Smutný muž Casanova vypráví, jak krásné to bylo. Martin Pechlát one man show
Pražský divadelní spolek Jedl už prošel několika štacemi. Nyní jej hostí Divadlo Rokoko. První inscenace, která vznikla v tomto působišti, nese název Casanova. Lze v tom najít symboliku: ona slavná figura „milovníka“ žen existovala v 18. století, v čase pozdního baroka, neboli v době, pro niž se zejména ve francouzské kultuře vžil termín rokoko.
Zpoza opony vystoupí vysoký muž v olbřímí paruce, nalíčený, v bílých punčochách a bílých botách na podpatku, ve světle fialovém kabátci a s opulentním fiží na prsou. Chce vyprávět o svém životě. Miluje totiž publikum, musí mu „to“ říct. Během úvodního monologu ve zkratce proběhne to, co se poté rozvine, když se opona rozhrne. Rovný, vytáhlý, široce gestikulující muž se promění ve starce s téměř bezzubými ústy, ve směšně-smutného zbrojnoše bez výzbroje, kterou různá prostředí desítky let okouzloval, když byl plný sil. Onoho muže zosobňuje Martin Pechlát.
Pechlát náleží do okruhu spolupracovníku Jedlu, divadelního spolku, jenž zahájil činnost v roce 2011. Jeho tvůrčími tahouny jsou herečka a scenáristka Lucie Trmíková a režisér i scénograf Jan Nebeský. Pechlát s nimi v minulosti spolupracoval na „bergmanovské variaci na téma manželství a ztráty víry“ Soukromé rozhovory, kterou Jedl dosud má na repertoáru. V nich kromě Pechláta a Trmíkové ještě vystupuje herec Zdeněk Maryška a na trubku hraje Ladislav Kozderka. V novince jsou na jevišti Pechlát, Trmíková a tentokrát hudebnice – cembalistka (jinak také pedagožka HAMU) Monika Knoblochová.
Scénář Lucie Trmíkové prvořadě vychází ze svazku Historie mého života, který v roce 1968 vydal Odeon. Jde o výbor z mnohasvazkových vzpomínek Giacoma Casanovy (1725–1798), ale i z dalších textů a korespondence člověka, jenž nemohl nemít charisma, a současně disponoval mimořádným talentem budit zdání o své výjimečnosti a mnohočetném talentu. To zdání budil vlastně i vůči sobě – a právě s neschopností sebereflexe inscenace pracuje. Napovídá tomu i její podtitul: Životní příběh legendárního svůdce, který svedl sám sebe. V severočeském Duchcově, kde (190 cm vysoký!) benátský rodák pobýval posledních třináct let svého života, prožíval nudu a hořkost z fyzického chátrání včetně ztráty potence, ale nejspíš i ze světa, který jako takový byl na odchodu, neboť ve Francii došlo k revoluci a devatenáctý věk se všemi tušenými novotami pozvolna přicházel na scénu. Duchcov pro Casanovu znamenal mnohočetný konec. Základní útěchu mu poskytovala minulost, vzpomínky na ni.
Režisér Jan Nebeský vede Martina Pechláta k okázalému triumfalismu hrdiny, přefouknutost řečí a gest Casanovy je zřejmá, odráží se v tom odstup a autorská ironie, nikoliv však výsměch. Jestli karikatura, pak většinou více či méně hořká, ne však „hranatá“, jak tomu bylo v řadě inscenací Jedlu, na čemž měly svůj podíl kostýmy i „latexovo-molitanové“ vypouklé kostýmy Petry Vlachynské. Zde kostýmní návrhářka Kateřina Štefková drží dobovost osmnáctého věku bez materiálových a tvarových postmoderních „excesů“ a scéna, kterou režisér navrhl spolu s výtvarnickou dvojicí Michal Pěchouček & Rudi Koval, je velmi jednoduchá, přitom esteticky vyladěná. Dominuje jí lustr, na který se erotoman v jednu chvíli zavěsí a houpe se na něm, aby se publiku předvedl, neboť bez publika pro něj život ztrácí smysl.
Lucie Trmíková zastává dvojí hereckou úlohu. V jedné je asistentkou, která na jeviště dopravuje propriety, nebo také paní, jež Giacomovi jako chlapci zázračně zastaví krvácení z nosu; je ovšem i zcela zahalenou řádovou sestrou. Všechna tato doprovodná činnost je shrnuta označením Anima, jak vyplývá z materiálů Jedlu k inscenaci, ale divák, který doprovodné texty nečte, by si sotva tuhle linii účinkování Trmíkové spojil s oním pojmem z Jungovy analytické psychologie označujícím feminní prvek v mužské psychice. Scenáristka a herečka svoji Animu chápe jako duši Casanovy, před níž on uniká, neboť útěk k rozkoším a útěk od povinností, ale i od sebe sama byl jeho základním životním pohybem. V druhé herecké úloze se Trmíková stává ovdovělou markýzou d’Urfé, s níž si o řadu let mladší Giacomo pohrává, dílem ji zneužívá, nechá se vydržovat, ale dílem markýze poskytuje to, co jí schází, totiž naději a příslib, konkrétně v tom, že dojdou k vynikajícím výsledkům v oblasti tajných nauk, pro něž d’Urfé měla slabost. Sice iluze, ale sladká, a pak – ta Giacomova energie! Nicméně markýzovské scény jsou poněkud přehrávány či doslovovány, zde se přece jen trochu tlačí na pilu, prodlévá se v tom déle, než by se mohlo.
Cembalové vstupy stylově oděné Moniky Knoblochové evokují dobu, v níž protagonista žil, nepřímo „vesele“ komentují některé situace, dodávají výstupům šťávu, hudebnice pracuje s přiznaným eklektismem, neboť lze zaslechnout i zlomky melodií mnohem mladších než z 18. století.
Trmíková s Nebeským nepřinášejí radikální výklad benátského intrikána, spisovatele i špióna. Jejich Casanova je obdobně znuděný, neheroický a mechanický chlap jako Casanova ze stejnojmenného filmu Federica Feliniho z roku 1976 s Donaldem Sutherlandem v titulní roli. Téměř tříhodinový snímek si mohl dovolit vizuální opulentnost a složitě aranžované scény (Danilo Donati získal Oscara za kostýmy). Zhruba stominutový, bez pauzy hraný Casanova ve verzi Jedl je pochopitelně neskonale skromnější podívanou, zato lze v „přímém přenosu“ pozorovat proměny Pechlátem ztělesněné postavy. Během večera projde bez velkých kostýmních převleků či důmyslných masek metamorfózou z „kance“ ve starce – olysalého, sešlého, mentálně již zbloudilého. Herec dokáže vrypy času vyjádřit prací s tělem, gesty, mimikou. Je to setkání s koncentrovanou hereckou tvorbou. A v dobrém slova smyslu one man show. Dá se předpokládat, že Martin Pechlát se díky této roli objeví v příštích nominacích tuzemských divadelních soutěží a anket.
Plakát k inscenaci Casanova, repro: Jedl
Divadelní spolek Jedl, Praha – Lucie Trmíková: Casanova
Režie: Jan Nebeský, scéna: Jan Nebeský a unconductive trash – Michal Pěchouček & Rudi Koval, kostýmy: Kateřina Štefková.
Premiéra: 26. března 2023 v Divadle Rokoko, psáno z reprízy 6. dubna.
