Mediální analytik České televize: Bez klišé se pohádky prostě těžko obejdou
Kapr, stromeček a pohádka. „Ideální“ obraz českých Vánoc posledního půlstoletí. Česko je fenoménem vánočních pohádek specifické. Například v Německu se na Štědrý den uvádí i Smrtonosná past… Vyhnula se předrevoluční cenzura alespoň pohádkám? A existuje „zaručený recept“ na úspěšný příběh? Ptali jsme se mediálního analytika a historika Milana Krumla.
Obešla by se Česká televize bez vánočních pohádek?
Záleží, jak se na to podíváte. Z pohledu člověka, který pracuje ve vývoji pořadů, by se bez nich neobešla. Pokud se na to podívám pohledem někoho, kdo se zabývá tím, jak televize ve sváteční dny vytvářejí program, řekl bych, že se bez nich teoreticky obejde. Jenomže! Teorie nikdy neodpovídá praxi. A praxe je to, na co jsou diváci zvyklí – nabídku na konci roku mají tradičně spojenou s pohádkami a Česká televize se samozřejmě snaží ukázat, že má na to, aby za rok vyrobila alespoň jednu velkou pohádku.
Jsou na pohádky obdobně navyklí i diváci v jiných zemích?
Ne všude. V Americe se v televizi dávají vánoční filmy, které se dříve objevily v kinech a také záznamy každoročních událostí, jako například koncert od Bílého domu. V britských televizích se zase hodně vysílají speciály pořadů, které si diváci oblíbili během roku. Ve spoustě zemí jsou tradiční spíše rodinné filmy. V Německu se vytvořila ještě jiná tradice: Aby komerční stanice nabízely něco jiného než veřejnoprávní televize, začaly na Štědrý den vysílat Smrtonosnou past!
V Německu se na Štědrý den uvádí i Smrtonosná past, foto: 20th Century Studios
Co musí mít každá úspěšná televizní pohádka? Jaké postupy úspěšné pohádky obvykle využívají?
Musíme rozlišovat dva druhy pohádek. Můžete vyrobit pohádku, která se dnes už moc nedělá, ta má stopáž čtyřicet až šedesát minut. Anebo natočit velký film s devadesátiminutovou stopáží. Přístup je rozdílný. Velký film potřebuje hlavně propracovaný příběh, kratší stopáž má výhodu – diváky může zaujmout už i jen tím, když má v sobě bláznivé nápady, veselé dialogy. Každá pohádka by však měla mít logiku a ať se nám to líbí, nebo ne, měla by se vztahovat k tradici, kterou u nás pohádky mají.
Věděli jste, že…
…nejsledovanější pohádkou byla Princezna ze mlejna 2 z roku 2001 v režii Zdeňka Trošky? V televizi ji vidělo téměř 4,1 milionu diváků!
Naopak nejméně lidí vidělo pohádku Tři životy z roku 2007 v režii Jiřího Stracha.
Existují nepsané podmínky, které je potřeba splnit, aby diváci přijali pohádku „za svou”? U některých pohádek se to úplně nepovedlo.
Kdyby to bylo tak jednoduché, můžeme hned nějakou vymyslet a budeme za vodou. Samozřejmě, když máte princeznu, v našich podmínkách „musí“ být krásná. Vlastně nevím, co to znamená, ale slýchám to často od diváků. Pohádky v sobě mají mít humor, očekáváme v nich žertovnou postavu. I když samozřejmě – vznikají i pohádky, které jsou děsivé, například ta O Janovi a podivuhodném příteli (z roku 1990 v režii Ludvíka Ráži, pozn. red.). Pohádka má nést mravní ponaučení a mít dostatečné množství postav, které si diváci oblíbí.
Vznikají i pohádky, které jsou děsivé, například ta O Janovi a podivuhodném příteli z roku 1990 v režii Ludvíka Ráži, foto: archiv ČT
Jak diváci reagují na experimenty?
Špatně. Diváci experimenty velmi často odmítají. Jenomže pohádka se vyrábí jedna, má obrovskou sledovanost a uspokojit více než tři miliony diváků je téměř nemožné – vždy se najde někdo, komu se nebude líbit princezna, princ… Nicméně nároky mají v zásadě všichni stejné. Někdy mám ovšem pocit, že dospělí potřebují, aby v pohádce bylo něco, co ospravedlní, že se i oni na pohádky dívají. A s tím pak také tvůrci pracují.
Snaží se experimentům Česká televize v poslední době spíše vyvarovat, nebo přináší nové přístupy k pohádkové tvorbě?
Dnes už v podstatě každá nová pohádka bude experiment. Klasické pohádky jsou téměř všechny několikrát natočené a vracet se k nim není jednoduché. Takže se spíš hledá zajímavé téma, které může mít pohádkové prvky a zároveň splňuje „požadavky“, o nichž jsme mluvili.
