Voda s pachutí krve. Nadčasový film Moc polemizuje se střední Evropou i argumentem vyššího dobra
Druhý snímek slovenského režiséra Mátyáse Priklera si osvojuje studené kulisy nordic noiru a zasazuje do nich dystopickou úvahu o povaze moci i bezmocnosti jejích vykonavatelů. Přemítá rovněž o krizi elit a středoevropském regionu jako paradoxním prostoru, kde liberální ideály potřebují pomocnou ruku starých způsobů a špinavé práce.
Mezi stromy zasněženého lesa kráčejí muži ve větších rozestupech. Zatímco většina z nich má na sobě ochrannou reflexní vestu, mladík v hnědé bundě splývá s krajinou a ztrácí se ze zřetele. Když se ozve výstřel, jeho tělo padá k zemi.
Co zprvu vypadá jako tragická nehoda, má výbušný potenciál. Spoušť stiskl ministr Otto Berger, morální autorita a environmentální filozof, který se uchází o post unijního komisaře pro vodu v čase, kdy se ve městech již citelně projevuje nedostatek přírodních zdrojů. Politická atmosféra v regionu je napjatá. Bergerovým postojům oponuje agresivní protikandidát zastávající názor, že voda je prostá komodita, kterou je třeba privatizovat. Incident přitáhne pozornost médií, tajných služeb i nejvyšších vládních kruhů. Zájmy zúčastněných stran se však rozcházejí.
Novinářka chce rozkrýt pravdu, přestože ji od pátrání odrazují i vlastní kolegové. Vláda v čele s premiérkou potřebuje pravdu rozmělnit, neboť Berger pro ni představuje užitečnou figuru, prostřednictvím níž se slovenský stát může zviditelnit a posilnit svoji unijní pozici. Tajné služby chtějí získat vládní sympatie, aby se jim navýšil rozpočet na příští rok. Agent Steiner má vše zamést pod koberec, současně hraje o čas i peníze – umírá na rakovinu a před smrtí potřebuje získat finanční záruky pro svoji rodinu.
Slováci reagují
Česká premiéra filmu Moc by těžko mohla mít lepší načasování. Do tuzemských kin přichází snímek měsíc po slovenských volbách, které rehabilitovaly Roberta Fica, jehož předchozí vládní období byla spojena s prorůstáním organizovaného zločinu do státní správy a ponurou dobou, završenou vraždou novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. V koalici s Ficem nyní vládne i extrémistická Slovenská národní strana, jejíhož nominanta na post ministra životního prostředí Rudolfa Huliaka odmítla slovenská prezidentka Zuzana Čaputová s tím, že Huliak popírá existenci klimatické krize a není způsobilý vést ministerstvo, jehož úkolem je ochrana přírody.
Slovenští filmaři v uplynulé dekádě reagovali na neblahý politický vývoj ve své zemi pozoruhodnými filmy. Namátkou lze zmínit snímek Ostrým nožom Theodora Kuhna, volně inspirovaný vraždou studenta Daniela Tupého, kritizující zatuchlost státních institucí. Na festivalu v Karlových Varech v roce 2019 soutěžil snímek Marko Škopa Budiž světlo, drama o vztahu otce a syna, avšak v širší perspektivě dílo o vznikajících domobranách, radikalizaci a narůstající xenofobii na slovenském venkově. Přibyly rovněž dokumenty, ať už varovný Mečiar Terezy Nvotové, Skutok sa stal Barbory Berezňákové nebo Kuciak: Vražda novináře, natočený z cenné zahraniční perspektivy režiséra Matta Sarnieckiho.
Přestože také zápletka Moci dává vzpomenout na událost z roku 2009, při níž tragicky zahynul myslivec na lovu, jehož se patrně zúčastnil i tehdejší prezident Ivan Gašparovič, scenárista a režisér Mátyás Prikler (* 1982) neztrácí čas rekonstrukcí skutečného případu. Jeho přístup není ani tak aktivistický, jako spíše filozofický.
Priklerův film na pomezí dramatu a politického thrilleru nabízí víceúrovňové čtení. Minimalistické pojetí, oděné do podchlazených kulis zimní krajiny, staví do popředí obecnější, mezinárodně srozumitelné úvahy o povaze moci a roli pravdy v současné společnosti. Primární otázka je zřejmá: Máme právo využít moc k tomu, abychom ututlali pravdu a vykonali tím menší zlo, aby nenastalo zlo ještě větší?
