Když se Štyrský, Toyen a Heisler potkali jedné protektorátní noci…
Žily byly tři blízké si osobnosti modernistického českého umění. Dva Jindřichové a jedna Marie. Vloni tyto persony a jejich vztah výrazně připomněla publikace Andrey Sedláčkové Toyen – První dáma surrealismu. Autorka knihy byla také přizvána coby odborná poradkyně k inscenaci, která čerpá z osudů oněch tří talentovaných a věci umění naprosto oddaných přátel.
Pražskému Švandovu divadlu se daří v jeho studiovém prostoru uvádět inscenace, o něž je divácký zájem. Titul o soužití Jana Wericha a Vladimíra Holana Hadry, kosti, kůže mají na repertoáru od roku 2019. Inscenace Pankrác ’45 je na programu už od listopadu 2015 – letos 3. května se dočká 150. reprízy a všechna uvedení do konce stávající sezóny jsou vyprodaná.
Autorkou scénáře k této inscenaci a současně i její režisérkou je Martina Kinská (* 1978), dlouholetá dramaturgyně „Švanďáku“. V Pankráci ’45, fiktivním příběhu založeném na skutečných událostech, se v jedné vězeňské cele krátce po skončení druhé světové války sejdou prominentní herečky Adina Mandlová a Lída Baarová, spolupracovnice parašutistů výsadku Silver A Hana Krupková, židovka Julie a neznámá žena. Kinská zde konfrontuje zcela rozdílné osudy a postoje, které dějiny paradoxně uvrhly do pankrácké věznice.
Toyen & Štyrský čili Anežka Šťastná s Jacobem Erftemeijerem v inscenaci Štyrský/Toyen/Heisler, foto: Švandovo divadlo – Alena Hrbková Ve hře Štyrský/ Toyen/Heisler se Martina Kinská do časů druhé světové války vrací, tentokrát do předjaří roku 1942. A používá týž princip setkání reálných osobností. Sestava je však méně početná a z „jednoho kusu“, neboť tři titulní persony se kulturně i názorově nacházejí na jedné lodi. Do garsonky na pražském Žižkově autorka vměstná výtvarníka a spisovatele Jindřicha Štyrského, malířku Marii Čermínovou čili Toyen a židovského básníka Jindřicha Heislera.
Děj je omezen na jednu noc, z inscenace však časové ani prostorové ohraničení není příliš patrné, neboť na počátku děje je stísněnost kvartýru, v němž přebývala Toyen a schovávala v něm před deportací Heislera, vymezen vanou, v níž přítel spával; postupně se však prostor rozšíří do hloubky a garsonková stísněnost – pro mě osobně bohužel – opadne. A v zájmu zachování srozumitelnosti pro divačky a diváky, kteří neznají fakta z válečných i předválečných osudů této umělecké trojice, text v replikách určité skutečnosti téměř edukativně sdělí, čímž se časový aspekt „jedné noci“ rozmělňuje.
Kinská říká, že ji provokovala „představa, co to mohlo být za setkání – ve smyslu fyzickém, psychickém i tvůrčím. Co je to za blízkost, kdy není jisté, kde končí hranice jedné bytosti a začíná hranice té druhé“. Dramaturgyně Johana Součková Němcová zdůrazňuje fiktivnost a imaginativnost onoho setkání, a to je třeba mít na paměti a brát to tak, neboť ve srovnání se známými skutečnostmi inscenace obsahuje řadu „nemožných“, těžko představitelných situací. Namátkou: Štyrský by musel být blázen, kdyby v předjaří 1942 v noci vyrazil z Radlic, kde bydlel, na Žižkov, a tam hlučně vešel do garsonky, kde přežívali Toyen a Heisler, a při diskuzi rozčíleně otevřel okno a vykřikoval cosi do dvora. Ostatně Štyrskému v předjaří dvaačtyřicátého roku docházely poslední fyzické síly, pobýval v nemocnici, v půli února byl na vlastní žádost převezen domů, Toyen o něho pečovala, první jarní den roku 1942 zemřel. To v inscenaci sice zazní, ale jinak je v ní Štyrský mužem energickým a nezchátralým.
