Čechová s Vizvárym servírují temnou grotesku. Jejich obnovená inscenace zůstává skvělá

„Tělo je pro mě v současné době velmi aktuální téma. Do čtyřicítky jsem tělu říkal, co má dělat, to bylo období, kdy jsem dovednosti mohl rozvíjet. Dnes už jsem na vrcholu svého pohybového arzenálu, tělo už má své mantinely a za ty mě nepustí. Některé fyzické dovednosti jsem proto začal nahrazovat herectvím,“ řekl předloni v interview pro ČT art tanečník a performer Radim Vizváry. Ve staronovém kusu Light in the Darkness, uváděném nyní v pražském Paláci Akropolis, jako by se nyní čtyřiačtyřicetiletý mim vlastním slovům se vší vervou vzpouzel, když spolu s vrstevnicí Miřenkou Čechovou (* 1982) uvádí jejich deset let starou – a mimořádně oceňovanou – inscenaci, na níž se režijně a dramaturgicky podílel ředitel divadelní dramaturgie Paláce Akropolis a zároveň manžel Miřenky Čechové Petr Boháč.

V pekle. Miřenka Čechová a Radim Vizváry v Light in the Darkness, foto: Vojtěch Brtnický

Málokterý autorský alternativní počin zůstává aktuální deset let po svém vzniku. A o tanečních inscenacích to dost možná platí dvojnásob. Nicméně tomu, že Light in the Darkness může mít dlouhou životnost, nasvědčovala již skutečnost, že americká taneční kritička – a nositelka Pulitzerovy ceny – Sarah Kaufman v roce 2013 o této inscenaci velmi pochvalně napsala pro The Washington Post. Ono svébytné pojetí Dantova Pekla a smrti Markýze de Sada, jež bylo (nejen) pro Kaufman „plné překvapení“, mělo totiž původně premiéru v květnu 2013 v Atlas Performing Arts Center ve Washingtonu.

Tanec jazyků a jiná čísla

Jako první se na scéně zjevuje Vizváry. Už tento výstup jako by ozřejmil název Light in the Darkness / Světlo v temnotě. Performer se minimalisticky pohybuje v kuželu bílého světla; oděn v bílém futuristickém úboru, bíle napudrován – jak bývá žánru mime vlastní. Zbytek jeviště zůstává zahalen v téměř dokonalé tmě. Za světelným designem stojí i dnes Martin Špetlík, tentokrát ještě s Jiřím Šmirkem. Právě světelné řešení se na nebývale výtvarné taneční produkci významně podílí.

Od úvodní scény nastolenou barokní estetiku, onen kontrast světla a tmy, černé a bílé, umocňují skladby Johannese Sebastiana Bacha, někdy v „rozjíveném“ elektronickém aranžmá Matouše Hekely. Kromě baroka lze v inscenaci nalézt plejádu uměleckých stylů a pohybových výrazů. Čechová s Vizvárym se kupříkladu hlásí k výtvarnému odkazu švankmajerovského surrealismu, k manýrismu či dekadenci. I přes množství metafor a symbolů celek zůstává přístupný i pro toho, kdo se v uměnovědě a dějinách literatury neorientuje.

Taneční duet jazyků. Miřenka Čechová a Radim Vizváry v Light in the Darkness, foto: Jan Hromádko

Tvůrci totiž původní temné náměty přetvářejí k obrazu svému. Před diváctvem se odehrává jakási ponurá groteska, která skrze netradiční pohybové i divadelní techniky (mime corporel, loutkoherectví či japonský tanec temnoty čili butó) nabourává nejednu představu o taneční produkci. Tak třeba: aktéři jsou navzdory běžnému očekávání zábavní – při jejich hnětení vlastního obličeje rukama ve snaze dosáhnout kýženého výrazu (namísto toho, aby se tak prostě jednoduše tvářili) se nejspíš budete smát nahlas. Performeři rovněž využívají nejednu loutku a masku (třeba Čechové odlitek obličeje – z dílny sochařky Evy Matouš Michlové) nebo rekvizitu (klobásu či poháry ve tvaru lidských končetin). A ještě: k tanci se dá využít jakákoliv část těla – minimalistický tanec jazyků Čechové a Vizváryho je nepřekvapivě groteskní a překvapivě v sobě nese napětí.

Každý si vnese to své

Smrt francouzského šlechtice Markýze de Sada je ztvárněna jako večeře o mnoha chodech. Scéně dominuje dlouhý stůl, na němž se servíruje zejména výpravná stránka inscenace: bílý prášek, který tanečníci „vypijí“ do dna, takže se jim kolem obličejů převalují bílé prachové obláčky; anebo hlavní chod, jímž je lepkavá hmota, z níž si performeři modelují krvavě rudé „býčí“ masky do požadovaného tvaru. Opakování akcí a motivů je jedním z umně využívaných principů Light in the Darkness. Repetice s pozměněným kostýmem nebo hudebním doprovodem tady slouží především k pobavení. Stačí Bachovým skladbám dodat trochu syntetizátoru – a rázem se na ně jinak tančí. Na okamžik postačí odložit masku – a hníst místo ní vlastní obličej.

Do Danteho Pekla se pluje po řece Acheron a převozník Charón tam přepravuje markýze a jeho ženu. Dosud černobílý kontrast se mění v červené peklo. Tanečníci parodují hříšné výjevy gradující v čím dál rychlejším sledu. Čechová & Vizváry bez slitování servírují větší a větší temnotu, jež ovšem nemá přestat bavit. Současně ovšem Light in the Darkness počítá s tím, že divák či divačka si při sledování bude v mysli „promítat“ své vlastní mimovolné obrazy. Pravděpodobně každý, kdo inscenaci zhlédne, si odnese odlišný zážitek. To není na škodu, naopak – Čechová s Vizvárym jitří představivost, smysly i následnou diskuzi. A takové pohybové divadlo je v tuzemsku nedostatkovým, ne-li přímo exkluzivním artiklem.

Psáno z obnovené premiéry 24. ledna 2024.

Pekelná dekadence. Miřenka Čechová a Radim Vizváry v Light in the Darkness, foto: Jan Hromádko