Divadelní glosář: Šoposká s Krobotem a lišácká hra. Zmožený Mefisto. Dobrá Pyšná

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo na vytahování do popředí třeba jen určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Takoví (ne)jsme

Kdybych měl co nejstručněji říct, „o čem” je inscenace Štíři z února, kterou si napsali, hrají v ní a režírovali ji Marika Šoposká a Miroslav Krobot, tak bych konstatoval, že o nich samých, o jejich chápání herectví, o „nesnesitelné lehkosti” převtělování se. Jak si hrát, ale jak se v tom hraní sám sobě jako člověk neztratit. Provozují to ve Studio DVA, kde by trochu zasvěcenější člověk možná Krobota úplně nečekal, natož pak dramaturgyni Martu Ljubkovou, donedávna zaměstnanou v činohře Národního divadla a spolupracující s různými alternativnějšími projekty; stejně tak může překvapit účast scénografa a kostýmního výtvarníka Marka Cpina, soustavně tvořícího pro Divadlo Na zábradlí a další nekomerční scény.

Miroslav Krobot v inscenaci Štíři z února pražského Studia DVA, foto: Studio DVA – Jerry Háša

Bylo otázkou, nakolik půjde vyjmenovaná partička pomyslnému diváctvu Studia DVA naproti, a dá se kvitovat, že tak sice činí, ale chytře, v zásadě  nepodbízivě; pohybuje se na jedné z nevyřčených či tekutých hranic možného, co lze na takovém typu scény inscenovat, aniž by to převažující typ publika odradilo, ale také naopak – aniž by si aktéři cynicky řekli „no co, hlavně že kasa cink”. Marika Šoposká dosud byla „čistokrevná” herečka, zejména televizní a filmová (nepočítáme-li někdejší blog Sedmilhářky, který psala s Berenikou Kohoutovou). Miroslav Krobot je především režisér, ale dávno se etabloval i jako herec. Nevím, jaký je reálný poměr jejich tvůrčích vkladů do Štírů z února, ale mohu-li odhadovat, tak Šoposké její autorský a režijní podíl umožnil vyslovit zde věci a zahrát si polohy, které někde v sobě nosí, tuší je, ale tady dostala prostor nechat je projevit, nebát se promluvit o sobě a za sebe, i když skrze paletu postav – je tu Liškou, Marikou, Dívkou, co chodí do knihovny, Fáberovou.

Ta poslední figura je ze seriálu ČT Octopus, během jehož natáčení se s Krobotem seznámila, a seznala, že si mají o čem povídat, a vznikla z toho glosovaná inscenace. Možná i Krobot tentokrát režíroval hlavně sám sebe, svoje uchopení replik, které zhusta vyjadřují zkušenosti starého chlapa, své posazení do postav Revírníka (pracuje se tu s odkazy na Lišku Bystroušku), Mirka, Knihovníka a Kapitána Dítě (Octopus). A možná to přece jen byl hlavně on, kdo celku vtiskl lehkonohost proměňování, rytmus v přesmykávání rolí v onom příběhu, který daleko spíše než dějový je životně pocitový a staví na rozdílu více než dvou generací, které oba aktéry od sebe dělí. Pojďme si bez nějakého drásání, ale i bez vtíravého dryáčnictví říct pár ne úplně nedůležitých věcí o životě a vztazích, o času, o skutečnosti hry. Takže asi nějak tak.

Mnoho všeho pro nic

Možná to bude znít krutě a nespravedlivě, ale na celém podniku činohry Národního divadla Praha zvaném Mefisto je nejlepší program k inscenaci. Knížečka stojí stovku, čítá více než dvě a půl stovky stran, ale její hodnota je vyšší. První polovina kapesní brožury totiž obsahuje řadu užitečných a zajímavých informací o románu Mefisto a jeho německém autorovi Klausu Mannovi (1906–1949); druhá půle knížečky náleží textu dramatizace, kterou provedl a inscenaci režíroval slovenský divadelník Marián Amsler (* 1979), nezřídka spolupracující s českými scénami. Samotná inscenace se však pohybuje na hranici snesitelnosti, ačkoliv téma kolaborace talentovaného románového herce a režiséra Hendrika Höfgena s totalitním (nacistickým) režimem je samo o sobě nevyčpělé, naopak.

Alžbeta Ferencová (Julietta), Robert Mikluš (Hendrik Höfgen) v inscenaci Mefisto pražského Národního divadla, foto: ND – Patrik Borecký

Důvod úmornosti národně-divadelního Mefista je několikanásobný. Vedení činohry se rozhodlo jej inscenovat v největší ze svých budov, ve Státní opeře, kde „mluvené slovo“ znělo naposledy ještě před listopadovým převratem. Při premiéře bylo zcela evidentní, že se herecký soubor s mohutnými prostory s jejich specifickou akustikou obtížně sžívá (ostatně v Českém rozhlase to zmiňovali dva z účinkujících – Robert Mikluš a Pavlína Štorková). Tím spíš, že první polovina tří a půl hodinové inscenace se odehrává tam, kde běžně je orchestřiště, neboli – vulgárně řečeno – „hodně vepředu“, kdežto druhá polovina se odvíjí „hodně vzadu“, kdy je dění aranžováno převážně do „hlubin“ mohutného jeviště Státní opery, herečky a herci jsou proto vybaveni mikroporty a nastupuje live cinema čili mezi postavami chodí kameramani a jimi snímané polodetaily a detaily se přenášejí na plátno instalované v horních partiích scény.

