Artchiv: Česká společnost v komplikovaném vztahu s Franzem Kafkou

Kafkovi hrdinové už po generace svým marným vzdorem proti absurditě moderní civilizace oslovují nejen intelektuály a umělce, ale i „řadové“ čtenáře. Svědčí o tom mimo jiné fakt, že významní západní akademici k letošnímu výročí pořádají velkou akci Oxford čte Kafku. Prestižní centrum západní vzdělanosti nabídne přednášky, veřejné čtení Kafkových próz, výstavu a divadelní inscenaci na motivy Kafkových děl. Němci natočili novou televizní minisérii o Kafkově životě, která bude odvysílána v červnu. Režisérka Agniezska Holland začala vloni natáčet v Praze film Franz, v němž zpodobní Kafkovo zrání. Jako doklad univerzálnosti sdělení Kafkova díla můžeme vnímat adaptaci jeho povídek do formátu japonské mangy. Česká kulturní diplomacie v projektu Kafka2024 informuje německou jazykovou oblast o akcích souvisejících s letošním kulatým výročím autorovy smrti.

Vrah Schmar čeká na svoji oběť. Ukázka zpracování Kafkovy povídky Bratrovražda do podoby japonské mangy z dílny ilustrátora Nishioka Kyodai, 2023

Zavržení introverta ze Starého Města

Mnoho nechybělo a většinu Kafkových textů by si nikdo nepřečetl. Jeho blízký přítel Max Brod přiznával, že introvertní Franz nechtěl publikovat vůbec nic, a k tomu, aby veřejnosti předložil několik svých povídek, ho musel vysloveně donutit. Při pořádání jeho pozůstalosti nalezl lístek s přáním, aby byly veškeré vzniklé rukopisy zničeny. Přání nevyslyšel.

Max Brod hledal nakladatele, aby Kafkovo dílo spatřilo světlo světa. Až do čtyřicátých let však mimořádnost jeho umění docenili jen nemnozí. V roce 1942 však publikoval Albert Camus pojednání o absurditě a naději v Kafkově díle a zařadil jej k zakladatelům filozofického existencialismu. V intelektuálních kruzích začala kafkovská horečka, která v určitém ohledu neskončila dodnes.

Těsně po druhé světové válce leccos nasvědčovalo tomu, že enormní zájem o Kafkovy prózy nemine ani Československo. Do února 1948 se o Kafkovi a jeho díle referovalo v médiích a tehdejší literární kritici se o ně živě zajímali. V lednu 1947 vyhlíželi první svazky Kafkových sebraných spisů, které připravovalo Nakladatelství Václav Petr. Vlivné literární časopisy otiskovaly překlady Kafkových povídek a krátce po převzetí moci do rukou KSČ se objevila na pultech knihkupců kniha Václava Černého První sešit o existencialismu. Literární historik poučený západními filozofickými debatami psal o Kafkovi jako o vykořeněném rozervanci, který vedl spor s autoritami i celou společností a dokázal obnažit „ono nic krachu lidského projektu“. Bezděky tak ve své chvále Kafkova génia pojmenoval základní příčiny, proč byl pražský německý spisovatel komunistickými kulturními referenty postaven na pranýř.

Nastupující stalinismus zásadně odmítal, že by lidský projekt zkrachoval a vedl tažení proti individualismu, pesimismu a nihilismu, a právě to spatřoval v Kafkově literárním odkazu. Ten stál v přímém protikladu vůči rétorice budování komunismu s povinným optimismem. Byl označen za vrcholnou postavu „kulturního hnojiště reakce“. Nakladatelství Václav Petr po zestátnění zaniklo a připravované Kafkovy sebrané spisy publikovány nebyly.

Postava k podpírání (režie Pavel Juráček, 1965)

Optimistická hesla padesátých let leží potrhaná a nepotřebná ve sklepě spolu se Stalinovým portrétem. Umělecký snímek režiséra Pavla Juráčka s názvem Postava k podpírání je silně ovlivněn Kafkovým dílem a tematizuje ztrátu optimismu padesátých let a víry ve funkčnost socialismu po Stalinově smrti.

