Nikdy není příliš brzy na to začít chodit do divadla, ukazuje inscenace hradeckého DRAKu

Tichohoří Gumák v režii Jiřího Ondry je sledem obrazů, které nespojuje žádná příběhová linka. U takto malých diváků by to beztak byla spíše nadstavba pro dospělý doprovod, a proto se bez příběhu hravě obejdeme. Ano, hravě a hravé je pro tuto inscenaci příhodné označení. Hra je podstatou celého tvaru. Hráči řetězí krátké obrazy, které navenek nepohání žádná logika. Z vodopádu červenobílých výstražných pásek vyjíždí na malých kolečkách velké mycí houby, robotické vysavače zabalené v chlupatých kabátcích a další „autíčka“ vytvořená z různých domácích materiálů. Z plastové polokoule vychází dým a herci z ní vytahují žluté svítící gumovky. Hráči se stávají rybáři a loví miniatury hudebních nástrojů, které nabízí publiku…

Vše, co se odehrává před očima, můžeme jako dospělí diváci okomentovat: To nedává žádný smysl. Není to pravda: Hledat téma, zastřešující motiv jednotlivých obrazů, je tu sice ztrátou času, ale také cestou, jak okrást sám sebe o radost ze hry na divadle. A tvar stavěný s ohledem na věk cílové skupiny využívá adekvátní jevištní prostředky k upoutání pozornosti. Naplňovala mě radost při pohledu na miminka pasoucí hříbátka a reagující na většinu podnětů, které jim toto setkání nabídlo. Světelná proměna, pohyb objektů, hudební doprovod, hra na „skleničkový xylofon“. Divadelní jazyk zkrátka ke svému batolícímu se publiku promlouvá.

Vydejte se s námi na lov. Záběr z inscenace Tichohoří Gumák královéhradeckého Divadla DRAK, foto: Divadlo DRAK

Inscenace nevyžaduje aktivní zapojení dětí, jen ve dvou případech vybízí k interakci. Poprvé, když pomocí prutů podávají herci dětem malé nástroje. Podruhé v samotném závěru inscenace: na hrací ploše se objevují necky, jejichž hladina je sklem a na něm je rozprášený písek. Děti dostanou k dispozici malé hrabičky a mohou si na malých pískovištích „doprožít“ divadelní zážitek.

Tichohoří Gumák končí nenuceným přechodem do normálního světa. Děti se svým doprovodem odchází ve chvíli, kdy zájem o nabídnutou hru přirozeně upadá. Inscenace tedy není závazně interaktivní, a přesto dětskou pozornost udržuje. Herci na děti reagují třeba úsměvem či pohledem, nedochází k podceňování například šišláním nebo pitvořením. Právě tento respekt je předností tvůrců.

„Všichni obyvatelé Tichohoří Gumák jsou přívětiví, pošetilí, neměří dvojím metrem, nemalují čerta na zeď a hlavně nesoudí (sebe ani tebe),“ vysvětlují na stránkách Divadla Drak tvůrci inscenace Tichohoří Gumák, foto: Divadlo DRAK – Tomáš Roček

Mám vzkaz pro všechny, kteří přemýšlí nad návštěvou divadla s takto malými dětmi. Rozhodně doporučuji a můžete začít třeba inscenací Tichohoří Gumák. Pokud zvolíte divadelní tvar, který nejmenšího diváka nepodceňuje, tak jako tvůrci z Hradce, nabídnete divadelní zážitek nejen dětem. Věřím, že i pro rodiče, na něž jsou takto malé děti fixovány každý den, může být divadelní program vítaným narušením denní rutiny.

Má smysl esteticky kultivovat i miminka. Nikdy není příliš brzy na to, začít chodit do divadla a pěstovat vztah k živému umění. Možná právě tato batolária (v československém divadelním kontextu již poměrně zaběhnutý termín pro divadlo pro nejmenší) mohou být pro divadla cestou, jak si vychovávat diváctvo. Jak obecně pěstovat vkus a kulturní generace s vědomým zájmem o divadlo i umění obecně.

… a v závěru si děti mohou hrát. A když je to přestane bavit, odejdou – a tím pro ně končí inscenace Tichohoří Gumák královéhradeckého Divadla DRAK, foto: Divadlo DRAK – Tomáš Roček