Komentář: Proč si to Volha štráduje v dost vyjetých kolejích

Kde začít a nespojlerovat, neprozradit děj, když odvysílány jsou zatím dvě epizody a já viděl všech pět? Snad bez rizika průvalu se můj základní dojem dá formulovat následovně: Volha má bohužel sestupnou úroveň. První epizoda poněkud klame tělem. Slibuje víc, než pak minisérie dále předkládá. Nastavuje laťku, kterou vzápětí sama začne podlézat. „Pokud by se hledal podtitul Volhy, mohl by znít ‚Vyprávěj, jak se za normalizace souložilo, podvádělo a kradlo‘. Volha přináší na tuzemské televizní obrazovky poměrně ojedinělý přístup totální negativity bez morální úlevy,“ píše v nejnovějším čísle týdeníku Respekt Jindřiška Bláhová v textu, který vznikl po zhlédnutí dvou epizod. „Tvůrci v čele s režisérem Janem Pachlem (Gangster Ka) vypíchli jeden z klasických normalizačních narativů o amorálnosti, vyhroceném individualismu a fixlování, doprovázený neprofesionalitou typu ‚nějak se dohodneme, však si rozumíme‘.“

Jindřiškou Bláhovou naznačený dobový cynismus je v prvních desítkách minut minisérie zobrazen s jistou drzou, zdravě sebevědomou samozřejmostí. Vyprávění rovnou vpadne do pomyslného volného souručenství lidí, kteří v Československé televizi (ČST) přežili čistky na počátku normalizace, nebo do personálně vymetené instituce nově nastoupili jako hlavní hrdina Standa Pekárek (Kryštof Hádek) či politicky náležitě uvědomělý a tupě snaživý redaktor Zajíček (Lukáš Příkazký). Sice se někteří vzájemně nemohou vystát ani lidsky, ani politicky, ale všichni na té propagandistické lodi pobývají dobrovolně, protože nic jiného neumí a třeba ani umět nechtějí, nebo s nastoupenou linií souzní, anebo jejich profese s rigidní ideologií podle nich souvisí natolik volně, že ta se jich vlastně nijak osobně a pracovně netýká. Takto se mohou vnitřně utěšovat třeba pracovníci televizního autoprovozu, jehož členem je i dějově ústřední figura Standy Pekárka. Jak se však hned v prvním díle vyjeví, režim potřebuje mít v takové instituci pod kontrolou provoz na všech jeho úrovních a řidič může být pro Státní bezpečnost užitečným zdrojem informací třeba o veřejně známých lidech, které vozí, nebo o podvodných praktikách na jeho pracovišti.

Takto je zanedlouho po svém nástupu bezpečností vyhmátnut a skřípnut oprsklý suverén a kšeftař Standa. Proces jeho „náboru“ je sice odvyprávěn spektakulárně, ale když první epizoda končí Pekárkovým podpisem vázacího aktu a zvolením krycího jména Volha, které si sám navrhl, neboť touží být řidičem vozu této značky, zdá se být minisérie docela dobře rozjeta. Jenže postupně jí dochází šťáva a čím dál více běží na volnoběh. Mám za to, že ztráta vypravěčské energie a uchylování se k různým schématům v následujících epizodách Volhy má nikoliv nezajímavé společenské a dějinné souvislosti.

První epizoda seriálu Volha, který můžete sledovat také v iVysílání ČT

Chlastáme, kouříme, nestárneme

Napohled je Volha dobově věrohodná. V rámci tuzemských rozpočtových možností se architekti a výprava minisérie velmi činili, interiéry jsou pečlivě stylizovány a v exteriérech reálie k věrnosti dotáhla digitální postprodukce (například rozestavěný areál ČST na Kavčích horách). Ale v těchto relativně vycizelovaných kulisách se odehrávají děje, které příliš nuancované nejsou. Sugestivní atmosféra upatlanosti přestává stačit, vyprchává, divák si na ni zvykne, a dostavuje se určitá vnitřní „mrtvolnost“ vyprávění, které je s každým dalším dílem o to víc živeno bizarními atrakcemi, všemožnými eskapádami, jež se snaží zamaskovat to, co chybí, totiž vnitřní tah. Téměř všechny postavy mají předem danou pozici a jejich charaktery se vyvíjejí málo, nebo vůbec. Proč? Snad proto, že jsou kolektivně vnořeny do marasmu a cynismu a s politickými poměry nejde hnout? Jestli se něco mění, pak pouze pracovní nebo osobní pozice, na nichž se figury zrovna nacházejí.

