Divadelní glosář: Donutil, Hanuš a dusno v Berlíně. Ještě, že má Múzu. Topolova Sestra dnes

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo na akcentaci třeba jen určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Odstrčený Bruno vrací úder

Program Městských divadel pražských (MDP) sleduji se „střídavými úspěchy“. Inscenací zde na třech až čtyřech scénách uvádějí přehršel, těžko to zvládat, snad kdyby člověk psal o umělecké tváři této instituce nějakou větší práci. Pražská nabídka je obecně velmi široká, je třeba si vybírat. Ale inscenaci Soused jsem vidět vyloženě chtěl, protože autorem textu je německo-rakouský spisovatel, scenárista, dramatik a esejista Daniel Kehlmann (* 1975), jehož některé knihy jsem četl a jenž v Evropě proslul románem Vyměřování světa (česky 2007). Soused je autorovým prvním dramatickým textem uváděným na českých jevištích. Vznikl autorským přepisem scénáře ke stejnojmennému filmu, který v roce 2021 režíroval a hlavní roli v něm hrál Daniel Brühl (snímek vzápětí prošel i českou distribucí – bez valného povšimnutí; nyní je k vidění na HBO Max). Premiéra divadelní verze se uskutečnila předloni na podzim ve vídeňském Burgtheatru.

Kehlmannův
Soused v Městských divadlech pražských: zleva Zdeněk Vencl, Miroslav Hanuš a Dana Batulková, foto: MDP – Patrik Borecký

O co na první pohled v Kehlmannově dramatu běží, dá se přiblížit docela jednoduše, neboť text v zásadě drží klasickou jednotu místa, času a děje. Vše se odehrává v jednom berlínském baru, v němž se před odletem do Londýna, kde má absolvovat konkurs do jednoho amerického filmu o superhrdinech, zastaví německý herec Daniel. Tam narazí na chlapíka jménem Bruno, který je poněkud zvláštní. Bruno totiž pozvolna dává najevo, že herce zná daleko víc, než ten může tušit, vybaluje totiž až intimní detaily z Danielova života. Ten je z Bruna čím dál víc konsternován a nakonec let do Londýna nestihne… Víc prozrazovat by už bylo přílišným spojlerováním…

Devadesátiminutovou, bez přestávky hranou inscenaci režíroval  umělecký šéf MDP Michal Dočekal a do hlavních rolí Daniela a Bruna obsadil Martina Donutila a hostujícího Miroslava Hanuše. Na nich to celé stojí; Dana Batulková, Sára Affašová, Zdeněk Vencl a Milan Kačmarčík jsou ve svých rolích sekundanty, ztělesňují plejádu dokreslujících týpků. Donutilův Daniel je energický, úspěšný mladý muž, pragmatik, který zahraje vše, co po něm bude žádáno. Bruno se zprvu tváří jako lidový obdivoval celebrity, ale tato maska brzy padá a pozvolna se z něho derou zášť, vztek i pocit nespravedlivé opomíjenosti. Berlín byl kdysi jeho městem, ale už není, víceméně v něm přežívá na okraji, zatímco metropole patří kosmopolitním Danielům. Někdejší Východoberlíňan Bruno se tváří bodře jen proto, aby se dostal blíž k úspěšnějšímu člověku, a pak na něho vychrstl svoji frustraci.

Kehlmannův Soused v Městských divadlech pražských: Zdeněk Vencl, Martin Donutil (zády) a Sára Affašová, foto: MDP – Patrik Borecký

Třiašedesátiletý Hanuš tvaruje tu postavu – možná nevědomky – se zkušeností člověka, který zažil komunistický režim panující do konce roku 1989: pohledem buď uhýbá, nebo jím naopak druhého propaluje, přes oči má mázdru zapouzdření ve svých vlastních představách. Minulý režim možná Bruna pronásledoval, nebo naopak on byl jeho aktivním slouhou, v tom je postava znepokojivě nedořečená, její narážky jsou nejednoznačné, ale ať už tomu bývalo jakkoliv, nyní se cítí být chladně odložen na bůhvíkolikátou kolej. Kehlmann se nikomu z nich nevysmívá, snaží se zobrazit podpovrchové společenské napětí (v modifikované podobě existuje i u nás). Autor tak činí textem napsaným velmi zručně, někdy až příliš zdatně – tehdy, když do děje napumpuje příliš mnoho „náhod“, aby vše vyšlo tak, jak potřebuje.

