F*cking Beautiful Spring? Jak pro koho. Nové Boháčovo dílo je mimořádné i kontroverzní

Nový titul divadelního souboru Spitfire Company, uváděný v pražském Divadle Ponec a režírovaný Petrem Boháčem, zaujme už formálním zpracováním. Diváci usedají kolem třpytivé okrouhlé scény maximálně ve třech řadách, křehkému ději jsou proto velmi blízko. Zvuk se k nim přitom po většinu inscenace dostává skrze sluchátka, což prohlubuje intimitu zážitku.

Děj F*cking Beautiful Spring otevírá scéna, kdy choreografka a tanečnice Markéta Jandová coby bezejmenná, archetypální šestnáctiletá dívka je na toaletě a třesoucím se hlasem čte návod na použití těhotenského testu. Podobnou situaci si jistě vybaví mnoho žen. Napětí a sklíčenost v hlase Jandové se odráží i v jejím těle, choreografie dává pohybům sólistky jakoby hranatou fazonu, někdy se do jejich geometrie vloudí i trochu organických linií, často však tanec působí mechanicky až strojově, přesto jaksi něžně.

Markéta Jandová v inscenaci souboru Spitfire Company F*cking Beautiful Spring, foto: Spitfire Company – Adam Mráček

Můžeš mít svou vlastní verzi

Chování postavy je silně orientováno dovnitř, což odpovídá tématu inscenace a podtrhuje jeho intimitu. Děj je poměrně lineární, epický a snadno čitelný i pro diváky, kterým abstrakce tanečního divadla nahání hrůzu. Toho tvůrci docílili zejména obratnou prací se světlem, které se stává jedním z mála scénografických prvků. Světelný design Jiřího Šmirka výborně dotváří subtilní a něžnou atmosféru a zároveň skvěle ilustruje děj – otevírání dveří a přecházení z místnosti do místnosti, příjezd metra do stanice nebo bouřku.

Výrazným prvkem tohoto díla je rovněž zvuk. Jeho tvůrcem je Martin Hůla. Výpravné zvukové pojetí způsobuje, že F*cking Beautiful Spring se co do prožitku podobá rozhlasové inscenaci či poslechu podcastů, které – i po několikerém prorokování smrti rozhlasu – ukazují sílu zvuku a mluveného slova coby sugestivní formy sdělení. Inscenace díky tomu podněcuje divákovu fantazii podobně jako četba knihy nebo poslech rozhlasové hry a kromě požitku z tance si přítomné publikum může před očima vytvářet, projektovat své vlastní scény.

Zvláštní pozornost si zaslouží projev Markéty Jandové. Jde na dřeň a dělá z inscenace silně emotivní zážitek. Autenticky nás provádí od rozklepaných chvil na toaletě až ke smíření, splynutí, možná i k euforii a přijetí nové životní etapy. Střídají se chvíle, kdy vypráví děj, a abstraktnější party, v nichž se pohybuje ve vlastních myšlenkách a ve svém nitru. Sama přiznává, že pracovala s prožitky získanými vlastní zkušeností s těhotenstvím, porodem a životem s malým dítětem.

Markéta Jandová v inscenaci souboru Spitfire Company F*cking Beautiful Spring, foto: Spitfire Company – Adam Mráček

Opatrně s Pannou Marií

Zde se ovšem dostávám k aspektu, který vnímám jako docela problematický. Režisér a scénograf Petr Boháč se odkazuje k biblickému příběhu o Panně Marii, jíž v době „neposkvrněného početí“ mělo být zřejmě dvanáct až patnáct let, i k tomu, že dříve byla těhotenství v tomto věku běžná, jak tvrdil v rozhovoru pro Český rozhlas Vltava.

Z jistého úhlu pohledu to vnímám jako romantizaci těhotenství a mateřství, kterou je společnost prosáklá, jenže leckterá žena, například Tereza Maroušková, autorka dvou knižních svazků Nasraná máma (2021, 2022), by potvrdila, že i škodlivá. A co teprve těhotenství šestnáctiletých dívek! – je vhodné si je lakovat narůžovo jen proto, že tak činí Bible? Do jisté míry se něco takového nyní děje na sociálních sítích Instagram a zejména TikTok, kde řada žen prezentuje svá těhotenství v adolescentním věku téměř jako chloubu.

Přemýšlím tedy, do jaké míry je aktualizace biblického příběhu povedená po obsahové stránce. Zdá se mi, že jej Boháč spíše jen zasadil do novodobých kulis formovaných těhotenským testem, metrem a zvuky tramvají, než že by vzal v potaz sociální kontext a dopady takového fenoménu. Mimochodem: Zhruba v té oblasti, kde se měla Panna Marie pravděpodobně narodit, se v posledních letech řeší alarmující nárůst počtu matek, které jsou samy ještě dětmi. Na druhou stranu chápu, že inscenace je spíše novodobým mýtem a archetypálním příběhem než sociální kritikou.

To mě vede k úvaze, zda v dnešní době potřebujeme mytické příběhy. Z dob studií si pamatuji pouze mechanické poučky o tom, že mýty přispívají k potvrzování univerzální představy o tom, jak to na světě chodí, kde stojí dobro a kde zlo, proto tuto otázku nedokážu uspokojivě zodpovědět; literární či kulturní teoretik by si zřejmě poradil lépe. Intuitivně však tuším, že ano, zároveň si však myslím, že by neměly archetypální postavy a vzorce zůstávat nereflektované.

I přes vyslovenou výtku považuji inscenaci F*cking Beautiful Spring za mimořádně povedenou a inovativní zejména stran práce se světlem a zvukem. A pominout nelze podíl Markéty Jandové, která se zde projevila jako mimořádná choreografka i interpretka.

Autorka je novinářka, pracuje v magazínu Aktuálně.cz a jako taneční publicistka působí v redakci Tanečních aktualit.

Plakát inscenace, zdroj: Spitfire Company