Jak je mi bez publika: herečka Lucie Trmíková
Pandemie = omezení. Výtvarník může o samotě tvořit v ateliéru, hudební skladatel v tichu pracovny komponovat, spisovatel psát. Ale co herci, tanečníci, hudebníci, kteří pro prezentaci svého umění potřebují stát tváří v tvář publiku? A taky, pokud nemají stálé angažmá, potřebují před lidmi vystupovat z existenčních důvodů.
Nejprve jsme tu měli rubriku Jak se (mi) žije v izolaci. Nyní se o celonárodní izolaci již hovořit nedá, nicméně kulturní život má do normality ještě dost daleko. Proto nyní oslovujeme tvůrce nebo tvůrkyně, kteří či které vyhlížejí návrat do běžného provozu už nejspíš naléhavě a nedočkavě. Každé(mu) z dotazovaných pokládáme obdobný okruh otázek.
Kdy jste naposledy stála před živým publikem?
Bylo to 9. března v představení Pustina, které jsme s Divadelním spolkem Jedl hráli v Moving Station v Plzni.
Jak se v současnosti udržujete v profesní formě?
Tím, že žiju. Tady a teď. Pohybuju se, dýchám, mluvím, mlčím, přemýšlím, prožívám, raduju se, trápím se, vnímám, čtu, poslouchám, dívám se, učím se, inspiruju se. To všechno můžu každý den.
S dovolením: z čeho žijete? Měla jste úspory pro horší časy?
Teď jsem kvůli jednomu dotazníku spočítala své finanční ztráty za ty necelé tři měsíce a to číslo mě docela vykolejilo. O tolik peněz jsem přišla? Nežiju z měsíce na měsíc, mám vytvořenou rezervu z lepších časů, tak jsem naštěstí nemusela panikařit. Ale ano, ta suma mě překvapila.
Co jste se během téhle neobvyklé „pauzy“ o sobě – jako člověku – dozvěděla?
Že těžko snáším nejasnost a nepřehlednost situace. Že nepodléhám panice. Novým způsobem jsem si uvědomila, že mám úžasnou rodinu a že mám moc ráda svou práci.
Z čeho nyní nejvíc berete sílu?
Z toho, co je každý den okamžik za okamžikem k dispozici. Snažím se vnímat to, co je, co se děje, lidi kolem mě i sebe samotnou.
Rozšířila jste si v téhle vynucené pauze obzory ve vašem oboru? Třeba v tom smyslu, že jste viděla, slyšela, četla něco, o čem jste do té doby neměla ponětí nebo jste si dlouhé roky slibovala, že se s tím detailněji seznámíte, ale nebyl na to čas?
Asi jsem ještě nikdy neměla možnost den za dnem pozorovat přírodu na jaře. Většinou mám v tomhle ročním období hodně práce a jsem v Praze, tentokrát jsem byla na venkově a několik hodin denně mohla zírat. To je určitě obohacení pro ten hlavní obor – pro život. A tím se obohatí i ten můj pod obor – herectví.
Hovoříte o své situaci s kolegy v oboru? Když ano, tak jak ji oni vnímají? Respektive: co z toho, co oni vám říkají, považujete za obecně podstatné?
Zdá se mi, že hodně z nás si prošlo podobnými fázemi. Nejdřív zděšení a úlek – ne, to je nesmysl, nemůžou nám zakázat pracovat. Pak přijetí situace, ve které si každý individuálně našel něco pozitivního. Zhruba po měsíci pocit, že už by to stačilo. Pak frustrace z toho, že nikdo neví, jak dlouho tohle celé může trvat, a jestli to vůbec někdy skončí. Následoval vztek na to, jak rychle a chaoticky se mohou měnit pokyny pro uvolňování. Nevím, jak kolegové, ale já jsem teď ve fázi, že se hrozně těším na to, že zase budu moct dělat svoji práci a doufám, že se někomu, kdo píše ty pokyny, rozsvítí a zruší nesmyslné požadavky, které ve skutečnosti znemožňují regulérně hrát.
Bojíte se budoucnosti – myšleno ve vztahu k vaší profesní a umělecké dráze?
Jsem v tomto směru optimista, nebojím se.
Změní se podle vás v kultuře a v umění něco podstatného po této zkušenosti?
Ne. Možná to teď jen trochu víc vylezlo na povrch, ale bylo to v naší společnosti vždy – pro velkou její část je umění zbytná záležitost. Ale je tu stále ještě dost lidí, pro které je kontakt se světem umění naopak nezbytný. Jsem za ně vděčná. Protože umění – a divadlo obzvlášť – ke své existenci potřebuje diváka, který se svým díváním stává partnerem a spolutvůrcem.
Na kdy a co plánujete, pokud jde o veřejná vystupování? Kdy se podle vás vrátíte do běžného provozu?
Přesto, že v tuto chvíli jsou podmínky, za kterých se může hrát, velmi omezující, rozhodli jsme se, že 29. května začneme hrát. Naše nová inscenace Zahradníček / Vše mé je tvé měla po premiéře v únoru jen jednu reprízu a kdybychom ji měli nasadit až po prázdninách, znamenalo by to obnovovat ji až po půl roce. To si nezaslouží. Takže ji zahrajeme dvakrát – kromě 29. května také 17. června. Kromě ní nasadíme Soukromé rozhovory (14. června) a Zlý sen (30. června). Budeme hrát Médeiu na zájezdu v Plzni v Moving Station. Doufáme také, že budeme moci v červnu odpremiérovat a v několika reprízách zahrát náš nový projekt Malý stvořitel / Der kleine Fratz ve Skautském institutu v Praze.
Lucie Trmíková při udílení divadelních Cen Thálie 5. října 2019 v pražském Národním divadle; Thálii obdržela za nejlepší ženský výkon v kategorii činohra díky roli Anny v inscenaci Soukromé rozhovory, foto: ČTK – Ondřej Deml Lucie Trmíková (*1969), herečka, scenáristka. Narodila se v Kolíně. Vystudovala (1991) herectví na DAMU. Byla členkou Činoherního klubu či Divadla Komedie. Hostovala na mnoha scénách. V současnosti je její divadelní tvorba – herecká i scenáristická – nejtěsněji spjata s Divadelním spolkem Jedl, jehož hlavním působištěm jsou prostory pražského Divadla X10. Devět let se scenáristicky podílela na seriálu Ulice a také v něm nějakou dobu hrála. V roce 1997 Trmíková získala za roli Terezky ve stejnojmenné hře Lenky Lagronové (Divadlo Komedie) Cenu Alfréda Radoka. Vloni obdržela za roli Anny v inscenaci Soukromé rozhovory (Divadelní spolek Jedl) Cenu Thálie v kategorii činohra – ženy. Jejím manželem je divadelní režisér Jan Nebeský, mají spolu tři – dnes již dospělé – děti.