Přesto v komunistickém prostředí existovaly tendence vykládat Kafku coby pokrokového autora kritizujícího kapitalismus. Těsně po Kafkově smrti v roce 1924 vyšel ve stranickém deníku Rudé právo nekrolog, v němž se čtenáři mohli dočíst, že „Kafka vidí do ústrojí společnosti a vidí bídu jedněch a moc a bohatství druhých“. Jeho povídky měly být metaforickým útokem na mocné. Právě na čtení Kafkových děl jako svérázné kritiky kapitalismu navázali po Stalinově smrti a veřejném odsouzení jeho násilné diktatury někteří straničtí intelektuálové.

Jedním z nich byl i v Praze narozený, německy píšící a ve východním Berlíne roku 1955 zesnulý spisovatel a novinář Franz Carl Weiskopf. V roce 1956 právě založený dvouměsíčník Světová literatura otiskl text, v němž marxista Weiskopf označil Kafku za autora statečného vzdoru proti nespravedlnosti a ve snaze začlenit jej do národního kulturního dědictví napsal: „Věčné hledání hlubší pravdy, čistšího štěstí, rozumnějšího řádu, jež je příznačné pro hrdiny Kafkových románů, vyrůstá ze staré české tradice, jež sahá až k Husovi, Chelčickému a Komenskému.“

Podobné snahy o rehabilitaci tohoto svérázného literárního zjevu však vyvolávaly negativní reakce konzervativnější části komunistické strany. Například v červnu 1957 v Rudém právu vyšel ironicky kousavý text o tom, že literární kritici se natolik šťourají ve „vyhraněném subjektivistovi jako je Kafka”, že úplně zapomněli na výročí úmrtí národního umělce a odbojáře Vladislava Vančury. Označit někoho za subjektivistu, tedy za opak kolektivisty, se v očích komunistů rovnalo nejhoršímu odsouzení. Přes kontroverze si mohli v roce 1958 čtenáři zakoupit nové vydání Kafkova románu Proces a o čtyři roky později let jeho román Amerika. O Kafkovi se začalo opět diskutovat.

Zámek (režie Václav Lohniský)

V dubnu 1965 uvedlo divadlo S. K. Neumanna inscenaci Kafkova Zámku. Roli zeměměřiče K. ztvárnil Rudolf Jelínek.

Pojďme o něm diskutovat

Kafkovská horečka zachvátila v šedesátých letech i komunistické Československo. Uvolnění rigidních pravidel socialistické diktatury nejen v oblasti kultury přineslo znejistění základních pilířů socialismu. Alexej Kusák, literární vědec, žurnalista a důležitá postava Kafkovy renesance, vzpomínal, že „všední den v socialismu produkuje stále nové kafkovské situace, pro které si čeština našla velmi případný termín kafkárna, a že tedy každá recepce Kafkova díla se ve čtenářově hlavě musí nutně přirovnávat k těmto kafkárnám, které sám prožil“. Tentokrát se už podařilo rozjet projekt Kafkových spisů. V roce 1965 inscenovalo pražské Divadlo S. K. Neumanna Kafkův Zámek, o rok později režisér Jan Grossman nastudoval v Divadle Na zábradlí adaptaci Procesu.

Památník národního písemnictví, Televizní noviny, 1964

Památník národního písemnictví uspořádal v roce 1964 výstavu s názvem Franz Kafka. Její vernisáže se zúčastnil i správce Kafkovy literární pozůstalosti Max Brod. K této reportáži se nedochoval původní zvuk, ale text komentáře ano. Obraz jsme tedy znovu ozvučili za pomoci umělé inteligence.

Ve stejné době připravil Památník národního písemnictví životopisnou výstavu Franz Kafka, na jejíž vernisáži promluvil i Kafkův přítel Max Brod, a to navzdory problematickým diplomatickým vztahům mezi Československem a Izraelem, kde Brod po válce žil a tvořil.

Vzniklo několik dokumentárních filmů s kafkovskou tematikou. Snímek režiséra Zdeňka Kopáče Dvojí proces z roku 1962 je typickou ukázkou snahy vnímat Kafkovo dílo jako inspiraci pro řešení tehdy aktuálních veřejných otázek. Pointa filmu spočívající v tvrzení, že nacistický teror a genocida byly dotažením Kafkova tušení všemocné děsivé síly moderní byrokracie, představuje příspěvek do tehdy živé debaty o zkušenosti druhé světové války. Kafkovo dílo rovněž silně ovlivnilo novou vlnu československého filmu; asi nejsilnější inspiraci lze vysledovat v zápletce filmu Pavla Juráčka Postava k podpírání (1965), v němž v kulisách poststalinské Prahy řeší hlavní hrdina absurdní problémy pod tlakem nesmyslné státní a stranické byrokracie.

