V Mladé Boleslavi pojali Gogolovy Hráče jako obraz devadesátek i dneška

Tvůrčí tým – režisér Jiří Š Hájek a dramaturgyně Kateřina Suchanová – se rozhodl zasadit příběh Gogolovy anekdotické hříčky do prostředí devadesátek, a to především po vizuální stránce. Nejvýraznější v tom jsou kostýmy výtvarnice Lindy Holubové, která využívá typické módní výstřelky oné doby jako jsou šusťáková souprava, ledvinka či plážová košile se širokými krátkými rukávy. V závěru zjistíte, že právě největší padouch, Utěšitel, nosí paruku kučeravého mulleta ve stylu gaunera Ivana Jonáka. Žabky na nohou jsou už jen úsměvný detail.

Gogol a české devadesátky – jak se to rýmuje? Záběr z inscenace Hráči v Městském divadle Mladá Boleslav, foto: MDMB – Jarmila Vlčková

Gogolova hra je výsostně konverzační záležitost, postavená na slovním humoru. V záplavě slovního ping pongu je důležité vystavět a odehrát konkrétní situace. Nenastane-li to, jevištní obrazy splynou v jedno nekonečné souvětí řečené tu jen tak, tu ve výrazu stylizace postavy. Bohužel energie a akcentace situací jsou v první půli mladoboleslavské inscenace těžkopádné, vytrácí se významná kvalita textu, slovní vtip. Druhá polovina, kdy příběh sám dostává rychlejší spád, svědčí vzájemnému partnerskému napojení herců a temporytmu. Přes zmíněnou slabší energii v dialozích se hercům dařilo držet stylizaci výrazu v nadsázce. Švochněv Petra Prokeše má rozevlátá gesta a ostentativně loví peníze z ledvinky připnuté kolem pasu, Krugel Ondřeje Lechnýře je tvrďák s velkými rameny.

Scénickou hudbu zkomponoval Ivo Sedláček, jeden z dvojice rapové kapely P/\ST. Tento tah je výhrou. Hudba má grády a komunikuje s jevištními obrazy. Výrazně napomáhá k udržení divácké pozornosti, jež může vadnout v záplavě místy neobratné slovní výměny. Především v závěru inscenace koresponduje s proměnlivými náladami situací.

Gogol a české devadesátky – jak se to rýmuje? Záběr z inscenace Hráči v Městském divadle Mladá Boleslav, foto: MDMB – Jarmila Vlčková

Mladoboleslavští Hráči jsou ukázkovým příkladem toho, jak se na oblasti může dělat klasika. Má schopnost diváka vést k vědomí, že kouzlo divadla spočívá v dialogu s dneškem a hlavní složkou je interpretace. Přitom Gogolův text zde není zásadně upravován, spíše kontextově poupraven. Funkční zasazení příběhu do období devadesátých let ukazuje obecnou platnost Gogolova textu a zároveň komentuje i naši společenskou situaci, která nese bezútěšné šrámy kultury tehdejšího formujícího se kapitalismu. To vše vyvrcholí v závěrečném monologu Ichareva (Martin Hrubý), kdy do diváků útočně skloňuje slova jako podnikatel a podvod.