Být Kateřinou Tučkovou, tak nad Bílou Vodou v Národním divadle pláču
Dramatizace románu Bílá Voda v pražském Národním divadle se nevyvedla. To se prakticky v kterémkoliv divadle stává, že ne každý titul se trefí do černého. Nicméně povadlé adaptování bestselleru Kateřiny Tučkové má několik symptomatických znaků a obecnějších souvislostí.
Na román Kateřiny Tučkové Bílá Voda se objevily velmi různé názory – od adorujících až po zatracující. Zejména ti, kteří ke knižní předloze mají zásadní výhrady, mohou nad dramatizací v Národním divadle poznamenávat, že na bídu inscenace je založeno již samotnou předlohou ve smyslu „aká matka, taká Katka“. Ale tahle přímá úměra v divadle neplatí – vynikající literární díla mohou být zdramatizována mizerně, stejně jako z průměrné knihy může položil základ k pozoruhodné inscenaci. Je zde navíc jeden aktuální příklad právě z Národního divadla: dva nejnovější činoherní tituly se sobě v něčem podstatném podobají, ačkoliv předlohou jim byla zcela rozdílná díla: inscenace Mefisto (budu se jí tu v příštích dnech stručně věnovat v Divadelním glosáři) vznikla podle stejnojmenného románu Klause Manna, publikovaného ve třicátých letech minulého století, kdežto inscenaci Bílá Voda dal vznik předloňský román české spisovatelky, přičemž výsledek obou dramatizací je popisný a úmorný.
Bílá Voda v pražském Národním divadle: Kateřina Winterová (Saulová / Paulita), foto: ND – Petr Neubert Nyní konkrétněji. Scéna prakticky bez kulis je nasvětlována zhruba ve své přední polovině, v prvním plánu, zatímco plán druhý ustupuje do tmy. Z oné tmavé hloubiny se na jevišti zjevují postavy a – auta. Jedním je starší model sovětského vozu Volha (týž typ, s nímž jezdil hrdina nedávného stejnojmenného seriálu ČT), druhým je menší (a sešlý) nákladní vůz polovojenského charakteru, jehož model jsem nerozklíčoval, ale nějaký kulturnější redaktor časopisu Svět motorů, jenž by si inscenaci asi užil víc než já, by nejspíš poznal, o jaký stroj běží. Každopádně tyhle dva vozy, ovšem v elektrifikované verzi (plus v jedné scéně i dobová motorka), se v průběhu zhruba tří a čtvrt hodiny, co inscenace včetně přestávky trvá, ocitají na scéně častokrát. Mocným pomocníkem ve vozových manévrech, stejně jako při jevištní konstelaci postav, je točna. Pravda, není v akci tolikrát, co padající podzimní listí, jež se snáší na scénu možná i po většinu večera (neměřil jsem to), jako kdyby Bílá Voda byla speciální lokalitou, v níž po většinu roku vládne podzimní nečas a v níž internované řádové sestry trávily čas především shrabáváním listí. Že by nějaká metafora?
Inscenace začíná tak, že se řeholnice modlí (čtenář obeznámený s knihou ví, že jde o přelom čtyřicátých a padesátých let minulého století), když tu mezi ně vpadnou pohůnci poúnorového režimu a svezou je do obce Bílá Voda. Tam k nim vzápětí promluví ministr a kněz v jedné osobě Leopold Plojhar (Saša Rašilov), jenž pronese mefistofelskou řeč – ta v sobě nese jisté osobní ručení, jež jí vtiskuje fakt, že Plojhar byl ve válečných letech vězněn v koncentráku. Tím však ambivalence konání nadlouho, ne-li zcela, končí. Pak už dění opanují přehlednost, plakátovost, popisnost, ilustrativnost. Včetně vlezlé a opulentní hudby Michala Novinského, silně připomínající tuctový doprovod k tuctovému melodramatickému filmu.
Významových polotónů se v inscenaci Bílá Voda prostě nachází minimum, a jsou-li nějaké, tak vyvěrají především z hereckého uchopení postavy (Jana Pidrmanová v roli řádové sestry Evaristy či Berenika Anna Mikeschová v postavě řádové setry Bohdanky), nikoliv z koncepce dramatika a spisovatele Daniela Majlinga, který román dramatizoval, a režiséra Michala Vajdičky. Nedávno tato slovenská dvojice připravila pro Dejvické divadlo inscenaci Ztratili jsme Stalina, v níž zdramatizovala komiks francouzské dvojice Fabien Nury & Thierry Robin, přičemž vznikl kus sice o poznání komediálnější, nicméně obdobně plochý, prošpikovaný čítankově zaslepenými komunisty, začasté alkoholiky.