Ve svých článcích píšete, že v seriálové tvorbě je nejdůležitější realističnost postav. Jak je tomu u pohádkové tvorby? Co diváky na pohádkách přitahuje? Realističnost, nebo naopak nadpřirozeno?
Diváci podle mě upřednostňují realističnost i v pohádkách. Ale projevuje se různě – když si černokněžník civilně zanadává, diváci z toho mají radost. Mytologie postavy se tak najednou naruší, stírá se, lidem je blíž.
To můžeme vidět třeba u velice úspěšného Anděla Páně.
Nebo u oblíbeného televizního filmu O zapomnětlivém černokněžníkovi s Karlem Heřmánkem v hlavní roli.
Z pohádky O zapomnětlivém černokněžníkovi, foto: archiv ČT
Objevují se v pohádkách zakořeněná klišé?
Je jich tam hrozně moc, to je dané už žánrem. Klišé se používají, aby se složil děj, bez nich se nelze obejít – pohádka musí skončit šťastně. Co to je šťastně? No ideálně svatbou! Zlí jsou potrestaní a jdou do pekla… Bez klišé by pohádky neexistovaly.
Mohou být některá klišé ke škodě?
Samozřejmě. V některých pohádkách se hodně tlačí na pilu. Roztržití čerti, žvatlající pohádkové bytosti… V takových případech klišé nepomáhají divákovi identifikovat, co se v ději odehrává, nijak ho neposouvá. Stalo se to například Zdeňkovi Troškovi, některé jeho postavy se staly parodií sebe sama.
Najdeme v české, ale i zahraniční televizní historii pohádku, která vyloženě pobuřovala?
Těch bylo mnoho. Velkou kritiku vyvolala například pohádka Slíbená princezna (z roku 2016 v režii Ivana Pokorného, pozn. red.). To bylo pozdvižení! I některé pohádky pro dospělé byly pobuřující, například italský hvězdně obsazený film Pohádka pohádek (v italsko-francouzsko-britské koprodukci, pozn. red.), který podle mě jde až za hranu hororu. Postavy se tam chovají jako dospělí, mají sex, někoho chtějí zabít, nenávidí, přesto film obsahuje pohádkové prvky – za vesnicí žije obr, můžete za ním jít a něco s ním dohodnout…
Pohádka Slíbená princezna z roku 2016 v režii Ivana Pokorného, foto: archiv ČT – Marek Dienstl
Jak se pohádky proměnily po revoluci?
Neřekl bych, že zásadně. Část pohádek má tendenci reflektovat zkušenost ze světa, v němž žijeme, například Hloupá pohádka, která sice byla natočená už v roce 1984, ale dokončila se a odvysílala až po revoluci. Ideologům v té době vadila, protože v ní viděli narážky na tehdejší realitu.
Tradici velkých pohádek máme až od roku 1993. Snažily se navázat na odkaz úspěšných pohádek z osmdesátých let, jako byli například Tři veteráni. I před rokem 1990 se tu totiž dařilo natáčet hezké kusy, protože pohádková tvorba nebyla pod tak přísným dozorem jako jiná hraná tvorba. Nicméně na to byly velmi nízké rozpočty, takže se točilo ve studiích. V osmdesátých letech sice exteriérových dotáček přibývalo, ale stále se z velké části jednalo o studiové pohádky.
Dnes se natáčí hlavně v exteriéru?
Přesně tak. Můžete postavit i studio, samozřejmě, ale pořád točíte filmovou technologií.
Úspěšná pohádka Tři veteráni, foto: archiv ČT
Jak vznikaly studiové pohádky?
Natáčelo se takzvanou sekvenční technologií. To znamená, že se pohádka točila víceméně tak, jak byla napsaná. Technologie to byla drahá, točilo se po dvanáctiminutových sekvencích. Ve studiu se postavily kulisy, pozvali jste si herce a nejdříve jste udělali čtenou zkoušku. Pak se scéna nacvičila ve studiu. Když už všem bylo jasné, jak to bude vypadat, herci se pozvali znovu a během dvou dnů se to celé natočilo. Pokud se udělala vážná chyba, muselo se to jet celé znovu. V ději se nestříhalo, střihy byly jen mezi kamerami. Proto ty pohádky vypadají jinak než ty, které se točí filmově. Dneska herci přijedou na plac, vezmou si scénář, natočí si svoje scény a zase odjedou pryč. Při sekvenčním natáčení ale s rolí museli opravdu chvíli žít.
Do jaké doby se takhle točilo?
Se sekvenčním natáčením se skončilo až po roce 2000.
Dnes určitě vzniká mnohem méně pohádek než kdysi…
Kdysi se studiových pohádek natočilo ročně i kolem čtyřiceti, a to jen v Praze; něco se točilo i v Brně. Navíc nesmíme zapomenout, že tu byla velká produkce pohádek na Slovensku. Teď už se točí pouze jedna velká filmová pohádka.
Jak se měří spokojenost diváků?
