Divadelní glosář: Pojďme na party, než vše skončí. Co je slovenská nátura? Umírající otec v Polsku

Společným „územím“ oněch tří inscenací byly různé aspekty životů a dějin především ve střední části Evropy. Ve dvou případech se tvůrci různou měrou a různým způsobem vztahovali ke slavnému mistru přehánění, rakouskému spisovateli a dramatikovi Thomasi Bernhardovi. Ačkoliv herecky a režijně to byly kusy obdivuhodné, nejvíce si je vychutnali zřejmě ti, kteří znají předlohy, z nichž inscenace vycházely.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Večírek před rozpadem

Věhlasný francouzský režisér Julien Gosselin (* 1987) nastudoval s francouzsko-německým týmem megalomanský kompilát z textů rakouských literátů minulého století pod názvem Extinction. Otázkou je, podle jakého klíče rakouské autory spojoval a jaký dojem zanechává výsledný tvar.

V první části pěti a půl hodinové inscenace se na jevišti, na něž jsou pozváni diváci, odehrává technoparty s pivem. Méně večerně oblečení tanečníci patří pravděpodobně k hereckému souboru. Mezi diváky se obdivuhodně proplétají dva kameramani (však je také musí další člověk vodit, aby přes nikoho nezakopli), snímají účastníky party a obrazy se přenášejí na plátno. Po poměrně dlouhé době, asi hodině, se party nečekaně mění v divadlo. K baru přichází dívka, herečka, objednává si pivo. Brzy ji vyhledá její přítelkyně s tím, že jí neustále volají a shánějí ji z Wolseggu. Zde už zasvěceným dochází, že se jedná o název rodového sídla z románu Thomase Bernharda Vyhlazení.

V druhé části večera se dostáváme do měšťanského sídla začátku minulého století. Je zde realisticky zařízená koupelna, ložnice a uprostřed salon, který je ovšem ukrytý za bílými posuvnými dveřmi. Text pravděpodobně tvoří úryvky z her Arthura Schnitzlera (podle nápovědy, tedy podle seznamu použitých překladů k českým titulkům, ještě doplním Friedricha Schillera a Friedricha Hölderina). V jedné pasáži, evokující scénu Zarečné a jejího extravagantního hereckého výstupu z Čechovova Racka, je citováno z prózy Huga von Hofmannstahla Dopis lorda Chandose. Diváci sledují jakousi dekadentní dobovou party, která předznamenává následný krach první světové války. Jde spíš o navození nálady, než o příběh, o osobní propady hrdinů, kteří se pohybují ve svém světě jako náměsíčníci (řečeno s dalším rakouským literátem, Hermannem Brochem) v mlžném oparu. Diváci vše sledují ve dvou rovinách – jako celek, zastřený zčásti kulisami, a v detailech přenášených opět metodou live cinema.

Tento princip je sice v současnosti hojně využívaný, ovšem dosud jsem se nesetkala s takovou technickou dokonalostí. Rozdíl tkví rovněž v tom, že ve většině produkcí bývá kamera statická, v tomto případě se dva kameramani pohybují přímo mezi herci, což může působit zprvu rušivě, než přistoupíte na hru. Jejich prostřednictvím se pak stáváte voyeury, pozorujete detaily tváří a výrazů herců, dokonce realisticky (přitom ne pornograficky) zahrané erotické scény, nebo scény v koupelně a na toaletě. (Poznámka redakce: obdobně se kameramani pohybují mezi herci v nynější inscenaci pražského Národního divadla Mefisto.)

V závěru druhé části herci sehrají v typických rakouských krojích tarantinovsky laděnou groteskní „zabíjačku“, najednou je to přiznané divadlo na divadle, jedna z hereček se po představení setkává s partnerkou (jde o pár z první části), z níž se v poslední části triptychu stává ženská verze Muraua, tedy hlavního hrdiny románu Vyhlazení. Ačkoliv herečka Rosa Lembeck podává text formou přednášky přesvědčivě, musím říci, že po několikahodinovém sezení v divadle se mě již vůbec nedotýkal. Měla jsem navíc dojem, že ztrácel svůj význam a byl pro mě takovým násilným přílepkem k předešlému.

