Luděk a Evička si píší. Beata Parkanová těží ze života svých předků i ve svém divadelním debutu

K vykreslení vztahu svých prarodičů zvolila Beata Parkanová (* 1985) vlastně dost odvážný přístup. Dramatický text poskládala výhradně z jejich dopisů a dědečkových zápisků z psychiatrické léčebny. Úryvky složila tak, aby na sebe logicky navazovaly a tvořily jakýsi dialog vedený na dálku. Mapuje tím pádem pouze určité fáze jejich životů, kdy byli partneři odloučeni (tedy před svatbou, během pobytu Evy v porodnici a Luďkova vojenského cvičení nebo jeho hospitalizace). Nemáme zprávu, jak si vedli mezitím. Parkanová tudíž nechává na diváctvu, aby si samo vytvořilo obraz o vývoji celoživotního vztahu a charakterů postav.

Postavu Luďka, autorčina dědečka, ztvárnil – stejně jako ve filmu Slovo – Martin Finger. O repliky babičky Evy se podělily tři herečky: Daniela Kolářová, Lucie Žáčková a Romana Widenková. Zástupkyně tří hereckých generací nemají roli rozdělenou podle věku postavy, spíš každá z nich zastává jeden z aspektů charakteru dotyčné ženy. Kolářová je ve svém projevu nejvíce dívčí, roztomilá a nesmělá. Eva v podání Žáčkové je pedantská, akurátní, chorobně šetrná, pragmatická – typ ženy, která blízké umučí vzornou péčí. Romana Widenková je ze všech tří Ev nejvíce něžná, ženská a svůdná.

Romana Widenková, Lucie Žáčková, Daniela Kolářová a Martin Finger v inscenaci pražského Činoherního klubu Milá Evičko, milý Luďku, foto: Činoherní klub – Pavel Nesvadba

Zatímco text je mezi herečky rozdělen protichůdně jejich věku, kostýmy Josefiny Bakošové jsou věku nositelek uzpůsobené – od sexy červených lakovek na jehlovém podpatku přes usedlejší model po pohodlný babičkovský svetr. Kostýmy jsou stejně jako scéna Pavola Andraška laděné do tří barev: rudé, tmavě zelené a béžové. Zelená symbolizuje pingpongový stůl, u něhož se pár seznámil a který jevišti dominuje. Béžová značí zažloutlé listy dopisů, ty jsou navěšené hustě a v několika řadách na sítě, tvořící pozadí scény. Výtvarné řešení podporuje režijní záměr autorky nechat hrdiny promlouvat pouze skrze texty dopisů a deníkových zápisků.

Herec a herečky texty rozehrávají nápaditě, procítěně, intereagují s publikem, u něhož předváděné rezonuje třeba díky tomu, že všelijaká pedantská doporučení, která směřuje Eva Luďkovi, působí mnohdy komicky. Zaujme vysoká literární úroveň psaného projevu, jakou lidé vykazovali v dobách, kdy psané listy byly nejběžnější formou komunikace na dálku. (S touto skutečností je ostatně konfrontován téměř každý, kdo se někdy pročítal korespondencí svých prarodičů, rodičů nebo známých osobností.) Režisérka v rozhovoru před premiérou uvedla, že vztah jejích prarodičů se v průběhu jejich soužití měnil, ale nikdy si nebyli lhostejní. Usuzuji, že se v různých fázích pohyboval od velké zamilovanosti až po vzájemnou úctu. Nechyběla jistota, že se mají o koho opřít, prošli si však i fází vzájemného trápení a omezování se.

Daniela Kolářová a Martin Finger v inscenaci pražského Činoherního klubu Milá Evičko, milý Luďku, foto: Činoherní klub – Pavel Nesvadba

Ke konci života byl Luděk na své dominantní ženě až závislý, což je patrné zvláště z jeho deníkových zápisků z psychiatrické léčebny, jež tvoří velkou část druhé poloviny inscenace. A to je trochu kámen úrazu. Nevím, jak tuto pasáž vnímají diváci, kteří neviděli film Slovo. V něm hlavní mužský hrdina duševní chorobu pouze předstírá, aby nemusel spolupracovat s komunisty (není přitom jasné, kde končilo předstírání, a kde začínala skutečná deprese). Kdežto deníkové zápisky v inscenaci mi přišly rozvláčné a matoucí. V první půli se totiž dařilo naplňovat onen odvážný koncept, tedy poskládat obraz o vztahu postav a jejich charakterech jen z dopisů. Luďkovo blouznění vlastně ten obraz dost zkresluje a celkově rozmělňuje význam všeho předešlého.

I tak platí, že titul Milá Evičko, milý Luďku má díky své autentičnosti, citovosti, hereckým výkonům a nápaditému režijnímu zpracování divácký potenciál. Může zaujmout tím, že podobné vztahové modely známe z rodiny nebo z vlastní zkušenosti. Mně osobně chybělo vyústění, zrekapitulování toho, co celoživotní vztah znamená, jak ho páry zpětně vnímají a hodnotí. K tomu by samozřejmě bylo nutné použít ještě jiné textové a inspirační zdroje. Pokud však přijmeme autorčin koncept, může k zážitku stačit i tento velmi intimní vhled do soužití lidí, byť možná hraničí s až nepříjemným nabouráním se do jejich soukromí.