Dočekalova režie textu slouží, pojetí je to ve všech ohledech realistické. Žádný sukces, žádný propadák, slušný kus, v dobrém slova smyslu normální divadlo.

Pohled do komorní kuchyně

Ostravská Komorní scéna Aréna je divadlem, jež stojí za pozornost.  Bohužel nemám možnost zajíždět na jejich repertoár na sever Moravy, ale když hostují v Praze, snažím se na ně zajít. 10. dubna hostovali ve Švandově divadle s inscenací Režisér, která nese podtitul Pravdu, mladej, pravdu! V něčem je hra, kterou napsal kmenový dramaturg i dramatik Arény Tomáš Vůjtek (* 1967) velmi volně příbuzná se Sousedem, konkrétně v ironickém nakládání s identitou postav a tvůrců. Kehlmannův filmový Daniel je španělsko-německý herec, kterého ve snímku Soused hraje španělsko-německý herec Daniel Brühl. V Režisérovi je ústřední postava jakousi esencí režisérů, které členové a členky ostravského kolektivu měli možnost při studiích nebo při práci poznat; v prvé řadě jmenují Josefa Janíka (1930–2013), s nímž někteří kdysi spolupracovali v Divadle Petra Bezruče. Janík pak v Aréně, která letos slaví třicet let existence, vytvořil svoji vůbec poslední režii, Ionescovo slavné drama Židle (2005).

Marek Cisovský a Anna Čonková v inscenaci Režisér ostravské Komorní scény Aréna, foto: Komorní scéna Aréna

Hra Režisér nahlíží do divadelního organismu, do „vztahů na pracovišti“, do procesu zkoušení, do symbiózy žurnalistů a divadelníků. Aby té „internosti“ nebylo málo, scénografie Marty Roszkopfové, která s Janíkem spolupracovala na mnoha inscenacích, je v Režisérovi inspirována původní podobou komorní bezručovské scény zvané Márnice, která – jak uvádí Aréna – „byla vymalována jako chrám. Nejenže tím odkazuje k posvátnosti divadelního obřadu, ale také ke skutečnosti, že na této malé scéně vytvořil Josef Janík řadu pozoruhodných inscenací a mezi nimi i Beckettův Konec hry, u kterého mu Ivan Krejčí režijně asistoval.” Na vysvětlenou: Ivan Krejčí (* 1966) je uměleckým šéfem Arény, režisérem nynějšího Režiséra a hra, kterou se v něm s herci pokouší nazkoušet hlavní postava, je právě zmíněný Beckettův kus.

V titulní roli stárnoucího – a posléze se vyjeví, že i vážně nemocného – tvůrce se mísí únava, sarkasmus, melancholie, zůstala mu však schopnost tnout do živého, rozpoznat na divadle faleš a šmíru. Lapidárně komentuje schopnosti druhých a bagatelizuje svou nemoc („Je tam jen taková tečka“ – sděluje „havlovsky“ výsledek vyšetření). Ztělesňuje jej Marek Cisovský, výtečný divadelní herec, v hlavním městě možná ne tak známý, ale dávno již náleží k tuzemské špičce. Jeho výkon stojí nad ostatními, ovšem na tom nemá zásluhu výhradně on, nýbrž také – a bohužel – kvalita textu a jeho režijní uchopení. Dramatik Vůjtek a režisér Krejčí jako kdyby zůstali v zajetí své komfortní zóny, svého domáckého světa. Když na scéně rozbalí své nástroje Kameraman (Jan Lefner) a otázky divadelníkům pokládá Redaktorka (Alena Sasínová-Polarczyk), sice tyto výstupy ironizují regionální zpravodajství, které má ambici dostat se do celostátního pořadu, ale současně jsou ty repliky a jejich provedení na regionální úrovni, či jak to říct. Jen o trochu lepší je to s dvojicí herců, kteří s režisérem zkouší Beckettův Konec hry (Michal Čapka, Vojtěch Lipina). Ochrannou krustu „před světem“ Režisérovi vytváří Múza (Anna Čonková), pečující a milující, o řadu let mladší. Tato postava je z celé té pětice, která „obíhá“ okolo centrální figury, nejméně zaklesnuta v daných poměrech, je nejabstraktnější a její vztah s Režisérem v sobě nese silnou melancholickou tóninu.

