Herecky až magnetizující Pan Polštář v Rokoku. A začněte sledovat Tomáše Ráliše

Spisovatele Katuriana (Aleš Bílík) potkáváme v situaci, kdy jej během policejního výslechu obviní z vražd tří dětí policisté Ariel (Radim Kalivoda) a Tupolski (Tomáš Havlínek). Podezření je založeno na osudech hrdinů z Katurianových morbidních povídek, v nichž se děsivými způsoby páchá bezpráví právě na dětech. Existují podobnosti mezi realitou a fikčním světem, jehož tvůrcem je podezřelý spisovatel. A tedy: Je psané slovo zavazující, či dokonce usvědčující? Je Katurian vinen pouze proto, že napsal ony drastické příběhy?

Scénografii tvoří menší pokoj, úsporný co do nábytku i doplňků. Studené tóny působí neútulně, anonymně a přirozeně tím dávají vyniknout postavám a situacím. Divácká pozornost se soustředí na Katuriana a vyšetřovatele, ovšem za dveřmi v pravém rohu se odehrává ještě jeden příběh – vyslýchán je spisovatelův bratr Michal. Jakmile jeho přítomnost vyjde najevo, výslech nabírá na intenzitě a odkrývá silné pouto mezi bratry a jejich společnou minulost. Do ní diváka napomáhá přenést světelná změna vytvářející snovou atmosféru, přičemž detektivové se převtělí v postavy rodičů. Tady sice zaznívá groteskní podtón, ale nic to neubírá na fatalitě vlivu výchovy a zacházení s chlapci. Úsměv se promění v trnoucí škleb.

Tomáš Havlínek, Tomáš Bílík a Radim Kalvoda v inscenaci Městských divadel pražských (MDP) Pan Polštář, foto: MDP – Patrik Borecký

Tomáš Ráliš vytvořil výsostně hereckou inscenaci s vrstevnatými postavami. McDonaghův styl dovoluje nahlížet na ně s nadhledem, ale současně nastolovat naturalistickou intenzitu. Mladým tvůrcům se daří držet tento balanc. Výkon Aleše Bílíka je po okraj naplněn soustředěnou energií. Fyzickým napětím, hlasem i výrazem odkrývá nejen Katuriana v jeho složitém charakteru, ale proměňuje reakce na vývoj situace. Je neústupný ve svých názorech, především pokud se vztahuje ke svému dílu či k bratrovi; je křehký i pohnutý až do vyšinutosti (a rodinné zázemí bylo výrazným podílníkem na nestálém koktejlu jeho vnitřního světa). Katurian je přitom značný čas upoután k výslechové židli, což omezuje jeho fyzický projev a Bílík musí o to víc pracovat s intenzitou hlasu, s mimikou ve výrazu a s tělesnou tenzí. Jde o výkon pečující o sebemenší detail hereckých prostředků. Obdobnou kvalitu a angažovanost pozorujeme i u jeho hereckých kolegů, avšak Bílíkova kreace je až magnetická, schopná divákovi zajistit pochopení postavy až na bázi jaksi nevědomí, neboť vědomě bychom Katuriana mohli bez okolků odsoudit.

Aleš Bílík v inscenaci Městských divadel pražských (MDP) Pan Polštář, foto: MDP – Patrik Borecký

Detektivové Tupolski a Ariel představují krutou ruku osudu, ovšem jsou i nositeli černého humoru; osvěžujícího, trpkého, štiplavého. Tupolski Tomáše Havlínka je arogantní, zákeřný, s ostrými pohyby a ráznou dikcí. Do konverzace vnáší sarkasmus, nicméně ke konci svou postavu obměkčí. Ariel Radima Kalvody využívá fyzickou sílu v nátlaku na Katuriana, avšak nakonec se ukáže být nejvíce empatickou postavu příběhu. Tomáš Dalecký ztělesňuje Michala, Katurianova bratra, v jeho komplikovanosti. Přemýšlí sice zpomaleně, naivně, infantilně, jenže ve vteřině je schopen se nevypočitatelně napnout do těkavé agrese.

Pan Polštář atakuje různé sféry našeho uvažování. Nabízí otázku, nakolik silně je autor spojen se svým dílem. A tyčí se tu téma viny a neviny či zodpovědnosti jednoho za druhého. Tomáš Ráliš se v Panu Polštářovi prezentuje režijní interpretací, která je příslibem. A s přihlédnutím k jeho autorským divadelním textům, s nimiž v letech 2020 až 2022 opakovaně zvítězil ve studentské Ceně Evalda Schorma, jsem tím spíš zvědavá, jak se jeho umělecký rukopis bude na české divadelní scéně dále formovat.