Dvojí proces (režie Zdeněk Kopáč, 1962)

Tvůrci dokumentárního filmu Dvojí proces (rež. Zdeněk Kopáč) z roku 1962 Kafkovo dílo vnímali jako umělecké vyjádření strachu před stíny moderní civilizace, které se po jeho smrti zhmotnily v hrůzách holokaustu. Záběry nacistického soudnictví, poprav či deportací Židů podkreslili záznamem četby z Kafkova stěžejního románu Proces. 

Vlnu zájmu o Franze Kafku, která přecházela až v intelektuální módu, symbolicky odstartovala mezinárodní literárněvědná konference, kterou roku 1963 uspořádala Československá akademie věd na zámku v Liblicích. Nápad na její zorganizování vzešel od mladých intelektuálů Alexeje Kusáka, redaktora časopisu Kultura, a Františka Kautmana, vědeckého pracovníka Ústavu pro českou literaturu akademie věd. Snažili se prosadit otevřenou a živou připomínku osmdesátého výročí Kafkova narození. Jejich smělý plán vybudovat v Praze muzeum Franze Kafky byl sice zamítnut, ale návrh na vědeckou konferenci po řadě komplikací schválen byl.

Do organizace setkání se rovněž zapojil Eduard Goldstücker, stranický intelektuál a germanista, v padesátých letech odsouzený v politickém procesu, po Stalinově smrti rehabilitovaný. Československé účastníky doplnila početná delegace z NDR. Ze západní Evropy dorazili Ernst Fischer, marxistický intelektuál a člen rakouské komunistické strany, a Roger Garaudy, filozof a člen ústředního vedení francouzské komunistické strany. Právě Garaudy ve svém pozdějším článku o této konferenci v Le Lettre Françaises vyjádřil nadšení nad intelektuálně plodným pražským kulturním prostředím, jehož rozkvět metaforicky označil jako „pražské jaro”.

Inspirátor konference František Kautman později popsal jádro akce následovně: „Liblická konference o Kafkovi získala světovou proslulost nikoli jako vědecká či literární, ale jako politická událost. Střetly se na ní dva zásadně diametrálně odlišné postoje ke Kafkovi. Východoněmečtí účastníci, z nichž někteří Kafkovo dílo velmi dobře prostudovali, zaujali pozici recepce Kafky jako historického fenoménu: ukázal ve svém díle odcizení člověka v kapitalistickém světě, projevil sympatie k vykořisťované dělnické třídě, v socialistické společnosti však už není aktuální a na umělce, a zejména na mládež může působit rozkladně. Má tedy být vydáván opatrně a v malých nákladech. Téměř všichni účastníci konference naopak v té či oné míře zdůrazňovali aktuálnost Kafkova díla i v socialistickém světě, zejména na pozadí zločinů stalinismu odhalených dvacátým sjezdem KSSS.”

Liblické setkání zároveň otevřelo politicky ožehavou debatu nad tím, do jaké míry socialismus dokázal překonat odcizení. Podle Marxe dělník v kapitalismu zažíval naprosté odpojení od smyslu své práce, protože její plody patřily jeho zaměstnavateli. Tento pocit životní nesmyslnosti či omezenosti, tedy odcizení, měl socialismus překonat vědomým podílem všech pracujících na společném díle. Pokud na základě úvah o aktuálnosti Kafkova díla literární teoretici naznačili, že v tomto bodě socialismus selhal, mohlo to vést ke zpochybnění režimu jako celku. A to byl pro konzervativní komunisty zásadní problém.

Kafka: Liblická konference

Eduard Goldstücker, reformní komunista a germanista, na průlomové vědecké konferenci o díle Franze Kafky pořádané na zámku v Liblicích Československou akademií věd v roce 1963 označil Kafkovo dílo za oběť chybné kulturní politiky stalinismu.

