ČT art připomíná sté výročí Zdeňka Podskalského několika kusy ze šedesátých let

Jaké byly Podskalského osudy, než poprvé prošel televizní vrátnicí? Vyrůstal v jihočeských Malenicích, kde jeho předkové sídlili po staletí. Absolvoval strakonické gymnázium, po válce se zapsal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a zároveň si přibral FAMU. V roce 1951 využil možnosti studovat na moskevském umělecké škole VGIK. Po třech letech se vrací jako kandidát estetických věd a hned nabízí své služby televizi, jejíž spuštění se chystá. Už roku 1954 stvořil satirickou (desetiminutovou) hříčku Posvícení, naprosto poplatnou požadavku, aby satira byla konstruktivní. Z řady následných titulů zbyly pouze názvy (kupříkladu Námluvy v lepší rodině, Universita lichometnictví, Eulenspiegel se směje, Úderem deváté…), protože se vinou technických limitů vysílaly výhradně v přímém přenosu, aniž by se pořizoval záznam.

Na přelomu padesátých let se Podskalský stal jedním z průkopníků –vedle Ladislava Rychmana, Jána Kadára (bez Elmara Klose), Jána Roháče (s Vladimírem Svitáčkem) – takzvaných televizních písniček, které bychom dnes označili za hudební klipy. Prosadil se cyklem Žižkovské písničky, kde se jako zpěvák uplatnil i herec Vlastimil Brodský. Jednotlivé epizody Podskalský inscenoval nápaditě: třeba ještě před americkým muzikálem Mary Poppins (1964) se blýskl tanečně-pěveckou etudou odehrávající se na střeše. Věnoval se zejména lidovým či zlidovělým písničkám, z nichž sestavoval pásma (Babiččina krabička, Bejvávalo), uváděná – s ironizujícím pousmáním – Jiřinou Bohdalovou. Písničky Karla Hašlera sestavil do jakéhosi leporela Ta naše písnička česká. Zpracovával i soudobou populární hudbu, mimo jiné Suchého a Šlitra. Podepsán byl pod zábavními pořady vysílanými mnoho let (třeba Kabaret U dobré pohody, Možná přijde i kouzelník). Několikrát nachystal silvestrovský večer.

Jana Brejchová a Jiří Vršťala v hudební grotesce Ztracená revue, foto: archiv ČT

Podskalský přitom dokázal stylizovanou poetiku televizních písniček rozvinout do složitějšího příběhového útvaru, který zachovává výchozí výrazovou platformu, avšak obohacenou o klauniádu částečně zasazenou do všedně vyhlížejících pražských ulic. Viz Ztracená revue (1961), jež se vynořila jako zjevení; ostatně úspěchy na mezinárodních televizních festivalech (zejména v Montreux a Monte Carlu) stvrdily, že snímek zaujal v celoevropském měřítku.

Podskalský ve Ztracené revue pracoval s naivizovanou nadsázkou, určenou okamžikem, kdy klaun z plakátu náhle ožije, přitahován dívkou z vedlejšího plakátu propagujícího televizní přístroj. On i ona se vyjadřují pouze pohledy, gesty a mimikou. Klaun, obtěžkaný papíry s notami, se dokonce vypraví do budovy Československé televize, aby nabídl námět pro hudební revui. Nepřetržitě znějící hudební doprovod, čerpající z tehdejších hitů, dokáže roztančit i jinak upjaté televizní pracovníky. Protagonisté, Jiří Vršťala a Jana Brejchová, vdechli postavám rozměr oživlých figurin (a to myslím jako uznání), naprosto nedotčených realitou, do níž vstoupily. Některé choreografické nápady zůstávají i po desítkách let jedinečné: třeba když se kuličky zmačkaného, na podlahu odhozeného papíru promění v čepičky tanečnic, které se pohybují po patřičně zvětšených parketách. Ivan Soeldner napsal do měsíčníku Film a doba, že Podskalský má smysl pro humor, který není cítit pivem, je moderní a inteligentní; Eva Pappová tamtéž přiřadila Ztracenou revui k dobovému směru cinema-verité, k filmu-pravdě.

