Divadelní glosář: Jeden je z toho perplex. Vyslovím, pobavím a – zabiju se. Handke doutnající

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo na akcentaci třeba jen určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Artelier

Soutěž pro mladé výtvarníky na ČT art

Chci soutěžit

Také jste zažili tenhle pocit?

Jméno německého dramatika Mariuse von Mayenburga (* 1972) jsem v loňských glosářích zmiňoval opakovaně, neboť studenti DAMU inscenovali v krátkém sledu po sobě hned čtveřici jeho textů – zjistili, že tenhle autor jim mluví z duše. Jednou z těch her byl Perplex. Nyní jej má na repertoáru Činoherní studio v Ústí nad Labem v režii svého uměleckého šéfa Davida Šiktance. Je to jeho páté režijní setkání s von Mayenburgem. Perplex měl v Ústí premiéru letos poslední květnový den, já viděl zářijovou pražskou reprízu v Divadle Komedie.

Andrea Uhlík Berecková a Tomáš Čapek v inscenaci Perplex ústeckého Činoherního studia, foto: Činoherní studio – Martin Špelda

„Byl jsem na prázdninách, měl jsem letní volno a zdál se mi sen. Právě ten sen se stal výchozím bodem textu. Zdálo se mi o tom, že se vracím domů… Znáte ten pocit, když přijdete do vlastního bytu po delší době, najednou ho necítíte jako domov, má podivný zápach a prostor je nějaký jiný, než si ho pamatujete? Máte v paměti vzpomínku, ale ta se liší do toho, co vidíte,“ osvětloval autor před deseti lety v rozhovoru pro Divadelní noviny vznik Perplexu – hry pro herecké kvarteto, v níž se co chvíli mění realita a role, stále nějaká proměna a přeměna, nic není stálé, ale přitom je to podáno s dynamikou a vtipem. A právě návrat jednoho páru do jejich bytu, v němž jim květiny zaléval pár jiný, který si však kvartýr za tu dobu v podstatě přivlastnil a doma je v něm nyní on, je výchozí situací autorovy hry z roku 2010.

Zatímco zmíněný studentský Perplex, režírovaný Tomášem Rálišem, byl pojat v minimalistické výpravě na způsob trochu drsnějšího, vychýleného sitcomu, ústecká inscenace je výpravou a kostýmy výrazně barvitější, výrazově o poznání expresivnější (chcete-li ostřejší – včetně úplné mužské nahoty) a také o nějakých dvacet minut delší, neboť Šiktanc předlohu nekomprimoval tak jako Ráliš, který spolu s dramaturgyní Adélou Čermákovou „ustřihl“ část textu.

A v neposlední řadě je ústecká inscenace herecky evidentně zdatnější. Andrea Uhlík Berecková, Nataša Gáčová, Jiří Černý a Tomáš Čapek zvládají přechody z reality do reality a z figury do figury s neokázalou suverenitou, s pobaveností, která není ani vtíravá, ani suchá a odtažitá. Postavy se jmenují podle křestních jmen hereček a herců, čímž dochází k částečnému splynutí, jako kdyby hráli i sami sebe. Ostatně divadlo jako takové je svého druhu továrna na různé verze reality, lávkou mezi skutečností a snem. V jednu chvíli Jiří Černý ve výtečném monologu sarkasticky komentuje situaci svou i některých svých hereckých kolegů, valí to na hraně mezi insiderskými hláškami a obecněji platnými poznámkami o herecké profesi, potažmo o českém divadle dnes.

Tomáš Čapek, Nataša Gáčová a Jiří Černý v inscenaci Perplex ústeckého Činoherního studia, foto: Činoherní studio – Martin Špelda

Z řečeného je snad zřejmé, že ústeckou inscenaci přijímám s respektem. A když už jsme v severočeské metropoli, pak se sluší upozornit na divadelní festival KULT, jenž tam probíhá od 9. do 18. října. V jeho rámci bude 15. října výjimečně uvedena jinak už „odeznělá“, neuváděná damácká inscenace von Mayenburgovy hry Chladné dítě, kterou rovněž režíroval výše zmíněný Tomáš Ráliš.

