Divadelní glosář: Kam Stalin stáhl Dejvice? Je těžké najít Chazary. Uhlířová a Uhlík ženami

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo na vynášení do popředí třeba jen určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Takhle blbí byli?

Slovenští tvůrci Michal Vajdička a Daniel Mailing – ten první jako režisér, druhý jako autor adaptace – se výrazně zasloužili o úspěch inscenace pražského Divadla v Dlouhé Konec rudého člověka, která vznikla na motivy knihy Doba z druhé ruky nositelky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové. Své k tomu samozřejmě přidala tragická skutečnost, že premiéra připadla na 3. března 2022, tedy došlo k ní jen pár dní po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu. Ale i bez toho – jakkoliv je těžké si invazi odmyslet – by se jednalo o inscenaci silnou, takzvaně trefenou, ostatně pětačtyřicet dosavadních repríz také o něčem svědčí. A když se mě někdo ptá na tipy, na co v Praze do divadel jít, Konec rudého člověka v doporučení nechybí.

Anna Fialová a Denis Šafařík v inscenaci Dejvického divadla Ztratili jsme Stalina. Groteska z Kremlu, foto: Dejvické divadlo – Alena Hrbková

Nový kus jmenované slovenské dvojice nyní do repertoáru nasadilo Dejvické divadlo. Vznikl na základě komiksu La Mort de Staline Francouzů Fabiena Nuryho (libreto) a Thierryho Robina (kresba), který sice česky nevyšel, nicméně v tuzemské kinodistribuci se objevila a na některých platformách je dostupná filmová adaptace režiséra Armanda Iannucciho, která se v originále jmenuje The Death of Stalin, u nás byl název pozměněn na Ztratili jsme Stalina. A tak zní i název dejvické inscenace s podtitulem Groteska z Kremlu. Film je známý, ostatně název rovněž leccos napovídá, takže stručně: právě zemřel Stalin (píše se časné jaro roku 1953) a soudruzi z politbyra se začínají prát o moc.

Groteska může mít, a často také má, tragický, existenciální podtón. Smějeme se, ale jsme zároveň znejišťováni. Ne tak ovšem v Dejvicích. První polovina téměř bez výjimky, druhá poloviny po většinu času je řachandou, v níž Berija, Chruščov, Malenkov, Molotov a několik dalších figur se vesměs směšně potácí dílem pod náporem mocenské paniky, dílem pod vlivem alkoholu. Jistě, je to fabulace, když se začtete do toho, jak to bylo ve skutečnosti (například Stalin nezemřel v Kremlu, ale na své dače u Moskvy), zjistíte, že mnohé bylo jinak. Ale o to nejde. Jde o to, že v dejvickém pojetí jsou vyjma Beriji (Tomáš Jeřábek) a Chruščova (Jaroslav Plesl) všichni ti muži z Kremlu troubové, k tomu je přidáno, že Malenkov (Lukáš Příkazký) je gesticky výstřední homosexuál a maršál Žukov (Petr Vršek) bezmála poloblb. Přitom se ti muži z politbyra několikrát osloví „pánové“. Herecky vynikají Jeřábek s Pleslem, protože figurám dokáží dát v gestech a pohledech určitou plasticitu, ale na mých značných rozpacích z celku to nezměnilo prakticky nic. Proč to hrát teď a takhle? Jako že Putin a Kreml a jak to tam teď asi chodí a co bude, až on nebude? Ale jděte, zrovna tenhle stalinský model neplatí, i když jinak se současné Rusko stalinistických postupů nezříká.

Tomáš Jeřábek a Lukáš Příkazký v inscenaci Dejvického divadla Ztratili jsme Stalina. Groteska z Kremlu, foto: Dejvické divadlo – Alena Hrbková

Je jasné, že na Ztratili jsme Stalina se chodit bude, protože do Dejvic se chodí na všechno. A řada diváků se výtečně pobaví, protože směšnost a humory jsou zde podávány pěkně na podnose, žádný komplikovaný jazz. Typově bych takovou produkci přece jen čekal někde jinde než na scéně, která se u kritiky opakovaně objevuje mezi nominanty v anketách o divadlo roku.

A ještě něco: nyní se Michal Vajdička s Danielem Mailingem v hlavním městě přesunuli do Národního divadla a zkouší tam svoji adaptaci románu Kateřiny Tučkové Bílá Voda. Ze zkoušení ke mně dolehly zprávy, že možná víc, než o internovaných jeptiškách, to bude o estébácích. Snad se to nepotvrdí a snad výsledek nespadne do hrubozrnnosti a polopatismu jako Ztratili jsme Stalina.

Zápas s časem

V brněnském Divadle Husa na provázku měla inscenace Chazarský slovník premiéru v lednu 2022, v čase pandemie. Jednu z důležitých postav v adaptaci stejnojmenné prózy srbského spisovatele Milorada Paviće hrála Ivana Hloužková. Počátkem loňského března však zemřela. Po Hloužkové roli převzala hostující Naděžda Kovářová. Když jsem šel na první z letošních dvou březnových repríz, fotografie někdejší dlouholeté členky souboru byla pietně umístěna u pokladny. Inscenace se ten den hrála v Brně poprvé od dvou provedení v první půli loňského října (mezitím ji soubor jednou uvedl v Německu, konkrétně 9. prosince v Lipsku).

