Postavy v Rackovi spolu nekomunikují. Komunikují aspoň s divákem „Zábradlí“?

Jako je překvapivá volba tohoto titulu pro dramaturgii stávajícího Divadla Na Zábradlí, překvapivé je i pojetí inscenace. Tvůrčí tým se rozhodl jít v celkové interpretaci cestou spíše „klasické“ činohry jak v hereckém projevu, tak v estetickém obrazu.

Scéna Dády Němečka představuje plně zařízený pokoj v duchu staromilského interiéru. Výrazným scénografickým prvkem je pozvolné naklánění scény. Na konci čtvrtého dějství je podlaha domu nakloněna již v natolik ostrém úhlu, že postavám zamezuje v plynulém pohybu. Vidíme obraz lidí, kteří se za každou cenu chtějí udržet pevně na nohou, ale jejich světy jsou vratké jako oni sami. Všichni do jednoho se potápějí – ať už přičiněním vlastním či okolím nebo okolnostmi. Celý tento scénografický až příliš doslovný trik je nicméně funkční. V tom smyslu, že jasně odráží životní osudy postav a bizarní pohyb po jevišti ukazuje jejich směšnost.

Racek Antona Pavloviče Čechova v Divadle Na zábradlí, v režii Jiřího Havelky: Jakub Žáček jako Petr Sorin, foto: Divadlo Na zábradlí – KIVA

Režisér Havelka společně s dramaturgyní Dorou Štědroňovou uvádí text v zásadní úpravě: zestručněné dialogy, zkrácené monologické pasáže. Tvůrci ukazují, že v Čechovovi lze funkčně škrtat; obejdou se i bez některých postav – Pavlíny, Šamrajeva, Medvěděnka. Odvahu ke zkrácení některých promluv vítám. I po takto výrazných úpravách totiž text funguje dobře, ačkoliv postava Máši je tím pádem ochuzena jak o nemožnost vymanit se z rodinného vztahového vzorce, tak o interakci s Medvěděnkem. Překvapivá je interpretace Trepleva (Vojtěch Vondráček). Na počátku se setkáváme s chlapcem, který je otrávený, zatvrzelý, někde pod povrchem ona tvrdost pookřává při polibku s Ninou a v závěru má možnost dojít k oblouku, kdy se jeho výraz změkčuje.

Tvůrci se rozhodli vyzdvihnout téma nemožnosti komunikace a individualismu. Daří se tak propojit starý časoprostor se silně probíraným aktuálním celospolečenským fenoménem. Činí tak poměrně přirozeně přes hereckou práci. Bohužel je kvůli tomu zamezeno živému napětí v hereckém partnerství. Každá postava zůstává ve své bublině. Teoreticky dává koncept i nasvícené téma smysl, ale živý tvar se ochuzuje o předávání nejen slova, ale i energie, pnutí mezi herci. Rozhodně fandím principu, kdy se téma na jevišti zhmotňuje právě přes práci s hercem, bez výrazné a doslovné manifestace, „o čem to je“. Ovšem v tomto případě neschopnost komunikace osekala živou hereckou partneřinu. Tvar u mě nevyvolal žádné emoce. Připouštím možnost, že je to dáno uchopením tématu „na druhou“, tudíž jde o součást konceptu. Tuhle možnost však považuji za nešťastnou.

Racek Antona Pavloviče Čechova v Divadle Na zábradlí, v režii Jiřího Havelky: zleva Vojtěch Vondráček, Johana Matoušková, Jiří Vyorálek, Jana Plodková, foto: Divadlo Na zábradlí – KIVA

O kvalitách zdejšího hereckého souboru se netřeba dlouze rozepisovat. Právě nenaplněný herecký potenciál v setkání s materiálem bohatým na vrstevnaté emotivní dialogy a komiku je potvrzením, že by člověk neměl chodit do divadla s očekáváním. Ale i bez očekávání může být zklamán. Mám tedy silný pocit, že i když odcházím nezasažena, rozumím ideji a teoreticky by mohla velmi dobře fungovat v dialogu s dnešní dobou. Ne však v živém dialogu se mnou.