TeleRevize: Když budou pořady hyperkorektní, ztratí svou autenticitu. To nechceme

Obě vystudovaly filmovou vědu a obě nyní pracují v redakci iVysílání. Dorota Vašíčková jako dramaturgyně web-only pořadů (tedy těch, které v televizi neuvidíte, najdete je výhradně na internetu), Petra Chaloupková jako scenáristka některých z nich a také jako copywriter. Obě trávily dlouhé hodiny v archivech České televize, aby našly odpověď na otázky: Kam se poděly všechny Marušky, Věrušky, Martičky – asistentky šéfa vyobrazované v každém druhém filmu? Jak televize zobrazovala a zobrazuje duševní poruchy? Proč je každý špek na kameře fatální problém? Jak se vyvíjel obraz gayů a leseb a jak to souvisí s Křemílkem a Vochomůrkou nebo s Patem a Matem? Jak televize ovlivňovala a ovlivňuje vnímání společnosti? Těmto tématům se věnují první čtyři díly TeleRevize, které jsou zatím na webu iVysílání dostupné. Další díly budou vycházet každý měsíc.

Tvůrkyně TeleRevize Petra Chaloupková (nalevo) a Dorota Vašíčková (napravo), foto: Kateřina Zemanová

Jakým vývojem prošlo vaše vnímání televize? Nahlížely jste na ni vždy kriticky?

Petra Chaloupková: Studovaly jsme filmovou vědu – a právě ta nás kritickému odstupu naučila. Pamatuju si, jak jsem chodila na přednášky o normalizační kinematografii a pak jsem přijela domů a bavila se o tom s rodiči. Samozřejmě, že i já jsem vyrůstala na filmech jako Jáchyme, hoď ho do stroje nebo Marečku, podejte mi pero, ale docela jsme se u té debaty pohádali. Pro rodiče to byla součást žité reality, ale já už přemýšlela o tom, proč ty filmy vypadaly tak, jak vypadaly, a že tak vypadat nemusely.

Dorota Vašíčková: Právě tuhle dovednost „dívat se kriticky“ bychom chtěly pořadem TeleRevize diváky a divačky naučit. Dívat se znovu – a lépe, protože si najednou začnete všímat všemožných podprahových vztahů… Někdy se za sebe až stydím, jak jsem různé filmy, seriály měla ráda jen kvůli „potěšení z dívání se“, čímž jsem participovala na tom, co dnes v zobrazování například menšin považuju za problematické. TeleRevize však není o tom, že bychom chtěli někoho kritizovat za to, jak něco natočil, nebo diváky peskovat za to, co mají rádi. Jen nechceme zavírat oči před tím, jak tuto produkci vnímáme. Stejně jako slovo má velkou sílu a dosah, ještě větší sílu má audiovize.

„Samozřejmě, že i já jsem vyrůstala na filmech jako Jáchyme, hoď ho do stroje nebo Marečku, podejte mi pero,“ říká spolutvůrkyně Telerevize Petra Chaloupková, foto: archiv ČT

Děláme rozhovor pro web České televize, vy dvě, stejně jako já, v televizi pracujete, proto je to trochu ošemetná otázka: Jak náročné je dělat seriál o televizi přímo v televizi? Mohly jste k jednotlivým tématu přistupovat odosobněně?

Dorota: Kde jinde by takový pořad měl vzniknout, když ne zevnitř televize? Jako zaměstnankyně ČT máme možnost vrtat se v archivu, to se člověku jinak nepoštěstí.

Petra: Ten pořad se netváří, že deklaruje objektivní soudy; pouze říká, že věci, na které jsme zvyklí se dívat, možná mají skrytý smysl, určitý význam, který se ztrácí, když na to člověk navykne.

Existují postupy, které divákům napomohou, aby se na televizi dívali kritičtěji?

Petra: Někdy je ten posun jednoznačně vidět, srovnejme například produkci z roku 2012 a estrády ze sedmdesátých let. Nad tím není třeba nějak dalekosáhle přemýšlet. Prostě vás to praští do očí.

Dorota: Takový recept asi neexistuje. Ale doporučila bych, aby každý vycházel od toho, co nebo kdo ho zajímá. Například aby sledoval svého oblíbeného herce v různých filmech, v různých dobách. Hlavní je neustrnout u jednoho zdroje, konfrontovat svůj názor s nějakým dalším. Když se určité scéně všichni smějí, zaměřit se na toho, kdo se jí nesměje – a proč. Právě to odhalí druhou stránku, kterou si – naprosto logicky – nemusíte uvědomovat.