S tím možná souvisí skutečnost, že přestože vyprávění zahrnuje téměř celé dvacetileté období normalizace, postavy se velmi málo proměňují i fyzicky. Pekárkovi je během času přidáno břicho, trochu se mu mění účes, výrazně fyzicky během let sejde jeho matka (Klára Melíšková), jinak však postavy estébáků (Jiří Dvořák a Přemysl Bureš), pracovníka zvláštního oddělení Brabce (Martin Pechlát), kameramana Zikmunda (Stanislav Majer), asistentky Dáši (Eliška Křenková), režisérky Válové (Anna Geislerová) a další a další vyhlížejí po celou dobu skoro stejně. Má se tomu rozumět, že ona doba byla natolik zamřelá, že ani lidi moc navenek nestárli? Jenže opak byl pravdou, zejména když pili a kouřili tak mocně, jak to minisérie zpodobňuje.

Kryštof Hádek (jako Standa Pekárek) a Zuzana Kasová (Míša Pekárková) v první epizodě minisérie Volha, foto: ČT – Eva Koňaříková

Volha tedy startuje s počátkem normalizace, rokem 1971. To bylo přelomové a dramatické období, kdy se rychle změnily osudy statisíců politicky postižených lidí, média procházela drsnou personální obměnou, neboť byli vypuzeni zastánci „kontrarevoluce“ a tak dále. Ovšem už za dva tři roky se situace stabilizovala až ke zdánlivé nehybnosti, kdy čas pozvolna ukapával a navenek se nic nedělo. Přitom však společenský vývoj měl svoji dynamiku, sice nenápadnou, neefektní, i zpětně umělecky nesnadno uchopitelnou, s možná jen jedinou výrazně viditelnou akcí, totiž kampaní proti Chartě 77, kterou také tvůrci Volhy využili, ale není pravda, že jinak všechno bylo „pořád stejný“. A tuto vnitřní dynamiku normalizace Volha nepostihuje. Je to pochopitelně v nemalé míře určeno apolitickou a vyčůranou hlavní postavou řidiče Pekárka, kterého Kryštof Hádek výtečně trefil (Standovo „třesu, třesu šéfe“ je výstižným rysem téhle nátury).

Symptomem rozšířené představy, že v normalizaci bylo všechno zmrtvělé a slilo se v jedno velké amébovité bahno, je i ledabylé využití hudebního doprovodu ve Volze. V partiích, které jsou situovány do první poloviny sedmdesátých let, zní v podkresu pasáže ze skladby Směr jihovýchod z alba Nová syntéza, které v roce 1971 vzniklo spojením Jazzového orchestru Československého rozhlasu a skupiny Modrý efekt, což je našlápnutá hudba svou povahou nesouznící s ději v minisérii. Nemluvě o tom, že pod několik situací z první půle „sedmdesátek“ jsou nasazeny i písně Poprvé a Dokola skupiny Abraxas z alba Box, které ovšem vyšlo v roce 1982 a bylo ovlivněno nástupem nové vlny na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let; Box k sedmdesátým letům naprosto nepasuje. A když ve vyprávění dojde na antichartovní kampaň a v obraze se minou záběry ze smutně proslulého setkání umělců v Národním divadle, v podkresu bůhvíproč zaznívají tóny z eponymního debutovaného alba (1975) jazzrockové formace Energit, která s tímhle děním neměla nic společného a kulturně stála zcela jinde. Motiv z alba Energitu je pak znovu využit i v pasážích z „osmdesátek“. Stejně málo k ději sedí píseň S Luisem skupiny Marsyas, byť vyšla v témže roce 1989, v němž se vyprávění právě nachází.

À propos představa, že si někdo – jako produkční Horáček – chodí na poštu pro balíky od bráchy ze Západu, a v nich kromě jiného dostává exilovou literaturu, a tu potom jen tak nese po areálu televize kolegyni, je z říše snů.