Zleva: Anna Čonková (zády), Marek Cisovský, Vojtěch Lipina a Marek Čapka v inscenaci Režisér ostravské Komorní scény Aréna, foto: Komorní scéna Aréna

Tomáš Vůjtek v minulosti pro Arénu napsal a Ivan Krejčí v ní režíroval tituly S nadějí, i bez ní či Smíření, které pro mě osobně stanovily určité referenční měřítko pro tvorbu této dvojice. Jednalo se však o díla zcela jiné povahy – o inscenace pracující s historickými materiály z československých dějin minulého století, z jeho nejdramatičtějších období (sem rovněž náleží Vůjtkovy hry Slyšení a Zápas o generála). Možná je nespravedlivé nahlížet na Režiséra ve světle právě zmíněné historické linie, ale zážitky a dojmy, které máte z děl daných tvůrců, v sobě prostě jen tak nevymažete a nepotlačíte. Aby však nevznikla mýlka: Režisér není žádná šmíra! Jen je to poněkud familiární. A s tím možná i trochu souvisí fakt, že ostravští herci v zaplněném velkém sále Švandova divadla (tři sta míst) mluvili chvílemi příliš potichu, jako kdyby zapomněli, že nejsou na své domovské scéně, která má kapacitu třikrát nižší.

Potok, Psice a existence na hraně

Studenti letošního 4. rovníku herectví a 2. magisterského ročníku oboru režie-dramaturgie pražské DAMU budou za pár týdnů končit. Existuje tedy několik posledních možností spatřit jejich dramatizaci debutového a dodnes stěžejního románu Jáchyma Topola Sestra (1994). Není to poprvé, co se divadelní studenti obrátili k tomuto dílu. Roku 2015 Sestru inscenovali na brněnské JAMU. Tehdy ji režíroval Jan Cimr (jeden čas pak byl uměleckým šéfem brněnského Divadla Polárka). Když Cimr v rámci svého studia sebekriticky reflektoval svůj absolventský výkon, napsal mimo jiné, že ten (zhruba pětisetstránkový) román „nabízí tak nepřeberné množství materiálu, že jakýkoliv jeho výklad, vytyčující jasnou dramatickou linku či alespoň ucelený vektor interpretace, bude nezbytně naprostou holosečí motivů, významů, znaků a především epizod“. Cimr uvedl, že se Sestry chopili jako románu generačního, a to ve smyslu „výpovědi o určitém stádiu vývoje lidské osobnosti obecně vztažitelné na člověka bez ohledu na jeho příslušnost k ‚historické generaci‘. S takovým pojetím Sestry, potažmo jejího hlavního hrdiny Potoka, jsme pak ve svém aktuálním životě cítili silnou souvztažnost.“

Ústřední dvojice. Z inscenace Sestra v Divadle Disk. Tomáš Dalecký jako Potok a Jindřiška Hanušová coby Psice, foto: Disk – Matyáš Fritscher

Nynější inscenace režírovaná Kryštofem Krejčím, který se spolu s dramaturgyní Danou Hlaváčovou chopil textové adaptace Topolova románu, se od „devadesátkového“ času, v němž román vznikl a v němž se ta doba specificky zrcadlí, ovšem neodstřihla – na rozdíl od té brněnské (tu jsem neviděl, usuzuji z Cimrovy reflexe). Krejčí s Hlaváčovou s nadsázkou mluví o tom, že jde o „devadesátkovou epopej“, která je trochu politickým thrillerem, trochu romantikou, trochu gangsterkou, trochu společenskou satirou. Postavy jsou vrženy do (zdánlivě) bezbřehého nového prostoru se (zdánlivě) nekonečnými možnostmi. Současně však damáci – obdobně jako brněnští studenti v minulém desetiletí – vnímají dilemata zejména hlavní postavy, Potoka, jako dilemata i svá vlastní: Jak se chopit šancí, ale nestát se hajzlem?

Záběr z inscenace Sestra v Divadle Disk, foto: Disk – Matyáš Fritscher

Damácká Sestra je vcelku akční podívaná, do níž se nedostalo prakticky nic z magické roviny Topolova opusu, a jen velmi málo z jazykové exprese, barvitosti a básnivosti, což ale není divu. Jak se totiž s takovou předlohou čestně utkat? Zachovány zůstaly a akcentovány jsou kmenovost a pudovost konání postav, různých nabuzených týpků, převratový chaos postojů a činů. Zejména Tomáš Dalecký v roli Potoka a Jindřiška Hanušová (dcera Miroslava Hanuše, viz úvodní Soused) v roli Psice jsou výrazní, jejich opravdová energie a současně zranitelnost náleží k devízám inscenace, na niž i při vědomí všech jejích limitů hledím s respektem a nevylučuji, že si ji ještě jednou střihnu, než první červnový den odejde do věčnosti.