Čtyři v jednom

Žil byl francouzský fotograf, konceptuální umělec a spisovatel Édouard Levé (1965–2007). V letech 2002 až 2008 mu ve vlasti vyšly čtyři knihy, přičemž poslední z nich spatřila světlo světa až po jeho smrti, neboť deset dní po odevzdání rukopisu nazvaného Sebevražda si autor vzal život. Překlad té čtveřice Levého knih publikovalo v letech 2015 až 2017 pražské nakladatelství Rubato. A nyní tři z nich posloužily jako výchozí materiál k inscenaci Díla. Autoportrét. Sebevražda, kterou zařadila do repertoáru pražská MeetFactory. Titul obsahuje názvy tří knih z oněch čtyř, stranou zůstal Deník, v němž Levé vytěžuje běžné deníkové žurnalistické zpravodajství tak, že je jednak demytizuje, jednak z něho destiluje nadčasovější zprávy o stavu společnosti. Hlavní autorka scénáře a režisérka inscenace, Viktorie Vášová, se zaměřila na dvě věci. Tou první je vnitřní rozpoložení protagonisty čili introspekce, druhou pak jeho machrování různého druhu neboli předvádění se (jaký já jsem umělec!). Introspekce i exhibice. Obdobně jako u výše probíraného Perplexu, i tady účinkuje herecké kvarteto, tentokrát v sestavě 3 (muži) + 1 (žena).

Jiří Svoboda v inscenaci Díla. Autoportrét. Sebevražda, která vychází z děl Francouze Édouarda Levého, foto: MeetFactory – Andrea Černá

Viktorie Vášová si dobře vybrala herečku a herce, mezi něž rozprostřela ústřední postavu. Milada Vyhnálková, Mikuláš Čížek, Štěpán Lustyk a Jiří Svoboda jsou typově velmi různí, dohromady skládají obraz krajně komplikované osobnosti s ostrým viděním, ale zároveň bytosti značně neukotvené a předvádivé. Předností inscenace z mého pohledu jako člověka, jenž četl dvě z oněch tří knih, z kterých tvůrčí tým čerpal, je uvolněnost, s níž k výchozím textům přistoupil, netrčí z toho literatura, adaptování. Specifická poetika Levého jim v tom byla ku pomoci, ale to nesnižuje kreativitu Viktorie Vášové & spol. Čtenář Levého ovšem současně ne úplně poznává „svého“ autora, vyznění převážné části inscenace je ironičtější, komičtější i „šaškovitější“, než výchozí knihy.

Režisérka Viktorie Vášová a Jiří Svoboda na první čtené zkoušce inscenace Díla. Autoportrét. Sebevražda, foto: MeetFactory – Andrea Černá

V poslední části inscenace ovšem přebíjená ve výstupech jednotlivých herců přejde ve snovou či spíš zásvětní zpomalenou pasáž, která dá vyniknout nápadité scénografii Zuzany Scerankové s labyrintem z průhledné tkaniny a plastickému light designu Jiřího Zewlla. Tenhle slow theatre jako kdyby se sem nasunul odjinud. Ale chápu jej tak, že sled lapidárně posazených výstupů nemohl pokračovat až do finále, které by tím pádem žádným finále nebylo, prostě by výstupy skončily. Závěrečným pohyblivým obrazem, v němž se prostupují jednotlivé figury téže osobnosti, se inscenace povahově nejtěsněji přimyká ke světu Levého knih. I vzdor této určité výrazové „schíze“ jde o kus, jenž stojí za návštěvu MeetFactory. Spatříte v akci tři tvárné (a mediálně neprofláknuté) herce a jednu obdobně disponovanou herečku a možná vás inscenace přivede ke knihám Édouarda Levého. Ani jedno z toho není marné.

Je těžké to domyslet

První inscenací této sezóny absolventského ročníku studujících Katedry činoherního divadla DAMU je ztvárnění hry Zdeněk Adamec rakouského nositele Nobelovy ceny za literaturu Petera Handkeho. Hra měla světovou premiéru v roce 2020 a autor se při jejím psaní inspiroval sebevražedným aktem osmnáctiletého humpoleckého studenta Zdeňka Adamce, který se ráno 6. března 2003 polil benzínem a upálil na pražském Václavském náměstí na protest, jak to zdůvodnil, proti konzumnímu způsobu života; kromě toho se hlásil k odkazu Jana Palacha a Jana Zajíce, kteří se upálili počátkem roku 1969 v reakci na apatii, do níž československá společnost upadala po společenském vzedmutí v osmašedesátém roce a po následné okupaci cizími vojsky.

