Divadelní glosář: Ztracené důchodkyně. Nechci zůstat na ocet. Konečně jsem viděl Pravidla bincárny

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo na vytahování do popředí třeba jen určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Není tady někde náš otec?

Hru Ještě chvilku napsala polská scenáristka a dramatička Maria Wojtyszko (* 1982) na objednávku dramaturgie pražského Národního divadla, které ji prezentuje jako rodinný titul. Když už tedy na toto označení přistoupit, tak děti, které rodiče do budovy Stavovského divadla vezmou, by nejlépe měly být ve věku posledních ročníků základní školy nebo školy střední. Přiznám se, že před návštěvou představení mě minula informace o rodinném charakteru titulu, a během jeho sledování mě „rodinnost“ netrkla, protože inscenace si pohrává s magií divadla sice chvílemi téměř edukativně, nicméně od diváka přece jen předpokládá určitý rozhled a pracuje s asociativností, vyžadující určité soustředění a diváckou zkušenost.

Z inscenace činohry Národního divadla Ještě chvilku: Jana Preissová (Květa), Magdaléna Borová (Královna Mab), Šimon Krupa (Hasič) a tanečníci, foto: ND – Petr Neubert

„Přijely jsme se sestrou do Prahy za vysokou kulturou… Dvě chudé důchodkyně. Pro sestru je to důležité také z emočních důvodů. Náš táta tady kdysi pracoval. Možná, že budeme mít další příležitost přijet do Stavovského divadla až příští rok, nebo je to možná také naposled…,“ říká vyčítavě důchodkyně Věra (Johanna Tesařová) rozčilenému dirigentovi, neboť důchodkyně přišly na představení Rusalky pozdě a produkci ruší, když se usazují a dohadují v hledišti. Od první chvíle je zřejmé, že celé je to jen naoko, nadsázka je patrná už z toho, jak je úvod opery proveden, a když sestry najdou pod svými sedadly stroj na sny, který hledá divadelní zřízenec, je tím v zásadě určeno, kudy se večer bude ubírat.

Důchodkyně Věra a Květa (Jana Preissová) se ocitnou na jevišti a posléze procházejí organismem divadla, seznamují se s prostředím, kde pracoval jejich otec, který od nich odešel do hlavního města a odřízl je od sebe, když byly úplně malé, a ony se s tím dosud úplně nesrovnaly. Ale víc než technologické zázemí divadelního organismu se Věra s Květou potkávají s duchem divadla, s postavami z některých děl a s osobnostmi, které v něm také způsobily, takže tu nemůže chybět W. A. Mozart čili Wolfi (Petr Vančura), a to jak „osobně“ i s manželkou (Marie Poulová) a dětmi, tak prostřednictvím postavy Komtura (Štěpán Lustyk) z opery Don Giovanni.

Dojde na porodní bábu víl, Královnu Mab (Magdaléna Borová), vyskytující se kupříkladu v Shakespearově Romeovi a Julii. Vtažena je sem i téměř dějepisně pojatá kapitola o herci Hugo Haasovi (Saša Rašilov), který v únoru 1939 dostal pro svůj židovský původ v Národním divadle výpověď – tady dojde i na projekci se záběry autentického Haase.

Z inscenace činohry Národního divadla Ještě chvilku, foto: ND – Petr Neubert

Režisérka Anna Klimešová (* 1990) to vše dokáže proplést s inscenační grácií, hýří nápady, herci působí, že je to (i že se) baví, v první polovině večera se režisérce daří vybudovat sled obrazů, na který se dá napojit, a nechat se jím nést. Přestávka to přetne a kratší druhá část již nemá tu energii, mimo jiné proto, že příběh se ztraceným otcem je dopovězen až do mrtě.

Není to v poslední době poprvé, co má činohra ND problém s doslovnými či natahovanými konci. Obecně by Ještě chvilku prospěla komprimace včetně vynechání přestávky (text hry přetištěné v programové brožuře přitom ukazuje, že i tak některá místa režie vynechala). Dá se však rozumět tomu, že u inscenace, jež je prezentována jako rodinná, může být nějakých devadesát minut hraných bez pauzy provozně-diváckým zádrhelem. V každém případě do repertoáru činohry ND přibyl kus celkově povedenější a divácky vstřícnější než loni v říjnu nasazený Cherry Man, jenž bude mít problém, domnívám se, přežít letošní sezónu.