Výzkum realizuje oddělení Denního kontinuálního výzkumu České televize. Kontrolní panel tisíce respondentů každý týden hodnotí na škále od jedné do deseti, jak se jim daný pořad líbil. Jedna je nejméně, deset nejvíce.
Proč tomu tak je?
Je to otázka peněz, navíc se změnily technologie.
Zdejší komerční televize v minulosti rovněž natáčely vlastní pohádky, ale po čase s tím přestaly. Proč?
Protože je to nevděčná práce. Komerční televize na to nemají moc peněz, pohádky se totiž vysílají v období, kdy nemáte příjmy z reklamy. Musíte je proto udělat univerzální, abyste je mohli otočit i na Velikonoce, kdy se vám to aspoň trochu zaplatí. A navíc: Aby byly konkurenceschopné i vůči hitům jako jsou například Tři oříšky pro Popelku, budou hodně drahé a natáčení bude komplikované.
Komerční televize zkrátka nebyly připravené na natáčení velkých filmů. Nakonec zjistily, že se jim vyplatí spíše koprodukovat filmy do kin. Pohádka se projela kiny, čímž si získala pověst a v televizi se pak hrála na Vánoce. Druhý postup vypadal tak, že se vzala pohádka, která se točila pro kina, ale nabralo se dvakrát více materiálu a pak se z toho udělal televizní seriál, to byl případ Princezny ze mlejna.
Nakolik pohádky podléhaly cenzuře?
Do roku 1968 fungovala předběžná cenzura a vše, co jste chtěla vydat, vysílat, vyvěsit, vám někdo musel předem schválit. Po roce 1968 předběžná cenzura skončila, zato přišly dodatečné postihy. A hlavně – fungovala tu cenzura, která se týkala doby vysílání. Když bylo výročí úmrtí Jana Palacha, v televizi se nesmělo vysílat nic, kde by se objevil oheň. Ani ve večerníčku. Vysílání se také hodně kontrolovalo kolem 21. srpna. Běda, aby se v pohádce objevil zlý král, který obsadí cizí království! V době normalizace cenzura do pohádek zasahovala i tak, že ne všichni herci a ne všechny herečky v nich mohli hrát. A kontrolovalo se také, jaké oblečení měli herci a herečky na sobě – vedení bylo až zhruba do roku osmdesát hrozně puritánské, takže představa, že by princezny mohly mít šaty, které by zajímaly i dospělého diváka, byla nemyslitelná.
Která byla ta nejúspěšnější pohádka za posledních sto let?
Pokud se bavíme o filmových pohádkách, byly to určitě Tři oříšky pro Popelku a vedle toho Pyšná princezna. Z těch televizních to byla Popelka z roku 1969, která se přitom dlouho nevysílala, přesto ji všichni znali a milovali, vypravěče v ní hrál Jan Tříska.
Byly Tři oříšky pro Popelku vždy takovým vánočním fenoménem?
Úspěšné byly, ale tak silný kult, jako mají dnes, neměly. Byl tu spíše silný kult Mrazíka (sovětská pohádka z roku 1964 v režii Alexandra Roua, pozn. red.). Tři oříšky pro Popelku začaly být populární až ve chvíli, kdy se o ně začaly televize přetahovat. To ony z nich udělaly nejzásadnější vánoční pohádku. Do té doby byla populární spíše Pyšná princezna. A nesměla také chybět – dnes už téměř zapomenutá – Princezna se zlatou hvězdou.
Z pohádky Pyšná princezna, foto: archiv ČT
Bude se stopáž pohádek spíše zkracovat? Přeci jen, i Česká televize už přistoupila k vývoji kratších epizod určených pro iVysílání.
Pohádka je hodně specifický žánr – důvod i okolnosti sledování jsou natolik jiné, že si i teenager jednou za rok s rodiči sedne a koukne se na televizi. Stopáž by se měla odvíjet od kvality příběhu a možností, které máte, nikoliv od diváků. U jiných žánrů se tento trend možná objevovat bude, ale myslím, že u pohádek ne.
Můžeme najít podobný fenomén veřejnoprávních pohádek i v zahraničí?
Trochu na Slovensku, jinak v zásadě ne. Ostatní země si vybudovaly jiné tradice. Myslím, že to hodně souvisí s děním před rokem 1989. Televize v jiných zemích se snažily myslet na to, že jde o významné svátky spojené s rodinou a náboženstvím. Míchaly proto pořady tak, aby respektovaly, že jsou lidé doma, ale jdou i do kostela a večer se chtějí bavit. Jenomže u nás byly tyto poslední dny v roce koncipovány jako výkladní skříň, režim chtěl ukázat, jak zábavnou televizi máme a co vše může nabídnout. Lidé seděli od rána do večera u obrazovky, protože nic podobného za celý rok neviděli. A zrodila se tato tradice. Ale říkám si, jestli bychom neměli být spíš spolu, dát si dárky a ne čekat na to, co televize vyvrhne…
