ zachycených na filmovou kameru. V dokumentu Hledá se toxin X (1962) se pomocí vizuálních efektů podařilo přiblížit halucinace, které zažíval tehdejší student herecké školy Petr Oliva po požití LSD. Podobných seancí pod dohledem lékaře probíhala zejména v šedesátých a sedmdesátých letech celá řada – tuto zkušenost po letech trochu neochotně přiznal například Karel Gott.

Stanislav Grof zkoumá účinky LSD na herce Petra Olivu, zdroj: archiv ČT

Výzkum účinků LSD probíhal pod pečlivým dohledem Státní bezpečnosti a potenciál látky brzy zaujal i armádu. Ta zkoumala možnost využití LSD jako „bojové chemické látky, která nesmrtí“, ale pouze ovlivňuje chování, úsudek a schopnost racionálního uvažování. Pravdivost této premisy do velké míry potvrzuje dokument Experiment z dílny Československého armádního filmu natočený v roce 1969. Zachycuje situaci, kdy byla dvěma skupinám důstojníků nabídnuta sklenice s nápojem. Zatímco první skupina dostala pouze vodu, druhé bylo do nápoje přimícháno LSD. Obě skupiny dostávaly shodné vojenské úkoly, způsob, kterým si s nimi poradily, se ale diametrálně lišil. Zatímco skupina s vodou se úkolů zhostila bezchybně, schopnosti týmu ovlivněného psychoaktivní látkou byly velmi rychle paralyzovány. To ale důstojníkům nebránilo v tom, aby se při plnění úkolů dobře pobavili.

Důstojník na LSD, zdroj: archiv ČT

Užívání LSD sice bylo výsadou vědeckých a části uměleckých kruhů, československý státní aparát se ale i tak po celou dobu komunistického období s větší či menší intenzitou potýkal s problémem „nealkoholové toxikomanie“. O alkoholismu se otevřeně hovořilo už od padesátých let, mimo jiné díky činnosti psychiatra Jaroslava Skály, jiné návykové látky ovšem dlouho zůstávaly tak trochu mimo zorný úhel preventivních i represivních orgánů. Nejmasověji rozšířeným návykem byla závislost na různých druzích léčiv – od analgetik přes barbituráty až po antiastmatika. Tento druh závislosti paradoxně vyrůstal ze samé podstaty socialistického zdravotnictví, které si kladlo za cíl rychle a pokud možno bezplatně pomoci každému, kdo si o to řekl. Léky se daly sehnat buď volně bez předpisu, nebo v podstatě na vyžádání u obvodního lékaře. Staly se běžnou výbavou každé domácnosti a rychlým pomocníkem v případě jakýchkoliv potíží či snahy o dosažení domácí pohody.

Podle průzkumu z konce osmdesátých let trpělo nějakou formou závislosti na léčivech zhruba 400 000 osob a není tedy divu, že odborníci v souvislosti se socialistickým Československem hovoří o specifické ,tabletové kultuře‘.

Fetiš tabletek jako běžného domácího pomocníka dokládá kazuistika lékaře, kterou ve své knize O problému, který neměl být cituje historik Jan Kolář. Lékař uvádí příklad pacientky dlouhodobě užívající Algenu (silné analgeltikum, které bylo až do roku 1972 možné pořídit bez lékařského předpisu). Po nějaké době si její děti všimly, že mamince se mění nálada s ohledem na to, zda si vzala prášek nebo ne. Aby jí udělaly radost, ozdobily vánoční stromek krabičkami zmíněného léku. Tabletky se zkrátka staly běžnou součástí života, kromě domácích lékárniček byly dobře zásobené i ty na pracovištích a občas po nich sáhnul téměř každý. Tabletová kultura si žila vlastním životem a jejím nejspolehlivějším dealerem se paradoxně stal sám československý stát.