Potřebují tedy obrazy, které prezentuje televize, revidovat?

Dorota: Neustále jsme konfrontovaní s nadprodukcí obrazů, všichni se obrazem vyjadřují, přijímáme je ze všech stran. Proto není nic přínosnějšího než podívat se na to, jak jsme k obrazům, které nás obklopují, došli. Ale revidovat – to zní, jako bychom chtěli něco napravovat, to tak není – jen nechceme, aby lidé přijímali obrazy nekriticky.

Pořadem TeleRevize provází hlas Marie Retkové, foto: archiv ČT

A co samotní tvůrci? Přemýšlejí o obrazech, které vytvářejí, v dnešní době už jinak, poučeněji?

Petra: To, že je dnes zvýšená citlivost vůči stereotypnímu zobrazování, neznamená, že všichni najednou přemýšlejí o něco více nebo lépe nad stejnými příběhy, to spíš odráží společensko-politický kontext. Rozhodně to není tak, že je jednadvacáté století a vše máme vyřešeno. Navíc – ideál neexistuje. Můžeme říci, že se někam posouváme, ale těžko říct, jestli dopředu, nebo dozadu. Často mi přijde, že spíš chodíme do slepých uliček.

Dorota: Náš pohled vychází ze současnosti. Ale kdysi tvůrci nad stereotypním zobrazováním nepřemýšleli, vůbec to pro ně nebyla otázka. To je jako kdybychom naložili problémy dnešního světa někomu před čtyřiceti lety. Vyčítat někomu sexistické zobrazování ve třicátých letech – holt svět prostě sexistický byl. Což neznamená, že se na staré filmy a pořady nemůžeme podívat dnešním pohledem, že nemohou stimulovat přemýšlení i zpětně.

A změnilo se tedy něco? Protože v prvním díle TeleRevize ukazujete postavu sekretářek v různých dobách a docházíte k tomu, že ani v dnešní době jsme se sexistických obrazů úplně nezbavili.

Petra: Vývoj není nikdy lineární. To, že se ve filmech objevují i silné ženské hrdinky, neznamená, že jsme vyhráli revoluci. Žena za pultem je v některých aspektech úplně stejně sexistická jako ženy, které vůbec nedostaly prostor promluvit.

Dorota: Film vždycky funguje ve zkratce, vždy je to nějaká autorská invence. A ta zkratka pořád počítá jenom s modelem sekretářky, postavy, která je dvourozměrná.

Kde vnímáte hranici mezi přehnanou korektností a přílišnou stereotypizací?

Dorota: Oba tyhle termíny jsou používané jenom v tom pejorativním kontextu, takže s nimi mám trochu problém. Obojí je špatně, pořad pak ztrácí na své autenticitě, síle – ale to ze mě mluví dramaturg, ne tvůrce TeleRevize. Schematizovat a jet pouze ve stereotypních škatulkách je neudržitelné, pořady se pak mohou vyrábět v zásadě na běžícím pásu. S přehnanou korektností jsem se nesetkala, podle mě je to jen fráze, která se používá, nicméně pokud by korektnost byla přehnaná, nemůže přinést nic dobrého.

Z filmové historie je na to nejlepší příklad v amerických westernech. Do sedmdesátých let se natáčely westerny, ve kterých byli indiáni braní jako negativní, typicky dvourozměrné postavy. A úplně se zapomínalo na to, že by se na to mohli dívat i oni sami. Když si z někoho tropíme permanentně legraci, úplně vynecháváme, že to, co je ukazováno, může vnímat úplně jinak než my.

Petra: Panuje tu všeobecná představa, že když dochází k nějaké kritice, tak je jejím cílem hyperkorektnost. To je úplné nepochopení kritiky. Nejde o to, abychom vytvořili to „správné, korektní“ schéma, které nahradí předchozí stereotypní schémata. To by všechny pořady prostě ztratily autenticitu.

Na začátku každého dílu stojí, že obrazy, která nás obklopují, obsahují podprahová sdělení. Existují i obrazy, které podprahová sdělení neobsahují?

Petra: Všechny obrazy vždycky vyjadřují něco víc než jen to, co si myslíme.

