Otec, syn, pes a obcházející smrt. Provázek zdramatizoval soubor neobvyklých dopisů

Dvacet let po smrti Deža Ursiniho vyšel v bratislavském nakladatelství Filmotras, jež provozoval filmař Marek Šulík (poslední jeho tituly jsou datovány rokem 2021), tenký svazek Ahoj tato – Milý Kubo. Obsahoval dopisy, které si vyměňovali tenkrát již velmi nemocný, smrti se blížící Dežo Ursiny a jeho syn Jakub Ursiny (* 1977). Bydleli tehdy spolu (a s nimi pes jménem Havran) nedlouhý čas. Dežo, jemuž se vrátila rakovina jazyka a odmítl operaci, si uspořádával osobní věci a jednou z nich bylo dotažení rozvodu s manželkou, s níž přitom už roky nežil. Na základě soudního rozhodnutí mu syn připadl do péče. Sžívání se nebylo snadné. Syn nenaplňoval otcovy představy o dochvilnosti, pořádku a kooperaci. Student Jakub měl svůj svět a rytmus. Otci dramaticky odkapával čas a chtěl synovi ještě něco předat, doříct, snad i poradit…

Dramaturgyně pražského Švandova divadla a sama občasná dramatička Martina Kinská (viz její nedávno uvedená hra Štyrský/Toyen/Heisler) vzala ten svazeček korespondence otce a syna Ursini a učinila z něj text, který se nedrží chronologie dopisů, nýbrž akcentuje mezigenerační témata a různice. Jan Kolařík coby Dežo má vážný pohled upřený někdy jen do sebe, jindy už mimo přítomnou realitu, mnohokrát pak s tichým údivem a s vědoucností a pochybami zkušeného člověka pozoruje odvázané chování Jakuba. Matouš Benda jej ztělesňuje s patřičnou fyzickou energií, s gestickou i slovní drzostí, která je vlastní postavě studenta, ale vyvaruje se přehrávání, k němuž by snadno mohlo dojít.

Jan Kolařík a Markéta Matulová a Matouš Benda (v pozadí) v inscenaci Divadla Husa na provázku Nie sme doma, foto: Husa na provázku – David Konečný

Režisérka Anna Davidová drží oba protagonisty výrazově na uzdě, zejména Kolaříkův Dežo je ztišený, v pokoře očekávající věci příští. Mužské dvojce sekunduje Markéta Matulová ve víceroli psa Havrana, Kubovy dívky či zpěvačky. Součástí inscenace je totiž osm naživo zahraných Ursiniho písní, v nichž dojde i na pěvecká čísla Kolaříka a Bendy, ovšem pěvecky hraje prim hlasově výtečně disponovaná Matulová. Čtyřčlenná kapela hraje sytě, zvuk byl při představení, které jsem viděl, plný a razantní. Provedení písní je expresivnější, hybnější a teatrálnější, než tomu bylo u Ursinyho.

Příliš mnoho muziky

Problém poněkud tkví v tom, že osm tracků je už téměř festivalový set a taková várka rozložená do inscenace velmi porcuje potýkání se Deža s Kubem – po písni se k nim vždy musíme navracet: jako by vám vyprávěli něco velmi důvěrného, ale při tom vždycky na chvíli někam odběhli, a vy pak byli nuceni se na ně znovu napojovat. Dramaturgicky lze volbě s písněmi rozumět, neboť oslabením dopisové chronologie se děj sice nikoliv úplně zastavuje, nicméně postupuje jakoby v soustředných kruzích. A vzhledem k reáliím by z toho bez písní mohla vylézt monolitická, divadelně téměř nehybná tíha. I tak by výsledku prospělo, kdyby dvě tři písně ubyly a existenciálně zjitřené soužití otce se synem by bylo o obraz či dva seseknuto; inscenace hraná bez pauzy trvá bezmála dvě hodiny, přičemž zhruba poslední čtvrtina se k finále, jež se navíc jeví jako zdvojené, rozbíhá značně pozvolně.

Související článek

Když se Štyrský, Toyen a Heisler potkali jedné protektorátní noci…

• Josef Chuchma

Scéna navržená Lenkou Hollou co do tvaru příhodně evokuje sevřenost panelákového bytu, přesněji chodby v něm. Dvě rozevřené podélné stěny se scházejí v krátké čelní stěně s obyčejnými bílými pokojovými dveřmi. Kromě toho má každá ta podélná stěna v sobě zamaskovány také dveře, jimiž figury provádějí různé výpady do dění, anebo v postranních dveřích naopak rychle zmizí. Všechny tři stěny jsou pokryty umělou, hnědou, chlupatou látkou, asi to bude dlouhovlasý plyš, leskymo, přičemž v oněch podélných stěnách jsou jím pokryty i dveře – proto lze mluvit o maskování. Proč však byla zvolena hnědá barva a chlupatá látka, nejsem s to říct. Má to snad evokovat zašlost kvartýru, nebo normalizační panelákovou estetiku?

Matouš Benda v inscenaci Divadla Husa na provázku Nie sme doma, foto: Husa na provázku – David Konečný

Pro vnímání inscenace Nie sme doma je skoro vhodnější osobnost slovenského hudebníka a filmaře Deža Ursiniho téměř neznat, spíše jen tušit, o koho šlo, neboť charisma jeho bytosti, a to jej člověk nemusel znát osobně, nýbrž jen z jeho alb, je na jeviště sotva přenosné. A to Janu Kolaříkovi, který Deža hraje, charisma určitě neschází! Jenže, tak se mi to aspoň jeví, u něho jde o charisma odlišné ražby. Kolařík je elegantní ironik a kumpán, zatímco Ursiny se z písní, které po sobě zanechal, ale i z listů, které psal synu Jakubovi, jeví být  hluboce vážným člověkem, lyrickým melancholikem, bytostí sice eklekticky nabírající z různých proudů, přece však koncentrovanou a duchovní.

Nie sme doma je kvalitní a jímavá inscenace o těch asi nejdůležitějších věcech člověka.

Aby však bylo zřejmé, kde se pohybujeme: Nie sme doma je kvalitní a jímavá inscenace o těch asi nejdůležitějších věcech člověka. Letos čtyřicetiletá režisérka Davidová umí jednoduchými prostředky vystavět sugestivní divadelní obrazy, to se ví již poměrně dlouho, a tady to znovu na řadě míst potvrzuje. To, co na inscenaci považuji za problematický nadbytek, mě mrzí, ale to je také vše. Samozřejmě v mé základní sympatii nemůže nehrát roli fakt, že jsem se s tvorbou Deža Ursiniho seznamoval a po večerech jsem si ji do sluchátek z vinylů opakovaně pouštěl zhruba v tolika letech, kolik má v knize i inscenaci Ursiniho syn Jakub.

P. S. Všech pět repríz inscenace Nie sme doma, které Divadlo Husa na provázku uvádí do konce nynější sezóny, je vyprodaných.