Snad to není napořád

S napětím očekávám příští premiéru Činoherním klubu, kterou 23. března bude inscenace Milá Evičko, Milý Luďku – hru napsala i režírovala spisovatelka a filmařka Beata Parkovaná. Tento titul napoví, kudy se známá pražská scéna vlastně míní ubírat. První letošní premiéra, v lednu uvedená inscenace hry Nejbližší amerického dramatika Joshuy Harmona (* 1983), je totiž po loňských „britských“ titulech Konsent a 2:22 – Duchařský příběh třetí v řadě, která čerpá ze současné anglosaské dramatiky, story je vždy zasazena do prostředí střední třídy a výsledek je pokaždé nemastný neslaný, snadno zapomenutelný.

Nadto z tohoto tria Nejbližší nejvíc inklinují ke komerční produkci, na niž po šichtě ve velkoměstském korporátu a dávce ve fitku občas zajdou dámy v kostýmech a nabušení pánové ve těsných košilích a oblecích. Nic proti nim, je to určitá sociální skupina bytostně spjatá s pozdním kapitalismem, která logicky má svoji kulturu a k tomu příslušející kulturní potřeby. Jen nevím, zda právě ty by měl saturovat Činoherní klub.

Anežka Rusevová, Sandra Černodrinská, Jaku Burýšek a Marta Dancingerová v inscenaci Nejbližší pražského Činoherního klubu, foto: Činoherní klub – Pavel Nesvadba

Ve velkoměstě žijící gay Jordan, jemuž se blíží třicítka, má kolem sebe kamarádky, s nimiž je mu fajn. Jenže kamarádky se jedna po druhé vdávají, přestávají mít na něho čas, on má s nalezením partnera problémy a jímají ho úzkostné stavy, že začne být na život úplně sám. Jordan v sobě hledá sílu, jak tu tíhu odvalit… Hra, kterou Činoherák označuje za černou komedii, je místy k nepřečkání doslovná, na jevišti se povaluje strašně moc slov, patetický závěr k tomu sedí.

Hlavní roli ztělesnil Jakub Burýšek, posila souboru (přišel z ostravského Divadla Petra Bezruče) a s danostmi textu zápasí statečně, má v sobě dobrou energii a postavě dodává na upřímnosti, čímž aspoň do určité míry kompenzuje průměrnost celého příběhu. U sestavy Jordanových tří kamarádek jsem měl dojem, jako by se sem částečně zatoulaly z inscenace Konsent, což je dáno asi především tím, že dvě z nich (Laura a Kiki) jsou obsazeny týmiž herečkami (Sandra Černodrinská a Marta Dancingerová), které jim vtiskují velmi podobnou osobnostní notu jako Kitty a Zaře v Konsentu.

Jakub Burýšek v inscenaci Nejbližší pražského Činoherního klubu, foto: Činoherní klub – Pavel Nesvadba

Lze si proto přát, aby linie „načrtnutá“ třemi posledními inscenacemi byla chystanou produkcí Beaty Parkanové přetnuta. Kromě dramaturgických pochyb Činoherního klubu vyvolává otazník i skutečnost, že šest posledních inscenací (počítaje v to i titul Parkované) pokaždé režíroval někdo jiný. To je signál o hledání, které se pomalu již stává bezradností, jak a s kým divadlo umělecky tvarovat. Ale možná, že právě tohle je ze strany uměleckého vedení strategie spojená s hledáním nové pozice Činoheráku na pražské divadelní mapě. Uvidíme.

Starej pasr, mladej pasr a koc

„Nás zlákali nejen nekorektním humorem, ale především jazykovou vybroušeností své literatury,“ zdůvodňuje Divadlo Husa na provázku své rozhodnutí inscenovat texty z blogu brněnské anonymní skupiny KKRD Boys, která za něj v roce 2017 získala cenu Magnesia Litera (v dnes již neexistující kategorii věnované právě blogům). V roce 2024 si lze o dost obtížněji představit, že by blog s takovýmto obsahem získal celostátně sledovanou cenu, ale i to, že by s takovým slovníkem „nekriticky“ nakládala respektovaná divadelní scéna.