Budete se zabývat i tím, jak se televizní obrazy liší, když je režíruje žena a když muž?

Petra: To trochu přetéká princip našeho pořadu, ten je založený na tom, že naházíme na hromadu masu materiálu, který mluví sám za sebe a tím pádem není tak relevantní, kdo za ním stojí, jako spíš nějaké socio-historické koncepty.

Dorota: Nebály jsme se jít i za hranice autorských filmů, chtěly jsme využít toho, že máme možnost nabrat si úplně jakýkoliv materiál. Televize je masová, je to obrovský kolos, materiálu je tady hrozně moc a v důsledku toho je ho také spoustu bezejmenného, fabrikovaně tvořeného do vysílacích schémat. A u toho rozebírat autorství moc nedává smysl.

Z filmu Stříbrný vítr režiséra Václava Kršky, foto: ČT

Nicméně v díle o queer lidech jste se autorstvím okrajově zabývaly. 

Dorota: U některých režisérů, jako byl například Václav Krška nebo ve světě Sergej Michajlovič Ejzenštejn, se historicky ví, že byli homosexuální, a tak je možná nasnadě to číst i v jejich dílech – například v podobě fixace na nahá mužská těla. Sami to tak myslet nemuseli, nicméně autor je po vydání díla mrtev a divák si toho všímá, obzvlášť pokud se ho to samotného dotýká. Homosexuální publikum, které tady samozřejmě existovalo i v minulém století, na to bylo citlivější, i když to třeba sám autor tak nezamýšlel.

Jaká bude role televize v budoucnosti? Zmizí z obýváků lidí a přesune se na internet?

Dorota: V první řadě si musíme ujasnit, co to televize vůbec je. Je to ten objekt, který stojí v obýváku? Nebo příjem audiovizuálního, předem kurátorovaného, obsahu? V obou případech televize nezmizí. Máme data o tom, že televizi lidé používají i nadále, ani markantně neklesá příjem běžného vysílání, jen se modifikuje. Na audiovizuálním obsahu jsme v podstatě závislí.

Doroto, vy jste se ve své diplomové práci zabývala startem nového projektu iVysílání České televize. Psala jste v ní: „Hlavním zjištěním pro nás bylo, že cílové skupiny z generace mileniálů a Z prostě nemají ve svých běžných uživatelských habitech cesty k České televizi a jejímu obsahu vybudované. Jejich oslovení se tak z naší naivní představy toho, že je dokážeme přilákat několika krátkometrážními pořady, proměnilo na dlouhodobý úkol, který – budeme-li produkci iVysílání i nadále spojovat se značkou České televize – je potřeba dělat kontinuálně.“ Jaké tedy ten dlouhodobý úkol bude mít obrysy?

Dorota: I nadále se těmto generacím chceme věnovat, chceme zkoušet nové věci. Na rozdíl od běžného vysílání nekonkurujeme jen třem dalším televizím, nýbrž celému internetu. Chce to mít tedy realistické cíle. Jedním z nich je přinášet nové perspektivy veřejnoprávního média. Internetový obsah může být kratší, více punkový, ale pořád je důležité, že to neděláme jen kvůli zhlédnutím a penězům, zároveň si dáváme záležet na zdrojích a nevyhledáváme pouze prvoplánové přístupy.

V práci také píšete: „Já osobně jsem se pak v prvních měsících svého angažmá potýkala s prostou otázku, že vlastně nevím přesně, co můžu a nemůžu, protože moje pozice dramaturga online-only pořadů neměla předobraz.“ Co tedy může a co nemůže dramaturg, a nakonec i režisér online-only pořadů dělat?

Dorota: Se šéfredaktorkou Evou Pjajčíkovou skládáme, jak bude vůbec vypadat obsahová linka iVysílání, definujeme cílové skupiny a to, jakým způsobem je chceme oslovit. Vytváříme tedy pobídky pro zbytek televize a jednotlivé kreativní producenty. Pracujeme také na samotných pořadech. Ty úplně nejmenší pořady, to „maso“, které – když chcete být relevantním hráčem v online prostoru, tak prostě vyrábět musíte – vytváříme přímo v redakci, protože nedává smysl, aby se vyrábělo standardní cestou někde v televizi. To je právě příklad TeleRevize, což je zároveň také způsob, jak nahlédnout do katalogu iVysílání i jinak.