Artchiv: Krasavec Harapes
S jedním z nejvýznačnějších českých baletních tanečníků druhé poloviny minulého století, Vlastimilem Harapesem, se veřejnost rozloučí v pondělí 27. května v poledne v historické budově pražského Národního divadla. Zemřel 15. května ve věku sedmasedmdesáti let, podlehl rakovině plic. Z archivu ČT vybíráme jako vzpomínku několik Harapesových televizních vystoupení.
Titulek toho materiálu konstatuje holou skutečnost. Vlastimil Harapes byl v čase své aktivní taneční (a částečně i herecké) dráhy mimořádně fotogenickým člověkem, a to nejen kvůli své vzorně vypracované postavě baleťáka. Jeho nebanálně krásná, oduševnělá tvář přitáhla i pozornost filmařů. Jako osmnáctiletého si jej vybral Ladislav Rychman do Starců na chmelu, o tři doky později (1967) František Vláčil do Markety Lazarové. A když jsme u filmových a televizních titulů, v nichž se Harapesovo jméno objevuje, početně není jeho filmografie zanedbatelná, ale faktem je, že největší herecký prostor mu poskytl Juraj Herz ve filmech Den pro mou lásku (1976) a Panna a netvor (1978) a Ivo Novák ve snímku Operace mé dcery (1986); z dalších titulů stojí za zaznamenání menší role ve filmu Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983).
Jedna z prvních Harapesových rolí. Po boku Blanky Bohdanové v televizním filmu Odcházení s podzimem, 1965, režie: Václav Krška, zdroj: archiv ČT Význam Harapesova herectví se nemůže rovnat jeho baletní dráze. Roku 1965 absolvoval Taneční konzervatoř v Praze a následující rok nastoupil do Baletu Národního divadla, v němž byl od roku 1971 sólistou. Tehdy ztvárnil roli Merkucia a poté i Romea v baletu Romeo a Julie (režie Petr Weigl, choreografie Miroslav Kůra). Televizní záznam této inscenace uspěl v zahraničí a o Harapese začal být zájem za hranicemi Československa. Jeden čas byl stálým hostem Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu (Labutí jezero, Orfeus, Kalevala, Duch růže, Sfinx aj.). Vystupoval ve Frankfurtu, ve Skotském královském baletu, v římské Akademii tance i v tamní Opeře, v Tokyo City Ballet a v řadě dalších měst a zemí. Byl vývozním artiklem československého baletu a navenek režimu loajálním umělcem – i proto v roce 1976 získal titul zasloužilý umělec a roku 1989 titul národní umělec. V roce 1977 podepsal takzvanou Antichartu.
Jenže to byla jen jedna část pravdy. Ta druhá byla mimořádně delikátní. Vlastimil Harpes přitahoval mnoho žen; jedna ze známých hereček se z nešťastné lásky k němu pokusila o sebevraždu. Byl sice dvakrát ženatý, poprvé s herečkou Elenou Strupkovou, podruhé s Hanou Zagarovou, ale přinejmenším v druhém případě to bylo manželství účelové, v podstatě fiktivní – vzniklo proto, aby zpěvačka, jež nemohla mít svého potomka, mohla dítě adoptovat. Faktickým partnerem Harapese byl dramatik, básník a překladatel Josef Topol, který od začátku normalizace nesměl veřejně působit, podepsal Chartu 77 a pracoval v dělnických profesích. Josef Topol byl přitom ženatý otec dvou synů – Jáchyma a Filipa; první je spisovatelem, druhý byl hudebníkem. Když mladší z nich v červnu 2013, v pouhých osmačtyřiceti letech, zemřel, nemohl se vážně nemocný Josef Topol na pohřeb syna dostavit a Vlastimil Harapes, který zesnulého Filipa znal od jeho dětství, otce zastoupil. (A propos: jmenovaná herečka, později i režsérka a psychoterapeutka Elena Strupková, ročník 1948, má za partnerku o deset let mladší psychiatričku, sexuoložku a psychoterapuetku Dagmar Křížkovou).
Vlastimil Harapes a Miroslava Pešková v Čajkovského baletu Modrý pták, 1971, zdroj: archiv ČT Zpět k Harapesově baletní a taneční dráze. V letech 1987–1989 byl sólistou a šéfem baletu Laterny magiky. Po převratu se stal uměleckým šéfa Baletu Národního divadla a ve funkci vydržel do roku 2002. Poté v Národním divadle působil do roku 2009 jako choreograf a baletní mistr. V roce 2012 získal Cenu Thálie za celoživotní taneční mistrovství, ke svým sedmdesátinám byl uveden do Síně slávy Národního divadla.
I v pozdní fázi svého života měl řadu aktivit spojenou s tanečním a baletním děním, ačkoliv v médiích, a možná zejména bulvárních, se často objevoval coby návštěvník různých večírků a jiných sešlostí a v televizích byl přítomen třeba jako porotce zábavných soutěží (včetně první řady StarDance …když hvězdy tančí). Jenže Vlastimil Harapes byl také čestným předsedou Hnutí speciálních olympiád pro mentálně postižené sportovce, členem rady Kyliánova nadačního fondu, který se podílí „na vzniku nových tanečních či s tancem spřízněných projektů“, zasedal v porotách mezinárodních tanečních soutěží.
V léta 2016, když se připomínaly Harapesovy sedmdesátiny, odpověděl v rozhovoru s redaktorkou Lidových novin Alenou Plavcovou na otázku, co se mu honí hlavou, když vidí záznamy ze svého vrcholného tanečního období: „Jestli bylo za těch dvacet let mé baletní kariéry deset představení, se kterými jsem byl opravdu spokojený, tak to bylo hodně. Ale asi to byla dobrá cesta, člověk nesmí usnout na vavřínech. (…), Jinak mívám pocit, že se dívám na nějakého jiného člověka. Byl to fešák, figuru měl úžasnou. Kde jsem to vzal, říkám si, když vidím, jak vypadám teď, s deseti kily navíc, prostě stařeček…“