Rozhovor s těžce závislým tabletářem, zdroj: archiv ČT

To položilo základ pro vznik svébytné drogové subkultury, která se v Československu začala utvářet koncem šedesátých let. S trochou nadsázky lze říci, že děti v drogové závislosti navázaly na rodiče – a obě skupiny se příliš nelišily ani v užívaných látkách. I drogová subkultura v socialistickém Československu byla totiž do jisté míry postavena na zneužívání léčiv. Mezi „slušným občanem“, který v soukromí domova polykal tablety, a narkomanem na okraji společnosti ale existovala řada viditelných rozdílů. Ten největší spočíval ve vědomé sounáležitosti se subkulturou. Narkomani se scházeli na odlehlých místech, z prášků extrahovali aktivní látky, které potom užívali v ideálním případě nitrožilně. Právě jehla se stala jedním z poznávacích znaků drogové subkultury. Obě skupiny se lišily i ve způsobu obstarávání drogy – zatímco „tabletáři“ ji získávali legálně s posvěcením lékaře, příslušníci drogové subkultury se k ní dostávali nejrůznějšími způsoby včetně vykrádání lékáren a zdravotnických zařízení. Takto si mohli výjimečně opatřit i u nás jinak nedostupné látky jako kokain a opium.

Specifickou skupinu tvořili tzv. „čichači“, kteří za účelem navození příjemných pocitů vdechovali syntetické těkavé látky naprosto nevhodné k vnitřnímu užití – nejrůznější druhy ředidel, rozpouštědel či čistících prostředků. Tento typ toxikomanie byl spojen zejména s nejmladší generací. V průzkumu provedeném v první polovině osmdesátých let mezi žáky 4., 6., a 8. tříd přiznalo nějakou zkušenost s čicháním těkavých látek 2,5 % dotázaných. Nebezpečnost čichání násobila jeho snadná dostupnost. Přípravky jako toluen nebo Čikuli bylo možné zakoupit v drogerii doslova za pár korun. A následky přitom mohly být tragické, nejedna „čichací seance“ v nevětrané místnosti stála mladé lidi život.

V průběhu sedmdesátých let začali představitelé státu postupně uznávat, že problém s drogami v Československu reálně existuje a snažili se ho nějakým způsobem řešit. Ať už represivními a administrativními kroky – výše bylo zmíněno navázání Algeny na lékařský předpis, podobný účel mělo i zastavení prodeje Čikuli a Okeny – nebo také prevencí. Odborníci ale s povzdechem přiznávali, že toxikomani byli vždy o několik kroků před nimi. Ve chvíli, kdy byl jeden lék či přípravek stažen z prodeje, uživatelé už často měli připravenou legální a dostupnou náhradu. Narkomané také při snaze o obstarání a zvýšení účinku drogy prokazovali mimořádnou vynalézavost a pečlivost – četli příbalové letáky se složením všech dostupných léčiv, učebnice chemie i medicíny nebo třeba materiály patentového úřadu. Právě ty se staly koncem sedmdesátých let podkladem pro první československou výrobu pervitinu, látky známé už od devatenáctého století a hojně využívané například německou armádou během druhé světové války. Pervitin může posloužit jako příklad pomalých a neefektivních legislativních změn, které brzdily boj s drogami v pozdně socialistickém Československu.

Dnes zní až absurdně, že výroba i přechovávání pervitinu bylo u nás dlouhou dobu legální. Změnilo se to až v roce 1984, kdy byl pervitin, respektive v něm obsažený metamfetamin, zařazen na seznam zakázaných látek.

Podobně neúčinná se často ukázala být i nejrůznější preventivní opatření, která měla mladé lidi odradit od užívání drog. Naprostým fiaskem skončilo například uvedení televizní inscenace Konkurs na chlapa (1984) s Miroslavem Vladykou v hlavní roli. Předpokládaný odstrašující efekt filmu byl zcela zastíněn jeho „instruktážním“ rozměrem. Jak napsal o několik let později Pavel Vantuch v knize Drogy a kriminalita: „Inscenace, jejímž účelem bylo varovat před zneužíváním syntetických těkavých látek, vzbudila v některých mladých lidech to, co nepochybně nebylo jejím cílem. Touhu okusit, co dosud neznali. Zvláště proto, že byli prostřednictvím uměleckého díla informováni, že si mohou neobvyklý požitek pořídit za několik korun (…) v drogerii.“ Konkurs na chlapa se dočkal jediné reprízy v roce 1986, od té doby ho diváci na televizní obrazovce už vidět nemohli.