Anna Geislerová ve čtvrté epizodě minisérie Volha, foto: ČT – Eva Koňaříková

Je to, ale i není naše minulost

Ačkoliv se televizní dění ve Volze přelévá mezi redakcí publicistiky a redakcí zábavy, o rozhodovacích mechanismech, o různých způsobech existování v rámci Československé televize pod vedením Jana Zelenky (šéfoval jí od srpna 1969 až do června 1989) se toho divák příliš nedozví. Televizní prostředí je redukováno na to, že v jeho studiích natáčejí populární herci a zpěváci (snem Standy je vozit „Goťáka“) a inscenována je jedna schvalovačka dokumentu o emigrantech. Do knihovny odstavená režisérka Válová nebo naprosto rezignovaný režisér Bedřich Truhlář (dobrá kreace Bohumila Klepla) či pragmatický, bojácný, a přece v mnohém slušný producent Horáček (Tomáš Jeřábek) jsou v podstatě dílčí studie osudů v tehdejších kulturních či ideologických institucích jako takových. Ve své podstatě by mohly být přeneseny leckam jinam. Nemluvě o každodenních drobných podvodech či o dohledu státních orgánů – ty by se daly aplikovat na nekonečnou řadu dalších institucí a provozů oné doby. Jako kdyby tvůrci úplně nechtěli nahlédnout do ledví toho, jak klíčový ideologický nástroj zvaný Československá televize fungoval a Volha o této instituci byla, ale i nebyla.

Svým způsobem se tomu nedivím. Nechci říct, že je s podivem, že Česká televize natáčí série o svém fungování (viz nedávné Dobré ráno, Brno!, které se dočká pokračování), ale je tu jeden specifický aspekt, který tuto produkci „umravňuje“, a ve zvláštním paradoxu víc v produkci o historii, než o současnosti.

Z reálné produkce Československé televize: z natáčení pořadu Televarieté, rok 1974, foto: archiv ČT

Český rozhlas si letos připomíná sto let existence, Česká televize sedmdesát let. Jenže fakticky vzato ani jedna z institucí tolik let neexistuje. Obě média vznikla ve státech, které už mezitím zmizely z mapy světa; obě se také původně jmenovala jinak. Rozhlas má za sebou neslavnou etapu během nacistické okupace a během následného československého státního ideologického neboli cenzurního dohledu v letech 1948–1989. Televize pod touto kuratelou působila v letech 1953–1989. Neboli značná část oné minulosti, kterou zdejší veřejnoprávní média vtahují do své historie a odvozují z toho svá jubilea, není zrovna k chlubení. Obě instituce také zařazují do svého vysílání programy, které v té problematické minulosti vznikly, a současně obě instituce některými relacemi (sebe)kriticky připomínají právě i ty neslavné kapitoly vlastní historie. Jenže z podstaty věci to nemůže být nic víc než reflexe s ručením omezeným, a to proto, že nástupnictvím jak právním, tak faktickým (převzetí archivů, vysoká míra personální kontinuity) Český rozhlas i Česká televize navázaly na své československé předchůdce. A tudíž odříznutí se od nich prostřednictvím děl, která by fungování v nesvobodné československé etapě uchopila bez milosti, bez figurkaření a vtípků, bez relativizací, nemůže být důsledné, jít na doraz, neboť tyto éry berou ČRo a ČT za součást své historie.

Tuzemská veřejnoprávní média si zkrátka počínala a počínají stejně jako celá česká společnost po rozpadu Československa v roce 1992. Vzala si dědictví zaniklého státu za své, ačkoliv se dotyčný federativní útvar skládal ze dvou republik. A tak například slavíme 28. říjen 1918. Osobně v tom spatřuji ze strany Čechů dlouhodobou neférovost. Co se nám z československé historie hodí, to si přivlastníme bez ohledu toho, že se na té historii podíleli i Slováci. Tuzemská veřejnoprávní média v tom prostě nejsou jiná. A i proto má sebekritičnost Volhy své zřetelné meze, protože my chceme mít československou minulost pod svými křídly a Československá televize je přece svým způsobem naše máma, takže se v jejích žumpoidních komnatách, která k jejímu dědictví nutně náležejí, nebudeme až tak vrtat. Volha vcelku zákonitě zvolila bezpečné koleje, které už vyjela plejáda přijatelně kritických filmových i televizních polistopadových děl ohlížejících se do let 1969–1989. Ale na velké, otřásající dílo o nehrdinech, kteří v tom dvacetiletí volili různé životní strategie, se nadále čeká…

Plakát k minisérii Volha, repro: ČT