Waldemar Matuška a Karel Štědrý v pořadu Revue pro banjo; autorem scénáře byl Josef Škvorecký, foto: archiv ČT

Na Ztracené revue Podskalský spolupracoval s kostýmní výtvarnicí Ester Krumbachovou, která pak zásadně ovlivnila podobu písničkového pořadu Revue pro banjo (1963). Zde pestrobarevné kostýmy (například kalhoty Waldemara Matušky, ušité jakoby ze samých záplat) dávají tušit výtvarnou nápaditost, která by se plně uplatnila při použití barevného materiálu. Jenže televizní pořady, které Podskalský v šedesátých letech natáčel, byly černobílé – do zahájení barevného vysílání zde tehdy neexistovalo.

Revue pro banjo postrádá onen fantazijní rozlet, který tolik zaujal na Ztracené revui, vlastně se spokojuje s ilustrativním obrazovým doprovodem ke country písničkám, mnohdy milostným, evokujícím časy Divokého západu. Dobový význam tkvěl spíše ve zpřístupnění donedávna „ideově závadné“ hudby. Do projektu se zapojily hvězdy tehdejší pop-music: Waldemar Matuška, Karel Gott, Milan Chladil, Rudolf Cortés, Eva Pilarová, dění i písničky komentoval Miroslav Horníček.

Vladimír Menšík a Jan Libíček v hudební komedii Svatební cesta aneb Ještě ne, Evžene!, foto: archiv ČT

Inspiraci němými groteskami nalezneme v hudební komedii Svatební cesta aneb Ještě ne, Evžene! (1966), která rozvíjí těžké loučení se svobodou – veškerému dění vévodí herci Vladimír Menšík a Jan Libíček. Jejich zmatkařské putování provázejí převážně meziválečné šlágry, jistě označitelné za sentimentální kýč, avšak zde prezentované jak s vroucí dojemností, tak zpravidla zveličené ve svém přednesu a znějící v nepatřičných situacích. Občas vyšlehne ironie nasměrovaná k nedávné minulosti (oddávající úředník se šibalsky zapěje budovatelský hit Teď už máme, co jsme chtěli) či k současnosti – dvojice policistů zanotuje „No tak vidíš, Máňo, přece jsme tě lízli“, ovšem vedou dlouhovlasého mládence, v dobovém slangu označovaného za „máničku“. A v závěru spatříme, jak novomanželský pár marně hledá intimní útočiště; hotel nalezne zavřený – a když spočine ve stínu stromku, vyskáčí maskovaní vojáci. Novomanželé se totiž nedopatřením ocitli uprostřed vojenského cvičení…

Kraťoučká soudnička Pražský Sherlock Holmes (1968), natočená podle povídky Eduarda Basse, byla původně součástí zábavního pořadu k Malému televiznímu sázení (MATES). Drobná, ničím výjimečná historka o venkovské služce se džbánem piva, kterou vylekal zloděj, načež se ve velkoměstě ztratila, čerpá z nápadu, že až ochutnávání piva pomůže určit, v jaké hospodě se mohla nacházet.

Spatříme rovněž jeden díl ze záhy zakázaného publicistického cyklu Jizvy jiskry jistoty (1969), kde Podskalského zpovídá coby moderátorka jeho životní partnerka Jiřina Jirásková. Ptá se jej na umělecké zásady (bavit lidi je spíše profese než umění, míní Podskalský), vede jej k tomu, aby komentoval zpustlost (nejen) jihočeských vesnic. Podskalského soužití s Jiráskovou trvalo sedmadvacet let – až do jeho smrti (1993). Nikdy se nevzali, protože on byl již zadaný. Během studií v Moskvě se oženil s Tamarou Ševčenkovou, kterou si pak přivedl do Československa. Roku 1957 se jim narodil syn Zdeněk. Manželství se záhy rozpadlo, byť formálně existovalo dál. Podskalský se nechtěl rozvést prý proto, aby Tamaře nezpůsobil potíže ohledně dalšího setrvání v Praze. Tamara se mimo jiné živila překlady do ruštiny pro různá zdejší nakladatelství – věnovala se beletrii (Kožíkův Bolestný a hrdinský život J. A. Komenského), politické literatuře (Matějkův Gottwald) i divadelním hrám (Drdovy Dalskabáty, hříšná ves; Hubačův Dům na nebesích). Redigovala ruskou mutaci časopisu Fotografie.