Za co všechno Franz K. (ne)může

Během léta a podzimu 1968 začali konzervativci o kafkovské konferenci mluvit jako o jednom z hlavních ideových zdrojů československého rozvratu. Kafka měl být přetvořen v legální ideologickou zbraň boje proti socialismu. Dle exprezidenta Antonína Novotného se v Liblicích v roce 1963 sešel „skutečný mozkový trust kontrarevoluce”. V prosinci 1969 publikovala herečka Jiřina Švorcová, která se stala normalizační hvězdou televizní produkce, v Rudém právu osobní vyznání oběti specifické „cancel culture” pražského jara. Popisovala šikanu, s níž se setkávala jako aktivní podporovatelka Sovětského svazu a kritizovala „kafkiády”, které ztotožňovala s pokřiveným nadhodnocováním nihilistického umění. Kafkovskou horečku následně oficiálně odsoudil i ustavující sjezd normalizovaného spisovatelského svazu, konaný na jaře 1972.

Čelní účastníci a organizátoři Liblické konference měli kariérní problémy. Alexej Kusák odešel do emigrace a přednášel na univerzitě v Mnichově. Eduard Goldstücker nalezl útočiště na univerzitě v Sussexu. František Kautman byl během normalizačních prověrek propuštěn ze zaměstnání, stal prodavačem v klenotnictví, následně byl poslán do invalidního důchodu. Ve volném čase se nadále věnoval studiu díla Franze Kafky. Jeho kniha Svět Franze Kafky se šířila samizdatem.

Dílo Franze Kafky stanulo v době nastupující normalizace před soudem konzervativních komunistů. Vyváznout nebylo myslitelné. Karikatura uveřejněná v humoristickém časopisu Dikobraz v říjnu 1968

Kafka se stal symbolem intelektuálního vzdoru proti normalizačním institucím. Hladoví čtenáři sháněli stará vydání jeho próz v antikvariátech a tvůrci samizdatu je opisovali. Když se v polovině  polovině sedmdesátých let na Staroměstském náměstí shromáždila skupinka mladých lidí pod transparentem „My chceme Kafku” a vydala se pochodem ke spisovatelově rodnému domu, byla rozehnána příslušníky Veřejné bezpečnosti. Zatímco se romány Proces či Zámek na druhé straně železné opony staly základními díly světové literatury a jejich neznalost se rovnala legitimaci ignoranta, výtisky těchto knih zmizely z československých veřejných knihoven.

Když tvůrci seriálu Třicet případů majora Zemana připravovali scénář k dílu Štvanice, který odsuzoval rehabilitační procesy z konce padesátých a ze šedesátých let coby hon na poctivé komunisty, zakomponovali do textu scénu, v níž major Zeman svoje postavení obžalovaného přirovná k pozici Josefa K. z Procesu. Ani v tomto světle se však zmínka o Kafkově knize na obrazovce Československé televize objevit nemohla; autoři snímku byli instruováni, aby scénu vypustili.

Nesměle se Kafka navrátil na tuzemské pulty v roce 1983, kdy si svět připomínal sto let od spisovatelova narození. Nakladatelství Odeon publikoval výbor z Kafkových povídek. Svazek byl opatřen doslovem z pera germanistky Květy Hyršlové, která se v něm jasně distancovala od „dezinterpretací”, jimž Kafkovo dílo podle ní čelilo v šedesátých letech a vrátila se k výkladu Kafky, s nímž operoval výše zmíněný F. C. Weiskopf. Kafka podle ní popisoval niterný prožitek situace kolabujícího kapitalismu počátku 20. století a první světové války. Jiné výklady Kafkova díla odmítla a připomněla, že Kafka jako zaměstnanec Dělnické úrazové pojišťovny soucítil s dělníky a na nich páchaná systémová křivda jej přivedla k pocitu životní bolesti otisknuté v jeho próze.

V druhé polovině osmdesátých let postupně přece jen docházelo k určitému uvolnění – pod tlakem gorbačovské přestavby v Sovětském svazu. Na jaře 1989 uspořádali mladí divadelníci v Praze svépomocí Divadelní festival Franze Kafky, kde malé a ochotnické soubory inscenovaly Proměnu, Proces a další hry na motivy jeho próz. Pětašedesáté výročí Kafkovy smrti se v roce 1989 promítlo i do oficiálních médií a Odeon vydal román Zámek.

Filmový zpravodaj, výročí květen až červen 1989

Filmový zpravodaj v červnu 1989 přinesl při příležitosti 65. výročí Kafkova úmrtí krátký dokumentární medailonek, který lze vnímat jako doklad opatrného navracení odkazu tohoto autora do kulturního života.