Jak získat první zkušenosti s čicháním, zdroj: archiv ČT

Na podceňování problému s drogami měla vliv i socialistická propaganda. V oficiálním jazyce byla narkomanie dlouho rámována jako fenomén bytostně spojený se Západem a kapitalismem. Reportáže o válkách gangů či pašování drog byly ve zpravodajství Československé televize sedmdesátých a osdesátých let na denním pořádku. Tematizovala se i domácí toxikomanie, ale téměř vždy s dodatkem, že se jedná o „jevy cizí socialismu“ a že situace u nás se nedá srovnat se Západem, kde je drogová závislost strukturálním problémem. Socialismus měl zkrátka občany před drogami ochránit a když se to náhodou nepodařilo, jednalo se pouze o nějakou drobnou odchylku či „infekci“ importovanou ze Západu. Podobnou rétorickou figuru – zlehčování negativních jevů jako okrajových anomálií – využívala socialistická propaganda poměrně často, jak jsme si ukázali na příkladech normalizačních seriálů v předchozích dílech Artchivu.

Jiří Presl jako host ve zpravodajské relaci Aktuality varuje před nebezpečím drog, archiv ČT,  1986.

Odborné kruhy ale na celou problematiku nahlížely zcela odlišně. To, co si experti nemohli dovolit říct nahlas na veřejnosti, psali do odborných periodik zcela otevřeně a bez nánosu propagandistického jazyka. V přiložené ukázce hovoří Jiří Presl, uznávaný odborník, který na nebezpečí drogové závislosti upozorňoval již v osmdesátých letech. Za tímto účelem navštívil i studio Aktualit v srpnu 1986. Celé své varovné poselství zahájil povinnou formulkou, že problém s drogami u nás sice existuje, ale že se v žádném případě nedá srovnat se Západem. V témže roce ale sám Presl vydal spolu s Ivanem Doudou odbornou publikaci Negativní jevy – drogová závislost, v níž varuje právě před zlehčováním toxikomanie jako problému spojeného se Západem: „Vzhledem k tomu, že nárůstu problematiky drogových závislostí nebyla vždy věnována zrovna nejvyšší pozornost a celá tato oblast byla chápána jako vedlejší produkt politiky západních států, docházelo postupně ke zvyšování počtu závislých osob.“ Určitý rozpor mezi expertní a veřejnou diskuzí byl pro období normalizace svým způsobem typický. Odborníci si mohli dovolit být na stránkách vědeckých časopisů a expertních zpráv mnohem kritičtější k politice, ekonomice nebo justici než na veřejnosti.

Radek „Memento“ John na obrazovce ČST, zdroj: archiv ČT

Oba drogové diskurzy – odborný i veřejný – se ale začaly v druhé polovině osmdesátých let postupně sbližovat. Sám Jiří Presl už si tak mohl v roce 1988 v rozhovoru pro časopis Tvorba dovolit otevřeně říct to, co o dva roky dříve napsal pouze pod expertní záštitou: „A právě ta krátkozraká politika mlčení a namlouvání si, že tento negativní jev se nás netýká, že je vlastní pouze kapitalistickému zřízení – to vše zavinilo, mimo jiné, samozřejmě, prudký růst počtu závislých osob. A ukázalo se, že vznik tohoto onemocnění není v jednoznačné příčinné souvislosti se společenským zřízením.“

Mezi katalyzátory této změny patřilo vydání románu Memento z pera Radka Johna v roce 1986. John v něm podniká drásavou sondu do života pražských narkomanů a prostřednictvím příběhu Michala Otavy ukazuje, že problém s toxikomanií v Československu je více než reálný. Memento vyneslo Johna do pozice hlavní tváře boje proti drogám a uznávaného experta účinkujícího na nejrůznějších besedách i v televizních pořadech. O drogách se najednou začalo mluvit a z tématu na okraji zájmu se přesunuly do centra veřejné debaty. Mezi pomyslné vrcholy této „popularizace“ drogového tématu bezesporu patří pořad Rakovina vůle z roku 1989. Nezvyklý formát televizní opery s hudbou Juraje Filase a scénářem Radka Johna představuje nebezpečí drog do té doby nevídaným způsobem. V době vzniku Rakoviny vůle chybělo do pádu komunistického režimu jen pár měsíců. Se změnou politického zřízení přišly i otevřené hranice a celková liberalizace společnosti, a tak i problém toxikomanie získal zcela nový rozměr a dynamiku. O tom ale třeba někdy příště…

Dealer v podání Jiřího Bartošky láká mladého narkomana ke směně dávky drogy za jednu noc s narkomanovou dívkou, zdroj: archiv ČT