Martina Kinská, autorka hry i režisérka inscenace Štyrský/Toyen/Heisler, foto: Švandovo divadlo – Richard Moučka
Dostáváme se tím k obsazení. Všichni tři představitelé jsou – nevím, jak to napsat jinak – příliš hezcí, uhlazení, fotogeničtí, zdraví. Titul odkazuje k reálným osobnostem; že přitom Jacob Erftemeijer, Anežka Šťastná a Mark Kristián Hochman v sobě z dotyčných tvůrců mají, co se osobnostního vyzařování týče, málo nebo nic, to by nemuselo vadit. Divadelní postavy netřeba aranžovat co nejblíže předobrazům, není nutné nacházet jim fyzicky podobné herce a herečky. Ale měla by být předložena jiná výrazná osobnostní koncepce daných postav, s níž se herci mohou fyzicky a mentálně potkat a publiku ji „prodat“. Erftemeijerův Štyrský je prostě a jen švihák, jeho kreace zůstává technickou záležitostí; marně hledáte něco, co by v jeho postavě bylo jinou hodnotou adekvátní té, která je cítit z fotografických portrétů Štyrského, za jehož tváří (a samozřejmě i z jeho tvorby) tušíte démony.
Jacob Erftemeijer coby Jindřich Štyrský v inscenaci Štyrský/Toyen/Heisler, foto: Švandovo divadlo – Alena Hrbková Toyen se v onom dvaačtyřicátém roce dožila čtyřicítky a začala fyzicky stárnout, byla vysílena vším, co již prožila. Šestadvacetiletá Anežka Šťastná má sice vlasy upraveny po „toyenovsku“ a k figuře sedí hereččin pěkný alt, ovšem její Toyen je mladá šelma, které těžko věříte, když vzpomíná na společné časy se Štyrským před dvaceti lety. Relativně nejméně mimo se v tomto ohledu nachází Mark Kristián Hochman v roli Heislera: hercova plachost ve tváři a jeho reálný věk se nemíjejí s předobrazem tolik, jako je tomu u zbylých dvou; v tomto případě se tedy ne-interpretace postavy ze strany autorky a režisérky může jevit jako nejméně rušivá.
Fotky Toyen, Štyrského a Heislera, které si tvůrčí tým pořídil pro nastudování inscenace Štyrský/Toyen/Heisler, foto: Švandovo divadlo – Alena Hrbková
Inscenace Štyrský/ Toyen/Heisler vykazuje přílišnou estetičnost, uměleckost – ve smyslu artistnosti, kdy se demonstrativně a prvořadě řeší vztahy a umění, odehraje se tu i odvázaná večírkovská debata, zato se z dění postupně vytrácí permanentní existenciální ohrožení určené fatální historickou situací. Martina Kinská si titulní trojici vypůjčila k povídavému a „básnivému“ setkání přátel, z něhož téměř odklonila strašlivou válečnou každodennost, která byla tím největším dramatem (jen si vůbec zkuste představit utajené přežívání v garsonce se všemi běžnými provozními a fyzickými úkony!). V úhrnu je ta inscenace příliš hodná, ne-temná, běží o neotřásající portrét troj-bytosti Štyrský-Toyen-Heisler. Ovšem nic to nemění na tom, že téměř jistě vznikl další divácky úspěšný titul studiové scény Švandova divadla; zbylé ohlášené reprízy v této sezóně jsou vyprodané.
Plakát k inscenaci, repro: Švandovo divadlo
Švandovo divadlo, Praha – Martina Kinská: Štyrský/ Toyen/Heisler
Režie: Martina Kinská, dramaturgie: Johana Součková Němcová, scéna a kostýmy: Jozef Hugo Čačko, hudba: Gabriela Vermelho, výtvarná spolupráce: Adéla Kostkanová, odborná spolupráce: Andrea Sedláčková.
Premiéra: 27. března 2024 (psáno z reprízy 28. března).