Prodávání na mnohý způsob

V prvních polistopadových letech se objevilo množství kafkovských titulů – ať s jeho texty, anebo s texty o něm. Byla založena Společnost Franze Kafky a s ní spojené Nakladatelství Franze Kafky. Do veřejné debaty se navrátili veteráni literární vědy šedesátých let, kteří přijeli z emigrace či vystoupili z prostředí kontrakultury. Vznikl také první český celovečerní film na motivy Kafkova románu. Ve snímku Amerika (1994) režiséra Vladimíra Michálka ztvárnili titulní role Martin Dejdar a Jiří Lábus. V roce 2005 bylo založeno Muzeum Franze Kafky v Praze, po kterém v roce 1963 volal Alexej Kusák. 

Kulturní týdeník, 22. 6. 1996

Reportáž pořadu Kulturní týdeník z 22. 6. 1996 informovala o vydávání nové knihy Kafkových textů s názvem Dopisy otci. Jedná se o doklad značného zájmu nakladatelů o Kafkovo dílo v devadesátých letech i návratu kulturní elity zpět do Prahy. Na kameru se totiž vyjádřil veterán kafkovských diskuzí 60. let Eduard Goldstücker, který strávil čas normalizace v exilu v Británii, kde působil na univerzitě v Sussexu. 

Kafka byl silným a mezinárodně srozumitelným symbolem. Když v listopadu 1990 vyrazil Václav Havel na první diplomatickou cestu do Tel Avivu, neváhal Kafkův odkaz plně využít. Při přebírání čestného doktorátu na Hebrejské univerzitě pronesl řeč s názvem Franz Kafka a moje prezidentství, kde se vyznal „z dávného a vpravdě intimního vztahu k velkému synu židovského národa, pražskému spisovateli Franzi Kafkovi“. Tematizoval v ní vlastní zkušenost z tlaku diktatury a zároveň se přihlásil k židovskému dědictví v české národní historii.

K jiným politickým cílům využil odkaz spisovatele Václav Klaus. U příležitosti sedmdesátého výročí Kafkovy smrti publikoval novinový článek, v němž tvrdě zkritizoval snahu ze šedesátých let číst Kafkovo dílo marxisticky. Označil ji nejen jako naivní a pomýlenou, ale dokonce jako riskantní kompromis s nebezpečnou komunistickou ideologií. Jeho text zapadal do dobového soupeření mezi liberální pravicí a levicí zastupovanou často reformními komunisty symbolizujícími pohasínající oblibu étosu pražského jara.

Tři dny v biblické zemi, 29. 4. 1990

Při příležitosti přebírání čestného doktorátu filozofie v rámci první diplomatické cesty do Tel Avivu v dubnu 1990 přednesl Václav Havel projev s názvem „Franz Kafka a moje prezidentství”, ve kterém se vyznal z celoživotní lásky ke Kafkovu dílu a zároveň tohoto pražského rodáka využil jako symbol kulturní blízkosti Československa s židovským státem Izrael. Záběry uveřejnila Československá televize v rámci pořadu Příloha Televizních novin.

A byl tu ještě jeden aspekt porevolučního nakládání s Kafkou. Peníze. Zájem turistů vidět Staré Město pražské a vnímat tak silněji atmosféru Kafkových románů neušel prodejcům suvenýrů. Začali nabízet trička, hrnky, samolepky či zápalky s Kafkovým portrétem. Dnes si lze objednat nespočet programů s průvodcem, které zájemcům představí město ve stopách Franze Kafky. Pražský rodák, který je zároveň globální intelektuální ikonou, se stal zdrojem příjmů z turismu.

Kafkův kulturní kapitál, a přitom politicky nevyhraněný profil, přitahuje i zástupce velkého byznysu. Před deseti lety David Černý před novým obchodním domem na pražské Národní třídě odhalil svoji sochu zobrazující hlavu Franze Kafky. Vysloužil si rozporuplné reakce. Kritikové mu vytýkali, že umění propůjčuje zájmům dravých developerů a instalací se zpronevěřuje základnímu poselství Kafkova díla. Levicový aktivista, umělec a pedagog Pavel Karous tvrdí, že dotyčné dílo je ideově vyprázdněné, neboť neodráží Kafkovy myšlenky kritizující „byrokratický dohled a moc kapitálu”. Karous má za to, že Černého hlava Kafky je klasickým příkladem artwashingu, tedy využití a zneužití potenciálu umění k vylepšování image mocných korporací.

Každopádně však platí, že Kafkovo dílo je dnes otevřeno svobodné diskuzi.