Dominik Teleky jako van der Spaak v inscenaci Divadla Husa na provázku Chazarský slovník, foto: Husa na provázku – David Konečný

Sporadické nasazování Chazarského slovníku, s podtitulem Muzeum snů a lidské pošetilosti, bylo v neděli 17. března poněkud znát (o přestávce jeden z diváků tvrdil, že inscenaci viděl už pětkrát či šestkrát a tentokrát se jí nepodařilo nahodit řemen). Několikrát jako by se herci a herečky rozpomínali, jak to vlastně má být, jednou byla špatně nasazena projekce slovníkového hesla – tato encyklopedická hesla jsou nedílnou součástí inscenace, kterou režíroval Jan Mikulášek, jinak stálý člen uměleckého vedení pražského Divadla Na zábradlí. Na své kmenové scéně Mikulášek během té doby, co na ni působí (od roku 2013), nastudoval plejádu inscenací coby volných sledů obrazů spjatých určitým tématem, přičemž při zpětném pohledu některé z těchto titulů splývají v jeden.

Chazarský slovník, k němuž výpravu navrhl Mikuláškův osvědčený spolupracovník Marek Cpin, má rovněž podobu obrazů, ale s pevnější kostrou díky promítaným heslům o národě, jehož říše existovala od 7. do 10. století. Milorad Pavić ve svém románu z roku 1984 (česky 1990 a 2011) sestavil postmoderní koláž mixující fakta a fikci. Chazaři jako národ zmizeli a jejich kulturu a duchovní svět rekonstruovat a pochopit v nějaké ucelenosti již nejde. A i když provedení bylo ten nedělní večer poněkud zatažené, nevytratila se poezie té inscenace a jemné, „okružní“ sdělení o neuchopitelnosti existence – a nejen zaniklého národa.

Matouš Benda jako hlídač a Dušan Hřebíček coby Al-Mas´údí v inscenaci Divadla Husa na provázku Chazarský slovník, foto: Husa na provázku – David Konečný

Ještě takový detail o překladu Chazarského slovníku, konkrétně o edici, kterou v roce 1990 vydal Odeon. Je to nyní kniha téměř nesehnatelná. Když jsem teď při psaní glosáře najel na stránky Můj antikvariát, našel jsem jediný exemplář – obchod v Sušici jej prodává za 2880 korun. Svět je nevyzpytatelný.

Zkus si to s matkou povědět

Nejenže je nemožné plně pochopit zaniklé civilizace. Nezřídka nedokážeme plně porozumět ani našim nejbližším, rodičům a dětem zejména. Ale když nás opustí – rodiče povětšinou tak, že prostě zemřou dříve než my, – cítíme prázdno a zkoušíme se dobrat toho, co to mezi námi vlastně bylo, jaká byla povaha onoho pouta.

Ivana Uhlířová a Petr Uhlík v inscenaci Obyčejná žena v pražské MeetFactory, foto: MeetFactory – Andrea Černá

Na tyto jemnosti a bolesti se po smrti své matky koncentrovala francouzská spisovatelka Annie Ernaux (* 1940) v tenké próze Obyčejná žena, která v originále vyšla roku 1987 a česky bez valného povšimnutí o osm let později (spolu s podobně útlým textem Místo). Dnes je však Ernaux laureátkou Nobelovy ceny (získala ji předloni) a i v tuzemských vodách diskutovanou autorkou. Do tohoto kontextu dobře zapadá adaptace Obyčejné ženy, kterou režírovala nedávná absolventka DAMU Eliška Říhová a uvádí ji ve své divadelní programové linii pražská MeetFactory.

V inscenaci je organicky přítomen jistý rozpor. Ernaux píše fragmentárně a lapidárně, co nejpřesněji, usiluje slovy podchytit, „co se stalo, ať to bylo dobré či špatné“, jak je také autorka citována v programu k inscenaci, přičemž to, co se stalo, jsou u ní nejvšednější děje, gesta druhého člověka, tón jeho hlasu, zdánlivě nevýznamné, mimoděčné promluvy. Kdežto dosavadní režijní rukopis talentované Říhové je obrazivý a v MeetFactory tomu není jinak, ačkoliv se hraje na velmi oproštěné scéně. Dospělá dcera (Ivana Uhlířová) se vrací na místo, kde matka žila, a ta se jí zjevuje v různých převlecích, maskách a neobvyklých situacích. Matku hraje pětadvacetiletý Petr Uhlík. Proč tahle volba, to není zcela zřejmé, klíč je spíš tušený, nevylučuji, že zprvu i samotným tvůrčím týmem. V konfrontaci se stopami a vrypy, které zesnulá matka v dceři zanechala, nehraje tím pádem roli jiné ženské tělo, ani to sešlé a zesláblé, ani to ještě svěží, kdy matka v domácnosti, kterou obhospodařovala, zastala spoustu provozních úkonů, jak si dcera vybavuje. Zbylo cosi, co nemá určitost těla, z něhož se dcera kdysi prodrala na svět; zbylo cosi, co je samo za sebe. Možná i takhle by se obsazení Petra Uhlíka dalo vnímat.

Ivana Uhlířová v inscenaci Obyčejná žena v pražské MeetFactory, foto: MeetFactory – Andrea Černá

Celá hodinová inscenace je – a u titulů v MeetFactory se to stalo téměř pravidlem – jemně nanášená, pozvolná a tichá, ačkoliv na expresi několikrát dojde. Obyčejná žena se potkává s dnes tak frekventovaným a vzývaným „naciťováním“. Na Ernaux se nyní v Česku slyší, na termín autofikce, spojovaný s jejím psaním, ještě víc. Kromě toho se spisovatelčino dílo potkává se současnou emancipační vlnou, která akcentuje díla žen a ženská témata. Není tedy divu, že o reprízy je zájem. Možná bych se měl na některou z nich pokusit dostat, neboť jsem z lednové premiéry nabyl dojmu, že Obyčejná žena je tím typem inscenace, jenž se zpřesňuje s každou další reprízou, kdy i hercům se teprve pozvolna odkrývá hlubší smysl slov a gest, která do hracího prostoru vysílají.