Záběr z inscenace Zdeněk Adamec, kterou Katedra činoherního divadla DAMU nastudovala v Rokoku, scéně Městských divadel pražských, foto: Divadlo Disk – Johana Krtičková

Zdeňka Adamce v Česku poprvé režíroval Dušan D. Pařízek, od prosince 2021 do prosince následujícího roku jej uvádělo Divadlo Na zábradlí (DNz). Šlo však o specificky pojatý večer: diváci nejprve v Betlémské kapli absolvovali Handkeho text Sebeobviňování, v němž dramatika ztvárnili německý herec Samuel Finzi a člen souboru DNz Jiří Černý; pak se publikum přesunulo na Zábradlí, a tam se Stanislav Majer a Martin Pechlát chopili Zdeňka Adamce.

V nynější studentské inscenaci, kterou režíroval Mykhailo Fedorov, týž dramatický text interpretuje celkem sedm hereček a herců, což svérázná forma Handkeho hry umožňuje, respektive je to více v jejím duchu, než Pařízkem nastavený dialog. Zdeněk Adamec je totiž vícehlasovou rozpravou bez konkrétních, pojmenovaných postav, přičemž, jak píše autor v úvodním scénickém „návodu“  (knižně text vyšel česky v roce 2020), těch nositelů replik/rolí může být „pět, šest, sedm, osm, kolik bude ve hře, naší hře zapotřebí.  Víc mužů, více žen? Jak chcete – každopádně ne výhradně jedno pohlaví.“

Handke psal Zdeňka Adamce jako rozmluvu o možných motivech studentova sebezáhubného činu, hlasy/role o něm uvažují z různých úhlů, ale řeč běží nejen o Adamcovi. Každopádně autorovi jde o apelativnost a opozici vůči rychlým a jednoduchým – někdy vysloveně politicky motivovaným – soudům, že Adamec byl jen podivín, vyšinutec, který zcela neadekvátně reagoval na realitu. Studenti z DAMU tu debatu vedou v podniku jménem Heartbreak Café, s dikcí nevázanější, v projevech méně expresivních, než tak činili Majer s Pechlátem. Trochu kalíme, kecáme o všem možném včetně Adamce, řešíme sebe i svět. Jako kdybych se jich „téma Adamec“ týkalo jen zpola, což může působit zvláštně, když tím sebevražedným aktérem byl student jen o málo mladší, než jsou dnes oni sami. Jako kdyby studentstvo pro to, s dovolením, málo hořelo. Ovšem Handke v onom scénickém „návodu“ také píše – a zřejmě nikoliv náhodně či zbytně –, že chopit textu by se měli „v každém případě nejen mladí nebo letití“. Čili: autor žádá, aby mluvčí se rekrutovali z různých generací a s touto věkovou zkušeností si vybrali repliky, které jim sedí, které za ně v té plejádě výroků mluví. Což věkově homogenní studentský soubor zkrátka nedovoluje. I to asi bude jeden z důvodů, proč výsledný dojem není ani otřásající, ani „polyfonní“, nýbrž přibližný, říkáte si, že to není marné a špatné, ale také ne výtečné.

Vizuál k inscenaci Zdeněk Adamec, kterou Katedra činoherního divadla DAMU nastudovala v Rokoku, scéně Městských divadel pražských, zdroj: Divadlo Disk

Ještě provozní poznámka: studentská inscenace Zdeněk Adamec vznikla v koprodukci školního divadla Disk a Městských divadel pražských (MDP), na jehož jedné ze scén, konkrétně v Rokoku, se do konce listopadu také uvádí – kvůli rekonstrukčním pracím v Disku. Do něho se přesune v prosinci. Rokoko nebylo zaplněno ani při zářijové premiéře, pohled do systému MDP, přes nějž se lístky na „rokokového“ Zdeňka Adamce prodávají, pak ukazuje na velmi skromnou návštěvnost plánovaných repríz. Dá se to ovšem pochopit. MDP téměř jistě poskytnutím Rokoka vytrhla studentům trn z paty, ale nevím, co by museli „damáci“ předvádět, aby se tenhle sál napěchoval lidmi. Vždyť se to vesměs neděje ani při profesionálních produkcích kmenového souboru. Je to zvláštní, plyšovitý, zašle zdobný prostor bez valné energie. Zbývá tedy ještě naděje, že Zdeněk Adamec se rozsvítí a chytne lepší dech na domácké scéně Disku.