Každá polovina je z jiného těsta: první, kdy divadelník Höfgen působí v hamburském divadle, tone v realisticky popisné „dobovce“; druhá polovina má ambici být podívanou, ale technologiemi vybavená scéna (s nadužíváním zmíněné live cinema) je pouhým fíkovým listem na podstatě věci, jíž zůstává ilustrativnost a vnitřní nesourodost. Inscenační a řekněme i etický úmysl je tu deklarován, nikoliv však v nejobecnějším slova smyslu ztělesněn. Roberta Mikluše v ústřední roli nedokázal režisér Amsler dovést k tomu, abychom nejen mozkem porozuměli Höfgenově kariérismu, nýbrž aby ta figura na nás dolehla všemi smysly. Přitom týž Mikluš dokáže vystřihnout vynikající part, jak jsem se znovu přesvědčil tento týden v pondělí, kdy jsem podruhé zašel na reprízu Schnitzlerova Reje ve Stavovském divadle (derniéra inscenace režírované Francouzem Arthurem Nauzycielem pak byla v úterý).

Zdeněk Piškula (Rolf Bonetti), Miloslav Mejzlík (Oskar H. Kroge), Jindřiška Dudziaková (Angelika Siebertová), Pavlína Štorková (Barbara), Martina Preissová (Heda Herzfeldová), Radúz Mácha (Otto Ulrichs) v inscenaci Mefisto pražského Národního divadla, foto: ND – Patrik Borecký

Zalidněný Mefisto musí být produkčně náročný podnik, o tom není pochyb, ale jen tento fakt asi nebude příčinou toho, že s reprízami ND šetří, ty nebližší dvě jsou naplánovány na začátek října, další dvě na začátek listopadu, a pak až na březen 2025. To nesignalizuje, že běží o titul, v jehož výrazný potenciál by vedení divadla věřilo. Bohužel dvě nejnovější snahy o „velké podívané“, o epické kusy – Mefisto a následně Bílá Voda – dopadly na první tuzemské scéně značně rozpačitě. A to je jemně řečeno.

I oheň už je chladný

Předloni vyšel v edici Světová knihovna nakladatelství Odeon román Oheň francouzské autorky Marii Pourchet (* 1980), který pařížské nakladatelství Fayard publikovalo rok předtím. Autorka v něm reflektovala takzvanou žhavou současnost včetně tehdy probíhající covidové pandemie. Dramatizace v pražské MeetFactory, kterou textově zpracoval Ondřej Novotný a režíroval Tomáš Soldan, aktuální reálie potlačuje a akcentuje povahu vztahů a nenaplněností hmotně zajištěných příslušníků střední třídy a středního věku, konkrétně profesorky křestním jménem Laura a bankovního manažera Clémenta. K tomu ještě přistupuje mezigenerační propast mezi Laurou a její raně dospělou dcerou Vérou. Touha po vášnivém a opravdovém splynutí, po ohni lásky, zůstává nenaplněna, aktéři se spíš jen spálí, podstatnou měrou  proto, že doba je chladná a oni jsou jejími produkty, poslušnými dětmi, jimž se nechce učinit žádný radikálnější obrat.

Gabriela Pyšná v inscenaci Oheň v pražské MeetFactory, foto: MeetFactory – Andrea Černá

Jde o komorní, bez pauzy hranou, scénicky minimalistickou inscenaci, která zapadá do dramaturgie divadelní linie v MeetFactory (kde kromě toho probíhá i výtvarný a koncertní program). Gabriela Pyšná (Laura), Lukáš Černoch (Clément) a Viktória Pejková (Véra) se setkávají a utkávají především na obdélníkovém „molu“ jednoduše tvořeném praktikábly, na kterých je položeno čalouněné „sedačkovité“ polstrování. Je to zápasiště i útočiště, místo milování i zraňování. Uvnitř tohoto ringu Laura občas spočine, aby se pokusila trochu se usebrat. Ještě je tu (z pohledu diváka) pobočný prostor vlevo, kde se vyskytuje především Clément, chvílemi ovšem za důležité účasti Véry. Tvůrci se zkrátka snaží – tak jako i někteří další divadelníci inscenující v MeetFactory – využít každý vhodný kout zdejšího primárně nedivadelního prostoru (podobně tomu bývá například v Divadle X10).

Lukáš Černoch a Gabriela Pyšná při zkoušení inscenace Oheň v pražské MeetFactory, foto: MeetFactory – Andrea Černá

„Obsahově“ inscenace předkládá další z variací obrazu účelovosti jednání, tichých frustrací, míjení se generací či uvědomování si křehkosti blahobytu. Ale jasným plusem je ztvárnění: neokázalé, koncentrované, oholené na dřeň stavů a vztahů. Herecky vyniká Gabriela Pyšná. V její Lauře se rozlévá hořkost, skepse, ale ještě se, aspoň na chvíli, druhému chce a umí odevzdat. Zatímco Lukáš Černoch a Viktória Pejková hrají, Pyšná v postavě existuje; lépe to zde ve stručnosti popsat neumím, ale intenzita jejího výkonu vyplývá kromě jiného z toho, že se s Laurou věkově potkává, do své tváře umí vnést její skepsi a únavu, tělesně, pohybově vyjádřit potřeby a touhy zralé ženy.

Gabriela Pyšná prošla několika soubory, v nultých letech byla členkou Divadla Na zábradlí, pak se vydala na volnou nohu, stala se méně viditelnou. Ale předloni měla poměrně výraznou roli v (dnes již stažené) inscenaci Zvěřinec pražského Studia Hrdinů. Zcela aktuálně lze Pyšnou vidět 11. června v Divadle Kolowrat, kde je na programu derniéra inscenace hry Instinkt skotské dramatičky Frances Poetové, kterou tam pohostinsky uvedlo Divadlo Na Hraně. A pak tedy Laura v Ohni, kde je hereččin part dobrým důvodem k návštěvě MeetFactory.