Možná ano, možná ne. Otázka zůstává viset ve vzduchu podobně jako samotná moc, která ve filmu nabývá metafyzického rozměru: přelétá od jedné postavy k druhé, nabízí chvilkové uspokojení, ale posléze utahuje smyčku okolo každého, kdo si ji nárokuje. Moc nemá majitele, má pouze chvilkové služebníky, posléze odsouzené k bezmocnosti.
Dystopie střední Evropy
Méně zřetelná vrstva se ukrývá pod povrchem. Prikler a jeho tvůrčí tým konstruují fikční svět jako dystopickou vizi středoevropského prostoru. Je to svět, v němž události a postavy fungují jako předstupeň čehosi konkrétního. Svět povědomých aluzí a reálií středoevropské identity, kde dochází k fúzi nedávné minulosti a blízké budoucnosti – místo, v němž se stírají hranice tří zemí a kde koexistují totalitní rozvědčíci v převlečených kabátech i vize postapokalyptické války o přírodní zdroje. I přes fiktivní obrysy do tohoto světa prosakují aktuální myšlenky. Prikler jakoby mimochodem upozorňuje na rozdíl mezi veřejnou a soukromou tváří politiků. Ministr Berger je archetyp středoevropského intelektuála a nostalgický relikt porevolučních časů. Veřejnost v něm vidí ctnosti i naděje, on ve skutečnosti pociťuje beznaděj. Má ušpiněné ruce a je ochotný přijmout svůj díl viny, všudypřítomná moc však potřebuje jeho ideje a nedovoluje mu odhalit svou pravdivou, soukromou tvář.
V Bergerově postavě se v širší perspektivě zrcadlí i středoevropská krize liberálních elit, která nemá dostatek osobností a sil pro zápas s konzervativními kapitalisty či s populistickými extremisty, a proto si nesmí dovolit sebemenší přešlap. A pokud ano, musí na okamžik zavřít oči a využít tajných služeb, amorálních rozvědčíků a starých kádrů pro to, aby se udržela politická rovnováha v křehkém regionu. Spravedlnost pokulhává, člověk se ztrácí, ale ideje a touha po moci – zaštítěná alibistickým hledáním vyššího dobra – zůstává.
Sofistikovaným tématům filmu dopomáhá stylotvorná práce kamery Gergelyho Pálose a takřka sterilní mizanscéna zasněžené krajiny, jaká se objevuje spíše v severských filmech a odvislém žánru nordic noiru. Monochromatické, studené prostředí a odměřený přístup „pohledu mouchy na stěně“ pomáhají zhmotnit dystopické bezčasí, z něhož se vytrácí morálka, pravda i naděje. Do druhých plánů ukrývá Prikler jízlivé promluvy filmové řeči, ať už výmluvné čističe špinavých oken během konverzace o nutnosti ukrytí pravdy, nebo nápadný anachronismus staré tatry coby symbolu minulého světa, který ještě neodešel do šrotu a stále jezdí v naší přítomnosti.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube V Moci lze odpozorovat několik dílčích nedostatků. Místy až přemrštěná úsečnost scén a věcné tempo občas zastihne dialogy postav v nevěrohodném odříkávání velkých myšlenek. V těchto momentech se vytrácí dramaturgický cit, jelikož důležitější než psychologie postav a tempo dialogu se stává samotný význam jejich promluv a postavy potom působí spíše jako věšáky na ideje než civilní charaktery z masa a kostí. Přesto si Moc zasluhuje pozornost, především jako podvratný konstrukt dystopické vize střední Evropy ve třetím stádiu rakoviny. Světa, od něhož jsme neutekli dostatečně daleko a který nás může kdykoliv dostihnout a zničit. Obzvlášť pokud nemáme ochrannou vestu.
Autor je filmový publicista a spolupracovník MFF KV
Moc (Slovensko, Maďarsko, Česko, 2023, stopáž 88 minut)
Režie: Mátyás Prikler, scénář: Mátyás Prikler, Marek Leščák, kamera: Gergely Pálos, hudba: Zsófia Tallér. Hrají: Szabolcs Hajdu, Jan Kačer, Mihály Kormos, Attila Mokos, Éva Bandor, Lucia Kašová, Ingrid Timková, Roman Polák, Miroslav Krobot, István Olasz, Peter Oszlík a další.
Česká premiéra: 9. listopadu 2023.
