Jak se (mi) žije v izolaci: Anna Davidová

Změnily se zásadně rytmus a skladba vašeho všedního dne?

V tuto chvíli se už divadlo pomalu probírá k životu, kromě šití roušek už aktivizujeme i uměleckou činnost. Ale pořád se snažíme být co nejvíce takzvaně home office a chod divadla zabezpečovat zpovzdálí. Takže jsem se svou rodinou ponejvíce na chalupě, kde chodíme každý den do přírody na výlety a našli jsme si společně úplně nový denní režim. Jsem za to ráda, protože mi jinak práce zabírá docela hodně času a teď mám pocit, že jim to můžu aspoň trochu vynahradit.

Vstáváte dřív či později než obvykle? V kolik například, jak moc se to liší od vašeho normálu?

Dcerka nám ráno skáče po hlavě, takže jsme otroky budíku jako kdykoli jindy.

V kolik začínáte pracovat a kde? Snažíte se držet nějakého denního řádu, který si sama určujete? Je těžké přimět se k práci?

Jsem samozřejmě v permanentním napětí o existenční vyhlídky našeho divadla, které, byť jako příspěvková organizace, na tom není stále finančně moc dobře. Také se nám přerušily umělecké záměry první provázkovské sezony v naší režii – tak slibně rozjeté! Takže hodně času trávím vlastním uklidňováním a přetransformováním vidiny chaosu do něčeho smysluplného a racionálního. Takže: i když hodně času trávíme na výletech po lesích, práci si nesu stále s sebou a snažím se přetlumočit si, že je to vlastně docela inspirativní čas, který je třeba přemostit optimismem. Ten je mi naštěstí celkem vlastní.

Jak se stravujete? Nakolik jste byla zvyklá využívat veřejného stravování, a jak to řešíte nyní?

Je to otrava, člověku po čase dochází fantazie, neví, co vařit dál. Ale můj muž si to naštěstí začal hrozně užívat, a to ve výsledku inspiruje i mě, takže se společně vrháme do věcí, na které bychom si jinak netroufli. A někdy máme dvě teplá jídla denně. A to u nás tedy rozhodně nebývalo zvykem.

Do kolika pracujete odpoledne, dáváte si nějaké limity?

Je pro mě těžké se od rodiny odpojit a někam se zavřít a koncentrovaně něco promýšlet nebo číst, mám pak pocit, že mi něco utíká, když slyším od vedle ten nakažlivý dětský smích. V divadle hodně fungujeme přes konferenční hovory, takže neztrácíme vzájemný kontakt. A to už je záminka se někam zavřít. Ano, to je změna v pracovním režimu – nejvíc toho vyřešíme dlouhými hovory pozdě do noci.

Jste při velmi omezené možnosti sociálních kontaktů koncentrovanější na práci, než jste běžně byla?

Neřekla bych, že máme omezené sociální vazby. Naopak, každé dopoledne trávíme videohovorem s rodinou nebo přáteli, a i tak si vzápětí vyčítáme, na koho jsme ještě zapomněli. A jak dlouhý je ještě pořadník přátel, o nichž nemáme dlouho žádné zprávy. Koncentrovanější na práci tedy asi ne, ale mám snad čas věci promýšlet hlouběji, protože se myšlenky nestáčí stále kolem provozních věcí, ale častěji se dotýkají podstaty toho, co děláme a jaký to má vlastně smysl.

Jak trávíte večery? S kým, s čím, nad čím?

S knížkou, filmem, stolní hrou, kartami. Většinou dopisuji dcerce deník, který jí v těchto dnech píšu. Zprávy jsme už úplně přestali sledovat. Baví mě pozorovat čas. Jak je relativní. I v této zastavené době zjišťuji, že nestihnu za den polovinu věcí, které jsem si ráno předsevzala. Jak šíleně rychle jsme tedy museli žít před koronou. Doufám, že se do toho zběsilého tempa odmítneme jako civilizace vrátit a uchováme si tento náš znovuobjevený prostor, aby se podařilo to všechno přetavit v nějaký smysl.

Chodíte spát dříve či později, než to bývalo u vás běžné? Usínáte dobře? Spíte dobře?

Spíme po čase tráveném na čerstvém vzduchu lépe než dříve.

Jak se celkově cítíte psychicky? Nakolik se v tuhle chvíli odhadujete, že to takzvaně dáte, že nastalý stav s relativním přehledem zvládnete, a nakolik se obáváte, že vám časem bude tzv. hrabat?

Musím říci, že já si pobyt doma díky své rodině docela užívám, ale často myslím na lidi takzvaně v první linii, na to obdivuhodné nekonečné nasazení. A na lidi, kteří zůstanou danou situací nenávratně poškozeni. S kolegy promýšlíme příští divadelní sezónu úplně nanovo – zjišťujeme pro koho to vlastně budeme hrát. Bylo by hloupé myslet si, že vše zůstane jako dřív. Uvědomuji si v tyto dny taky hodně intenzivně, jaké mám štěstí na výborný tým lidí, díky nimž je Provázek živý organismus schopný téměř okamžité reakce – daleko vzdálený představám o kamenném divadle. A vlna solidarity, která se okolo našeho divadla hned v prvních dnech vzepjala, včetně nasazení a ochoty našich lidí se do pomoci ostatním zapojit, mi dává věřit, že to tak i lidé vnímají, že to divadlo má na mapě Brna ještě úplně jinou neotřesitelnou pozici než jen tu uměleckou. A to mě přirozeně motivuje a vrací mi to sílu vyhlížet nové začátky.

Anna Davidová (*1984) se narodila v Brně. Po studiích na gymnáziu v Poličce studovala činoherní režii na bratislavské Vysoké škole múzických umění; absolvovala roku 2008 inscenacemi Heda Gablerová a Casablanca. Zařadila se – tehdy ještě pod dívčím příjmením Petrželková – mezi nejvýraznější talenty své generace. V roce 2010 byla za inscenaci Nora ve Státním divadle Košice nominována na cenu DOSKY. Dvakrát byla coby Talent roku nominována na Cenu Alfréda Radoka, v roce 2014 tuto cenu, již pod názvem Cena divadelní kritiky, získala. Má za sebou řadu spoluprací s předními českými i slovenskými divadly. Její režijní záběr sahá od inscenací na studiových scénách (Divadelní společnost Masopust, A Studio Rubín atd.) až po Mozartovu operu Cosi fan tutte, kterou v roce 2018 na pozvání Jiřího Heřmana režírovala v opeře ND Brno. S Divadlem Husa na provázku, jehož je od ledna 2019 uměleckou šéfkou, spolupracovala od roku 2012.