Artchiv: Proletářská poezie na obrazovce Československé televize

Jiří Wolker zemřel v lednu 1924 v nedožitých čtyřiadvaceti letech, po zápasu s tuberkulózou. Měl již za sebou vysoce ceněné básnické a literárně teoretické dílo. Přestože pocházel ze středostavovského prostředí, počátkem dvacátých let se radikalizoval a stal se aktivním členem nově vzniklé Komunistické strany Československa a také levicově se profilujících uměleckých svazů Literární skupina a Devětsil.

Zde Jiří Wolker

Životopisný dokumentární snímek Zde Jiří Wolker (režie Kuba Jureček) uvedený v ovzduší pražského jara, v roce 1968, nabídl poměrně komplexní pohled na básníkovu tvorbu i život.

Hoch z dobré rodiny

Wolkerův otec byl bankovním úředníkem a matka dcerou podnikatele. Ve svých sedmnácti letech se Jiří dokonce účastnil aktivit Svojsíkových Skautů, které komunisté odsuzovali jako „buržoazní“ a po svém nástupu k moci je kriminalizovali. Vila Bellevue jeho prarodičů, nacházející se na Svatém Kopečku u Olomouce, kde mladý muž psal básně do své sbírky Host do domu, jen stěží připomínala bídu a neštěstí dělníků a prostý život venkovanů, o kterých veršoval.

Navzdory tomu se Jiřího příklon k radikální levici během studií práv na Karlově univerzitě nedá označit za překvapivý či dokonce nepochopitelný. Vyprávění o krvavých bojích v zákopech první světové války, vlastní zkušenost s životem ve vymrzlém studentském bytě, hladové demonstrace zbídačených dělníků žijících již několik let z chudých přídělů potravin a zprávy o revolučních pokusech v Rusku, Maďarsku či Bavorsku přivedly Wolkera k názoru, že socialistická revoluce je jedinou cestou z této civilizační krize. A nebyl sám. Podobné postoje sdíleli i jeho přátelé, k nimž patřili například Jaroslav Seifert, Zdeněk Kalista či Ivan Sekanina. Někteří se s komunistickým hnutím brzy rozešli, jiní v něm setrvali.

Básník, jenž miloval život

Televizní inscenace Básník, jenž miloval život (režie Jiří Adamec) z roku 1976 kombinovala Wolkerovu poezii s hereckými výkony Svatopluka Skopala či Aloise Švehlíka. Vybraná pasáž je postavena na básních Těžká hodina, Pozdě k ránu a Balada o očích topičových. Vykresluje Wolkera jako nesmlouvavého bojovníka třídního konfliktu.

V rukách propagandy

Brzy po básníkově smrti se v prostředí levicové inteligence rozhořel takzvaný „spor o Wolkera“. Zatímco se příslušníci avantgardy přeli, zda česká poezie potřebuje více Wolkera, anebo se naopak úcta k jeho dílu zvrhává v nebezpečný kult brzdící její další vývoj, komunistická strana jako celek zastávala v podstatě názor jednoho z dělníků, který o Wolkerovi v roce 1934 řekl: „Wolker byl básník z Moravy, který šel s námi. Psal moc krásné básně a byl pro revoluci.“ Básně ze sbírek Host do domu a Těžká hodina byly v dělnickém prostředí často čteny a veřejně recitovány. Role Wolkera jako stranické literární ikony posílila po nástupu Klementa Gottwalda a jeho spolupracovníků do vedení KSČ, který nastal v roce 1929. Hlavním obhájcem a ctitelem jeho odkazu se stal Julius Fučík, který o něm psal jako o mladém géniu, jehož život předčasně ukončila tuberkulóza, nemoc chudých.

Nová, nová je hvězda komunismu

Pořad Nová, nová je hvězda komunismu (režie Rudolf Růžička) byl vytvořen za účelem oficiálních oslav 30. výročí „Vítězného února“ 1948. Scénickou recitaci Wolkerovy básně Balada o snu uvádí naivní představy dětí narozených za socialismu o tom, co to znamená žít v bídě.

Po roce 1945 se jak Wolker, tak Fučík popravený nacisty pro svoji účast v odboji, stali ikonickými postavami mladých mučedníků a symbolickými oporami stalinismu. V roce 1949, v čase politických čistek, o Wolkerovi redaktor Rudého práva a režimní básník Josef Rybák napsal, že dokázal „vyzpívat vše, co v tomto srdci znělo třídním hněvem, nadějí i vírou v socialistický svět“.

Přestože stalinismus a jeho kulturní politika byly samotnými komunisty po roce 1956 opuštěny, Wolkerova poezie zůstala základem kánonu angažované literatury, jenž byl ctěn bez ohledu na zvraty v ideovém směřování diktatury. V období pražského jara, kdy určité uvolnění přineslo zájem o filozofii existencialismu, byla jeho sbírka Těžká hodina vykládána jako příklad existenciální krize mládí a jejího překonání v procesu politického zrání. Naopak v následné éře normalizace byl Wolker připomínán jako kovaný komunista odmítající již během svého života „každou zkomoleninu vědeckého socialismu, každý maloměšťácký utopismus“. Právě v sedmdesátých a osmdesátých letech bylo Wolkerovo dílo znovu adorováno, jeho verše náležely k povinné školní četbě a ozývaly se z oficiálních médií včetně Československé televize (ČST).

Jiřina Švorcová recituje Baladu o nenarozeném dítěti

Asi vůbec nejprotežovanější komunistická herečka Jiřina Švorcová v pořadu Nedělní chvilka poezie komentovala Wolkerovo dílo a recitovala Baladu o nenarozeném dítěti.

Když je výročí, sáhněme po něm

Mezi roky 1960 a 1989 odvysílala ČST řadu pořadů, v nichž Wolkera tvůrci uchopili za pomoci hned několika žánrů – od recitačního literárního pásma přes dokumentární film až po televizní inscenaci. Obsah těchto pořadů kopíruje obecné společenské tendence. V čase pražského jara byly básníkův život a tvorba interpretovány s vyšší mírou otevřenosti k „buržoaznímu“ životnímu stylu jeho mládí (otevřeně se mluvilo například o jeho skautské zkušenosti) a v popisech posmrtných sporů o Wolkera panovala zjevná snaha dát prostor jak jeho obdivovatelům z řad stalinistů, tak avantgardní kritice.

Naopak během normalizace se skauting a jiné „buržoazní“ aspekty Wolkerovy osobnosti opětovně ocitly ve stínu monumentálního vyprávění o postupném přerodu naivního mladíka v revolucionáře. Autorovy básně se staly těžko odmyslitelnou součástí komponovaných programů věnovaných klíčovým socialistickým svátkům. Fakt, že televizní inscenace a literární pásma s wolkerovskou tematikou obsazovali oblíbení herci a herečky, svědčí o vážnosti, s jakou bylo ze strany státu a vedení televize k Wolkerově tvorbě přistupováno.

Autor je historik a editor archivu České televize.

Viktor Preiss recituje U rentgenu

Viktor Preiss v roli Jiřího Wolkera recituje báseň U rentgenu. Televizní inscenace Těžká hodina (režie Pavel Háša) z roku 1986 se věnovala posledním letům básníkova života.