Si vous pouviez lécher mon cœur, Calais / Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz, Berlín – Julien Gosselin: Extinction

Režie a adaptace: Julien Gosselin, texty: Thomas Bernhard, Hugo von Hofmannsthal, Arthur Schnitzler, překlad: Henri Christophe, Philippe Forget, Pierre Galissaires, Gilberte Lambrichs, Anne Pernas, Jean-Claude Schneider, Francesca Spinazzi / Panthea, dramaturgie:
Eddy d’Aranjo, Johanna Höhmann, scénografie: Lisetta Buccellato, hudba: Guillaume Bachelé, Maxence Vandevelde, světelný design:
Nicolas Joubert, video: Jérémie Bernaert, Pierre Martin Oriol, zvuk:
Julien Feryn, kostýmy: Caroline Tavernier, asistentka Marjolaine Mansot, kamera: Jérémie Bernaert, Richard Klemm, Baudouin Rencurel.

Slovensko není Rakousko

Slovenské národní divadlo přivezlo ztvárnění prózy slovenského spisovatele, redaktora a překladatele Pavla Vilikovského (1941–2020) Pes na cestě. Autor v knize ironizuje negativní stránky slovenské národní povahy, pakliže ovšem přistoupíme na to, že něco jako národní povaha existuje. Své alter ego, redaktora Iks Ypsilona, nechává cestovat do Rakouska, aby zde prezentoval slovenské literáty. Zde, pod dojmem alpské přírody, začíná rozebírat dílo a život rakouského spisovatele Thomase Bernharda a parafrázovat jeho kritický postoj ke společnosti. Malá rakouská země by u Vilikovského měla fungovat jako zrcadlo malého národa slovenského. Ovšem paralela ne zcela funguje, zkušenosti postkomunistické země jsou přece jen jiné.

Dramaturgie oslovila k pohostinské režii česko-německého tvůrce Dušana Davida Pařízka (* 1971). Na Slovensku pracoval vůbec poprvé. Měl tak možnost podívat se na téma s odstupem, i když problematika sebeurčení malých evropských národů je mu vlastní. Režisér text rozdělil mezi čtyři aktéry (Alexander Bárta, Ľuboš Kostelný, Robert Roth a Richard Stanke).

Pařízek používá své oblíbené, zajeté režijní postupy, které už fungují jako jeho značka: promítací zařízení zvané Meotar, destrukce kulis, jednoduchá barevnost, prostor sevřený čtvercovým půdorysem. Do textu navíc vkládá svého oblíbeného autora Petera Handkeho, zkušení Pařízkovi diváci poznají, že jde o text Spílání publiku.

Podle mě Vilikovského text ovšem nedosahuje kvalit děl Thomase Bernharda, toho slavného nestbeschmutzera neboli káleče do vlastního společenského a politického hnízda. Nějak se – obdobně jako u Gosselinova kusu – zapomíná, že Bernhard nebyl pouze nenávistný rozzlobený podivín; jeho texty jsou především společensko-kritické a formálně pozoruhodné!

V Psovi na cestě se připomínají vlastně již dostatečně známá fakta: že generální tajemník organizace Spojených národů Kurt Waldheim byl příslušníkem SS, že si Rakousko nad svou nacistickou minulostí po válce umylo ruce, že v této dovednosti přiklonit se vždy na tu výhodnější stranu si oba malé sousední národy nic nezadají. Na druhou stranu chápu, že inscenace přišla ve správný čas. Premiéru měla letos v dubnu, v srpnu v rámci čistek odvolala ministryně kultury Martina Šimkovičová šéfa Slovenského národního divadla Mateje Drličku. Po každém představení je proto také předčítán manifest hnutí Kultúrný štrajk.