Jistě nezamýšleně, nicméně směšně dopadají v druhé půli Bílé Vody scény s Danielem Felixem, biskupem tajné katolické církve (zde byl předobrazem Felix Maria Davídek, biskup tajné církve v Československu); doyen činohry ND František Němec je v jeho postavě režií tvarován až ke karikatuře. Do ní je natvrdo napasována Kateřina Winterová coby fanatická bachařka Saulová a zprvu i Magdalena Borová jako referentka Žofia Burdová (u ní si přepjatost v průběhu večera trochu sedne). Nerozumím volbě obsadit do role generálního vikáře a biskupa Havraje Martina Dejdara a Ondřeje Malého do role komunistického církevního zmocněnce Otakara Hrůzy. Jejich kreace se nevymykají „edukativnímu“ pojetí dramatizace; že by ty posty nebyl schopen obstarat někdo ze souboru ND? Nestojí za danou volbou marketingová úvaha, že dva relativně populární herci by kapku mohli zvýšit diváckou přitažlivost titulu? Když jsme u edukativnosti: Tenhle názorný dějepis na jevišti středoškolské studentstvo, které by v ideálním případě mohlo být „cílovkou“, sotva vydýchá, na takovou popisnost nebude mít trpělivost.
Jak se román Bílá Voda sune ke svému závěru, Kateřina Tučková akcentuje roli žen v církvi; když se po roce 1990 Vatikán sice diplomaticky, nicméně kriticky a odmítavě vysloví k Felixovu/Davídkovu kněžskému svěcení žen, čtenářky a čtenáři jsou přirozeně „donuceni“ se k tématu postavit, zaujmout stanovisko. Ne tak publikum inscenace, v jejímž protahovaném závěru se jedna scéna tématu církevního svěcení žen sice dotkne, ale děje se tak bez dramatické naléhavosti, „apendixovitě“, když už většina diváctva umdlévá pod náporem předtím odmluvené hmoty.
Kateřina Tučková se při premiéře během děkovačky dostavila na jeviště. Není mi známo, jak se k výsledku na prknech „první scény“ staví. Jistě z toho nějaké tantiémy budou a možná si někteří diváci knižní předlohu přečtou, pokud tak ještě neučinili. Ale stojí autorce za to, aby s takovou velkorysostí jako dosud poskytovala svolením k dramatizacím? Nevadí jí příšerné zploštění daného díla? Sama několikrát připravila text pro divadelní inscenaci (viz zejména Vitka v brněnské Huse na provázku), takže problematičnost výsledku v Národním divadle sotva může nevnímat. Její jméno figuruje přitom na prvním místě ve všech materiálech k „národnědivadelní“ Bílé Vodě.
K tomu něco málo slov: Mrtvý spisovatel se dramatizaci svého díla již nemůže bránit, pokud tak výslovně neuvede v závěti. Žijící slovesný tvůrce však není úplně bezbranný, aby pasivně, coby osud, přistupoval k nebezpečí, že jeho text může položit základ dramatizaci, která předloze mnohé odebere, avšak vůbec nic nepřidá, přitom však bude se jménem autora či autorky těsně spojována.
PS.: Když jsem o přestávce na chodbě Stavovského divadla potkal dva šéfy vlivných brněnských kulturních institucí, neodpustil jsem si v hovoru s nimi ventilování svých rozpaků z toho, co nabídla první půlka představení. Na odpověděli asi toto: A to jste ještě neviděl „naši“ brněnskou inscenaci, to je teprve něco! Měli tím na mysli dramatizaci Bílé Vody v Městském divadle Brno, kterou provedl a sám režíroval Dodo Gombár a na repertoáru je tam od letošního února. To mě tedy uklidnili…
Národní divadlo, Praha – Kateřina Tučková: Bílá Voda
Dramatizace: Daniel Majling, režie: Michal Vajdička, překlad a dramaturgie: Ilona Smejkalová, scéna: Pavol Andraško, kostýmy: Katarína Hollá, hudba: Michal Novinski, pohybová spolupráce: Laco Cmorej.
Premiéry 9. a 10. května 2024 ve Stavovském divadle, psáno z první z nich.