Inscenace Pravidla bincárny měla premiéru v květnu 2019 a od té doby notně vzrostl tlak na to, aby se něco někoho nedotklo – přesněji v té části společnosti, která v nárocích na korektnost umí dát o sobě mediálně zdatně vědět. Ale to jsou víceméně dojmy. Faktem je, že inscenace původně situovaná do sklepního (komorního) prostoru Husy na provázku se časem kvůli diváckému zájmu přesunula do hlavního sálu a divadlo na svých stránkách upozorňuje, že „na toto představení je možné zakoupit maximálně čtyři vstupenky na osobu“. Když jsem konečně počátkem letošního roku viděl jednu z repríz, bylo samozřejmě vyprodáno.

Dominik Teleky a Jan Kolařík v Pravidlech bincárny brněnské Husy provázku, foto: Divadlo Husa na provázku – Braňo Konečný

Pravidla bincárny jsou pravidla nevěstince. A KKDR Boys jsou partou „Kluků, kteří rádi dročí“ (viz zkratka), přičemž asi není nutné vysvětlovat, co sloveso dročí znamená. Jejich výrazivo evokuje hantec, brněnskou hovorovou mluvu míchající výrazy z češtiny, němčiny, jidiš, romštiny či italštiny. „Jazyk svými novotvary, jejichž smysl však lze poměrně snadno dohádat ze souvislostí, v prvních minutách poslechu vzbuzuje dojem, že je spřízněný s hantecem,“ napsal o inscenaci do časopisu Svět a divadlo (č. 2019/06) dramatik Milan Uhde. „Jenže hantec za použití sentimentálního a ozvláštňujícího slovníku popisuje reálné situace a neopírá se systematicky o nadsázku… Autoři Pravidel bincárny vytvářejí situace autonomní, a to právě prostřednictvím nadsázky: pábí tak trochu v hrabalovském duchu, ale jejich nadsázka je daleko drsnější a otevřenější.“ (Když v onom roce 2019 tvůrci inscenace spatřili v publiku Uhdeho, který je ročník 1936, poněkud se orosili, co tomu řekne doyen a někdejší utajený spolupracovník „Provázku“. Výsledkem ovšem byla uznalá stať v teatrologickém dvouměsíčníku.)

Jan Kolařík a Dominik Teleky ztělesňují starého a mladého pasra (tedy borce, chlapáka). Za vydatné spoluúčasti kolegyně Terezy Volánkové (a energického, za igelitovým závěsem v zadním plánu jeviště schovaného živého hudebního tria klavír – basa – bicí) sází jeden frk za druhým, hlášku za hláškou. Pasři jsou machové, o tom žádná, ale Volánkové koc není puťka do počtu, zašlápnutá nicka; poněkud demaskuje prvosignální záškuby pasrů.

Nic tady přitom nejde do stadia umaštěna a slizka, režisérka Anna Davidová upřednostňuje metaforu před názorností a doslovností. Obsah toho všeho je svým způsobem nejapný, přesto zábavný a koneckonců nevinný, i když možná Slováci, kteří studují v Brně a pasři si je vzali na paškál, by to tak úplně nebrali. Stejně tak třeba bratři Michal a Šimon Cabani, notoricky známí třeba coby režiséři a choreografové slavnostních večerů na karlovarském filmovém festivalu – pravidla bincárny praví, že caban je penis, chcete-li kokot či ještě jinak… „Nadsázka funguje všemi směry, diktuje výraz, děj i smysl, unáší mluvčí do sféry nezávislé nejen na konvenci, korektnosti a vžité ohleduplnosti, ale i na logice a realitě, tedy do říše svobodné fantazie,“ napsal do Světa a divadla již citovaný Milan Uhde.

Jan Kolařík v Pravidlech bincárny brněnské Husy provázku, foto: Divadlo Husa na provázku – Braňo Konečný

Za zaznamenání také stojí, že Husa na provázku významně prodloužila život brněnskému fenoménu, který jeden čas sledovalo několik desítek tisíc lidí. Jenže když dnes na stránky KKRD Boys zavítáte, najdete tam akorát nabídku merchandisingu a poslední textový příspěvek je datován 7. lednem 2021.