Slovenské národní divadlo, Bratislava – Pavel Vilikovský: Pes na cestě

Adaptace, režie a scéna: Dušan D. Pařízek, dramaturgie: Miriam Kičiňová, Mário Drgoňa, kostýmy: Kamila Polívková, hudba:
Peter Fasching. 

Tahle situace je přece neudržitelná

Polský režisér Mateusz Pakula (* 1983) převedl do divadelní podoby svou autorskou publikaci. Té dal provokativní název Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji. Text je velmi otevřenou zpovědí autora, který zaznamenával své pocity v době, kdy pečoval o umírajícího otce. Setkával se přitom s necitlivým až nelidským přístupem lékařů, vše se navíc odehrávalo v době covidové karantény.

Režisér a autor předlohy v jedné osobě mi během rozhovoru před představením řekl, že původně neměl v úmyslu toto osobní téma zpracovat do podoby inscenace. Naznal však, že je potřeba o této těžké životní situaci mluvit otevřeně a upřímně a tím třeba pomoci i dalším divákům, kteří prožívají to stejné. Má za to, že na rozdíl od jiných uměleckých děl, která zpracovávají téma umírání, dokázal být surově upřímný. To se mu bezesporu podařilo, jako by mu příslovečně „nic lidského nebylo cizí“, vylíčil nevábné projevy posledních dnů člověka včetně proleženin, zvracení nebo defekace. Řečeno s inscenací: Smrt není jako ve filmu s Morganem Freemanem a Jackem Nicholsonem (Myšlena evidentně komedie Než si pro nás přijde).

Mateusz Pakula inscenuje minimalisticky. Scénu tvoří dvě černé mohutné trubky toboganu (jeho otec byl architekt a navrhl mimo jiné budovu bazénu), na černý plast skluzavek lze promítat různé abstraktní motivy, herci se v nich občas projedou, zkrátka hraje se s nimi. V čele této konstrukce je kruhové promítací plátno, jež evokuje střídavě měsíc, otcovu tvář, má také malý kruhový otvor, kudy vykukuje jeden z herců, na závěr jsou na něm anachronicky promítány otcovy portréty, na nichž postupně mládne. Text není jen surový a realistický, je rovněž ironický a očistně vtipný – a to ve chvílích, kdy autor líčí nepochopitelné reakce své dementní babičky, stejně jako absurdní situace zdravotního systému v Polsku, případně v momentech, kdy odkazuje na filmy či populární hudbu.

Neměla jsem – na rozdíl od některých kolegů – dojem, že byla inscenace založená výhradně na textu, že bylo potřeba celou dobu pouze se zakloněnou hlavou číst titulky. Pětice aktérů navíc dokázala text skvěle rozehrát, ačkoliv nejde o dramatizaci v pravém slova smyslu. Jeden obstarával za klávesami hudební doprovod, druhý v kolečkovém křesle vydával bolestné úpění, další tři herci se dělili o party autora a jeho rodiny – babiček, tety, případně lékařů, kněze a dalších postav.

V našem prostředí možná inscenace vyznívá jako prvoplánová agitka za uzákonění euthanasie, ovšem jak jsem pochopila z rozhovoru s režisérem, v silně katolickém Polsku dostává úplně jiný význam. V zemi, kde náboženská pravidla prorůstají i do politických rozhodnutí, v zemi, kde panuje absurdní potratová politika, odpor proti umělému oplodnění nebo právům LGBTQ+ lidí, je i dobrovolná smrt třaskavým tématem. Z díla Mateusze Pakuly je cítit beznaděj a hořkost až vztek ze situace, kdy musel přihlížet velkému a zbytečnému utrpení blízkého člověka, který evidentně neměl šanci na uzdravení.

Laznia Nowa, Krakow / Teatr Żeromskiego, Kielce: Mateusz Pakuła – Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji

Režie a dramatizace: Mateusz Pakuła, scéna a kostýmy: Justyna Elminowska, hudba: Zuzanna Skolias-Pakuła, Antonis Skolias, Marcin Pakuła, vokály: Zuzanna Skolias-Pakuła, světelná režie: Paulina Góral, video: Olga Balowska